Anna Macečková

* 1928

  • „Řekněte mi prosím vás, co je v životě nejdůležitější.“ – „Nejdůležitější je pro mě zdravíčko. Abych byla zdravá. A aby byla shoda. Aby nebyly války. Aby byl klid. Aby byl mír. Můj bratr Franta v Německu vždycky říkal: ,Já nechci ani listonoše v uniformě vidět. Já chci, aby žádné války nebyly.´ A já to samé. Nechci, aby byla válka. Bojím se o své pravnuky. Bojím se o vnuka. Bojím se o mladého manžela mé vnučky. Je nás tu plná chalupa. Bojím se o všechny. Nechci, aby byla válka. Chci, aby byl mír. Aby byla shoda. Abychom si rozuměli.“ – „Vy se bojíte války?“ – „Bojím se války. To je to nejhorší, co může existovat. Prožila jsem válku, tak vím, co to obnáší. Co to znamená. Co to je. Co jsme se kvůli bratrům nabrečeli. Chuďěra matka si rvala vlasy z hlavy, když jsme o chlapcích nic nevěděli… Mír, aby byl na celém světě. Aby lidé zbytečně neumírali. Vidíte, jak teď Putin pozval Korejce. Severní Korea bojuje proti Ukrajině. Patnáct tisíc Korejců. Ubozí chlapci. Chudáci. Já vím, že oni za to nemohou, že tam zabíjejí ty druhé. To je válka. To není nic dobrého.“

  • „Nebáli jste se, že půjdete do odsunu?“ – „Říkalo se, že kdyby Hitler vyhrál, bylo vybráno přes sto rodin, které měly být vyvezeny na Sibiř. A my jsme měli být mezi nimi. Kdyby Hitler vyhrál válku. Ale nedošlo k tomu, protože Hitler válku prohrál.“ – „A po válce? Vy jste byli Němci a Němcům i na Hlučínsku hrozilo, že půjdou do odsunu. V některých vesnicích to tak bylo.“ – „Ano. Odvezli odtud asi pět nebo šest rodin. Byli to úplně obyčejní lidé. Nikomu neublížili. Že by byli nějací henleinovci. Nebo co. To byli normální naši občané. Prajzáci. Tak nevím, kdo to tam nařídil, aby byli odsunuti. Naše sousedka měla pět malých dětí. Nějaká Bilanová. Berta Bilanová. Její manžel byl Teodor. Tak ti byli také odsunutí. Vzpomínám si, že tu byla jedna majitelka autodopravy. Po válce rozvážela uhlí nákladním autem. Tak ona je odvážela. Nevím, jestli do Hlučína nebo do Opavy. Ale vidím to jako teď, jak seděli na korbě a mávali a plakali na tom autě.“

  • „Pamatujete si, kteří sousedé se nevrátili?“ – „Jako z vojny?“ – „Ano.“ – „Vedle u souseda Baránka se nevrátil Arnošt. Ernst, jak říkáme. Ten se nevrátil. U Korpáse se nevrátili, myslím, dokonce dva. Ti byli taky z naší ulice. Celkem sto sedmdesát mrtvých vojáků z naší vesnice, kteří byli u německé armády. Všichni museli jít. To nebylo dobrovolné. Dostali povolávací lístek, museli nastoupit, a když nešli, tak je odkráglovali.“ – „A vy si pamatujete, když odcházeli ti chlapi? Jak se loučili?“ – „S pláčem se loučili. Když bratr Emil odcházel z dovolené, tak plakal. – ,Mámo, já se už asi nevrátím. Ale ne, neboj se. Já se vrátím. Jak na mě budou střílet, tak schovám hlavu a do dupy ať mi střílejí.´“

  • „Říkali, že Rusové znásilňují děvuchy. Tak jsme oblékly leknice a kacamajky, co nosila mamka. Kacamajka se tomu říká a nosí se to místo svetru… Šátek na hlavu, obličej jsme si pomazaly marmeládou, kterou jsme posypali moukou. Aby to vypadalo, že máme boláky. Že jsme nemocné. A šly jsme k sousedům, přespaly jsme tam přes noc a přišli dva Rusové. Mám říkat Sověti? Nebo vojáci? No Rusové to byli… Jak to mám vyjádřit? V televizi říkají Rusové, tak já taky říkám Rusové… Přišli do sklepa a hledali Germána. Jako Němce. Říkaly jsme, že tam žádný není. Měly jsme ty šátky. Obličeje pomazané a špinavé. Tak nás všechny vyhnali ven, ale dvě ženy si tam nechali.“

  • Full recordings
  • 1

    Štěpánkovice, 11.04.2025

    (audio)
    duration: 02:06:49
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Štěpánkovice, 15.04.2025

    (audio)
    duration: 02:24:29
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 3

    Štěpánkovice, 23.04.2025

    (audio)
    duration: 01:08:59
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

„Jenom běžte! Štěpánkovice už neuvidíte,“ volali čeští vojáci na ženy a děti

Anna Macečková, přibližně polovina 40. let
Anna Macečková, přibližně polovina 40. let
photo: archiv Anny Macečkové

Anna Macečková přišla na svět 26. října 1928 ve Štěpánkovicích na Hlučínsku do rodiny železničáře Jana Beneše. S matkou Emilií vlastnil otec malé hospodářství. Po všeobecné československé mobilizaci v září 1938 zažila evakuaci žen a dětí do Německa. Všech pět starších bratrů muselo za války narukovat do wehrmachtu. Od roku 1943 byla Anna Macečková přidělena do služby k německé ředitelce školy v nedalekých Bolaticích. Na jaře 1945 zažila přechod fronty Ostravsko-opavské operace. Rodina nejprve uprchla z vesnice, když se vrátili, zažili bitvu o Štěpánkovice. Zažila násilí vojáků sovětské armády vůči civilnímu obyvatelstvu a poválečný odsun několika rodin do Německa. Sama musela nosit označení N. Po válce pracovala na rodinném hospodářství. Později vystřídala několik zaměstnání. V době natáčení pro Paměť národa v dubnu 2025 žila ve svém rodném domě ve Štěpánkovicích.