Marie Machačová

* 1931

  • „Když bylo po válce, tak šly (po ulici) německý děcka, Hitlerjugend, zkrátka byly v uniformách německejch. A chtěli, aby jim lidi dali jídlo, natahovali ruce, a ten Čech, co je vedl, několik Čechů je vedlo, tak říkal: ‚Nic jim nedávejte, oni trápili vaše děcka a vypichovali jim oči. Nic jim nedávejte, oni si nezaslouží ani kapku vody.‘ Nic jim nesměl nikdo podat. Oni chtěli (jíst), že mají hlad, že mají žízeň. A já jsem šla zrovna okolo, to jsem šla domů s nákupem, takže jsem to zaslechla. To byl štrúdl německých děcek, a tak říkali, že naše lidi trápili a naše děti taky, takže si nezaslouží nic.“

  • „Já jsem stála s novinama u svatýho Václava a čekala, až přijede tramvaj číslo 3 do Strašnic. A najednou lidi zvedali hlavy. A něco takovýho, tak dvacet, třicet centimetrů, něco svítilo nahoře a letělo to střemhlav dolů. A tak ten německej voják, mluvil na mě česky, on byl asi ze smíšený rodiny. A tak mě chytl za ruku a říkal: ‚Co tady děláš?‘ Držel mě tak silně, že jsem mu nemohla utéct, a tak mě táhl do toho baráku. Až vloni, co mě tam moje známá vytáhla, tak jsem se dozvěděla, že to vlastně byl hotel, kde jsme doběhli za ty dveře. A dál jsme se nedostali, on jenom zavřel dveře a padaly bomby. Už jistě dávno zemřel, protože já už mám taky vysoký leta. A tenkrát, já nevím, kolik mohl mít ten chlapec, jestli měl 30 roků. Tak mu vděčím za svůj život. A doma nic nevěděli, oni mysleli, že se někde flákám. A já jsem prosila mámu: ‚Mámo, prosím tě, já jsem se nikde netoulala, ale Praha je rozbitá.‘ Nikdo tomu nechtěl věřit. Chlapi sedli na kola, a když se vrátili zpátky, tak říkali: ‚Tam je tolik lidí na zemi, všecko je obrácený vzhůru nohama. Tramvaje rozbitý.‘ Já jsem to všechno viděla, takže mám takovou vzpomínku. No nebylo to dobrý, bylo mi těch lidí líto.“

  • „Tak vedle nás bydleli nějaký Bodingovi a to byli taky Židi. Měli dvě nebo tři děti – a ty šly taky. A máma říká: ‚Běžte,‘ i když jsme se s nimi nesměli kamarádit, nesměli jsme si s nima hrát, tak nás máma výjimečně poslala k nim a říká: ‚Běžte se s nima rozloučit, oni musí jít pryč.‘ A neřekla kam. A oni šli chudáci všichni do koncentráku. Tak ten byt byl prázdnej.“

  • „Maminka chodila (uklízet) do České tiskové kanceláře, tak jsem šla takhle na konec té ulice a doprava, tam byl Petschkův palác. Máma, když přišla domů, tak plakala a říkala, že přijely nákladní auta – a jak tenkrát toho Heydricha zabili, tak posbírali na Václavským náměstí všechny lidi, ať to byla mládež, nebo kdokoliv. A tak říkala, že celý Václavák uklidili, přijely auta, Němci, a všechny lidi odvezli do tý Petschkárny a tam je mlátili, někdo přišel i o život. A to bylo slyšet, když jsem šla okolo, tak jsem slyšela, jak tam pláčou a křičí o pomoc.“

  • „A statek pana (Antonína) Švehly byl nahoře a tam jsem chodila pro vajíčka a pro mlíko. Jenomže to mlíko tak krásně vonělo, tak jsem se z té bandasky napila, a až jsem šla domů, tak jsem zjistila, že jsem toho hodně vypila. Tak jsem se vrátila a řekla jsem jim tam, že jsem zakopla a že jsem ho vylila. Oni mi to naplnili úplně po vrch a řekli mi: ‚Tak se napij,‘ jenomže já jsem jim nemohla říct, že už to mám v žaludku, že už jsem toho hodně vypila. Když jsem potom přinesla mlíko, tak jsem dostala pochvalu, máma z toho sebrala smetanu a utloukla máslo, protože za války jsme toho másla měli málo.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 05.07.2021

    (audio)
    duration: 02:10:19
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 06.07.2021

    (audio)
    duration: 02:15:24
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Můj život byl jako špatnej román

Marie Machačová, 1950
Marie Machačová, 1950
photo: Soukromý archiv Marie Machačové

Marie Machačová, dívčím jménem Kušková, se narodila, spolu se svým dvojčetem Libuší, 14. dubna 1931 v Brně. Matka Kristýna ji i její sestru kvůli tíživé sociální situaci poslala jako novorozence v košíku po řece. Marie vyrůstala v kojeneckém ústavu a u příbuzných v jižních Čechách. V roce 1933 dal její otec Václav Kuška rodinu dohromady a všichni se přestěhovali do Prahy. Marie od útlého věku zažívala násilí ze strany matky i od vlastní sestry Libuše. Do rodiny později přibyla ještě sestra Věra, pro svoji nemoc ale strávila většinu života v ústavech. V roce 1945 zažila pamětnice bombardování Prahy. O rok později se rodina přestěhovala do Chebu. V mládí prošla pracovními pozicemi v Chebu, Varnsdorfu a Mariánských Lázních. Poté, co zažila nenaplněnou lásku s Josefem Dragounem, se v roce 1955 provdala za Oldřicha Machače a odstěhovala se za ním do Olomouce. Postupně přivedla na svět tři děti: Oldřicha, Irenu a Janu. V roce 1968 v Olomouci zažila nebezpečnou situaci se sovětskými vojáky. Po mateřské dovolené pracovala u Československých státních drah. Do penze odešla v roce 1986, krátce nato ovdověla. V roce 2001 se přestěhovala do domova pro seniory v Olomouci, kde žila i v roce 2021.