The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Macečková (* 1928)

• narodila se 26. října 1928 ve Štěpánkovicích na Hlučínsku, rozená Benešová

• otec Jan Beneš pracoval na dráze, s matkou Emilií měli malé hospodářství

• po československé mobilizaci 1938 zažila evakuaci žen a dětí do Německa

• všech pět starších bratrů muselo narukovat do wehrmachtu, jeden se nevrátil

• na jaře 1945 zažila přechod fronty Ostravsko-opavské operace na Hlučínsku

• rodina nejprve uprchla z vesnice, když se vrátili, zažili bitvu o Štěpánkovice

• byla svědkyní násilí vojáků sovětské armády vůči civilnímu obyvatelstvu

• pamatuje odsun několika rodin do Německa, sama musela nosit označení N

• po válce pracovala na rodinném hospodářství, poté vystřídala několik zaměstnání

• v době natáčení v dubnu 2025 žila ve svém rodném domě ve Štěpánkovicích

Říkalo se tomu expedice. Na běžícím pásu jely klobásy, kabanos a špek. Také uzené maso a šunka. Auta parkovala připravená na dvoře. Anna Macečková stála u pásu celou noc. Dostala dodací listy a podle toho, co v nich bylo napsané, třídila zboží do papírových krabic. Krabice skládali na auta ve dvoře. Ráno přišli šoféři do práce a rozváželi zboží do obchodů v Opavě a po celém okrese. Anně bylo sotva třicet, ale nohy měla oteklé, jako by tam pracovala nejméně sto let. Přesto byla naštvaná a smutná, když ji z práce vyhodili a nesla si tu křivdu ještě dlouho. „Děvucho, je tu plno řečí, že jsi chtěla emigrovat,“ hlásila zdatná kolegyně, které ženské u pásu říkaly pětitunka. „Komunisti tě propustí.“ Anna Macečková už si to nepamatuje přesně, ale muselo to být až někdy potom, kdy v roce 1968 přijely tanky.

V noci na jednadvacátého srpna stála u pásu, slyšela z ulice hučení a měla strach. Jednu válku už zažila. Viděla tanky, mrtvého koně i opilé vojáky a měla ve válce všechny bratry. Štěpána, Josefa, Emila, Františka i Jana. Na fotografii stojí Anna se Štěpánem na úzkém chodníku dlážděném kameny. Anna má kabát, sukni pod kolena a bílé lodičky. Bratr Štěpán má kostkovaný oblek. Holé stromy v zahradě nemají nic a vypadá to jako předjaří. Na návštěvu ke Štěpánovi do Regensburgu odjela sama a byla tam jako u vytržení: „Obchody plné všeho možného byly krásně osvětlené.“ Jenže onemocněla chřipkou a vrátila se domů o týden později. Trest přišel okamžitě. „Pětitunka“ měla pravdu. Hlasoval o tom závodní výbor komunistické strany a dal Anně Macečkové výpověď. Byla na Západě a vrátila se pozdě.

Do bezpečí k moři

Poprvé jela do Německa, když jí bylo deset. Bratr Emil sestrojil první rádio v ulici. V pátek 23. září 1938 se u rádia sešli všichni sousedé. Československo vyhlásilo mobilizaci a ve Štěpánkovicích vypukla panika, že začne válka. Do ubrusů a šátků sbalily ženy, co zrovna pobraly, popadly děcka a utíkaly z vesnice. Také Anna, matka Emílie, sestry Josefka a Luci. U pošty stál voják v uniformě československé armády a volal: „No jenom běžte! Běžte! Štěpánkovice už neuvidíte.“ Šly lesem někde kolem Strahovic do vesnice, která se dnes jmenuje Krzanowice a leží v Polsku. Tenkrát to byl Kranowitz a bylo to v Německu. Odtud se vlakem dostaly do Ratiboře. Žen a dětí už postávaly v Ratiboři na perónu zástupy. Všichni měli stejné rance z prostěradel a šátků a tlačili se do přistaveného vlaku.

Vagóny byly tak plné, že musely děti ležet na podlaze nebo v policích na zavazadla. Vlak jel přes celé Německo a v každé stanici strkali lidé přes okna uprchlíkům jídlo. Láhve s mlékem pro děti, ovoce, tyčky salámu. Někdy bylo jídla tolik, že ho okny na druhé straně vagónu podávali zase ven. Na konci cesty spatřila Anna za oknem lodě a na jednu z nich se nalodili. Ostrov Wangerooge leží v Severním moři asi deset kilometrů od pobřeží. Anna si pamatuje, že když vystoupila na břeh, hrála kapela a všichni je vítali. Na evakuaci v roce 1938 vzpomínalo pro Paměť národa více pamětníků. Ve třech letech se k moři podíval také Vilém Lasák, rovněž ze Štěpánkovic. Utíkal s matkou, zatímco bratři s babičkou zůstali doma. Otec byl zedníkem na stavbě zrovna někde v Německu. Městečko Ahlbeck leží nedaleko Štětína, ve kterém se Odra vlévá do moře, a Vilém vyprávěl, že ho museli hlídat, aby se v moři neutopil. Vzpomínky Viléma Lasáka jsou jenom matné, více zážitků na evakuaci nemá. Byl ještě malý chlapec.

Anně však už bylo deset a pamatuje si téměř všechno. S ostatními dětmi bydlela ve velkém lázeňském domě, zatímco matka pobývala v jednom z menších domků nedaleko. Německy tenkrát uměla jen několik slov. „Třeba pes nebo vajco,“ vzpomíná. Ovšem za šest týdnů na ostrově se Anna naučila dokonce i německý Otčenáš. Řádovým sestrám říkají starší lidé na Hlučínsku „klášterné“ a právě „klášterné“ se o děti staraly. Když se zrovna nevyučovala němčina, chodily „klášterné“ s dětmi po pláži, společně pozorovali moře a sbírali škeble. V noci viděla Anna, jak se za okny blýská. „Myslela jsem, že se blíží bouřka. Ale klášterné říkaly, že je to maják, a já nevěděla, co to je, protože jsem nikdy o majáku nic neslyšela,“ říká.

Das hajst Johan Benes!

Wangerooge je takzvaný dunový ostrov. Dunové ostrovy vznikají hromaděním písku podél pobřeží a formují je vlny. Větry přenášejí písek, který ukládají podél pobřeží. Časem se nánosy hromadí a vytvářejí úzké, dlouhé ostrovy, tvořící bariéru mezi oceánem a pevninou. V době druhé světové války vybudovala německá armáda na ostrově vojenskou posádku s pěti tisíci muži. Koncem dubna 1945 bombardovala ostrov spojenecká letadla a během útoku shodila na Wangerooge několik tisíc pum. Polovina budov na ostrově byla zničena a zahynulo okolo tří set lidí. Když krátery po bombách naplnila voda, vznikla v krajině jezera, která tam pamětnice ještě vidět nemohla.

Začátkem listopadu se vrátila od moře do Štěpánkovic ověšených prapory s hákovými kříži. Ty už v Německu viděla, stejně jako maják. Jak ty hákové kříže vznikly, co vlastně znamenají a proč je hákových křížů plná vesnice, to jí na rozdíl od majáku nikdo nevysvětlil. Po Mnichovu 1938 připojil Hitler Hlučínsko ke třetí říši a český jazyk byl zakázaný. „Zrobili z nás Němce,“ říká. Paní učitelku vystřídal ve škole pan učitel a začalo se učit výhradně německy. „Jak se jmenuje tvůj otec?“ ptal se učitel Anny. Sám se jmenoval Alois Ondra a byl to člověk z vesnice. „Můj tatínek se jmenuje Jan Beneš,“ odpovědělo děvče. „Das hajst Johan Benes!“ zdůraznil učitel Ondra a zvedl při tom prst.

Do vzniku samostatného Československa v roce 1918 patřilo Hlučínsko Prusku. Proto se Hlučínsku říká Prajszká. Obyvatelé však nejsou původem Němci, ale Slezané, kteří si říkají Moravci. Jejich jazykem byl dialekt zvaný moravština nebo také „ponašimu“. Anna už si nepamatuje, kdy přesně se to stalo, ale určitě už několik let od začátku války. Byla už tma, vracela se s kamarádkami odněkud od sousedů a povídaly si ponašimu. „Halt! Halt! Warum sprichst du kein Deutsch?“ houkl na ně ze tmy jeden z místních lidí a otazník v té větě rovnou změnil na vykřičník. „Proč nemluvíte německy!“ svítil na děvčata baterkou. Také jeho jméno si Anna Macečková pamatuje, ale nechce ho říct. „Zapsal si nás a šel to hlásit. Za několik dnů dostal otec předvolání a musel platit pokutu,“ vzpomíná.

Zůstala jim děravá fotografie

Belhal se s kbelíkem po dvoře, a než se dobelhal do chlívku, měl kbelík se žrádlem pro prase do půlky vybryndaný. Celý den jen tak posedával a nemohl nic dělat. Sázel do písku ořechy a rozdával stromky po vesnici. Ořešáky od Jana Beneše měly v zahradách celé Štěpánkovice. Příchod nacistů na podzim 1938 přinesl otci Anny Macečkové těžké chvíle. Pracoval u dráhy, byl státní zaměstnanec Československé republiky a hrozilo mu propuštění. Do státní služby braly německé úřady většinou jen prověřené Němce. Jenže Jan Beneš byl Čech a s Německem nemělo nic společného ani jeho jméno, natož příjmení. Prosil v práci, aby ho nevyhazovali. Všichni synové museli v uniformě wehrmachtu na frontu. Doma měl ženu, tři dcery a malé hospodářství. Nakonec dostal místo výhybkáře. Na trati do Chuchelné chodil po kolejích a kontroloval výhybky. Když se to stalo, mrzlo, fučel vítr, z nebe se sypal sníh a nebylo nic vidět. Vlak jel tiše a srazil Jana Beneše z náspu.

Na snímku z počátku čtyřicátých let sedí matka Emílie s rukama v klíně. Kolem matky stojí Anna, Josefka, Luci, František, Emil i Jan. Nejstarší bratři Štěpán a Josef už byli ve válce, proto na fotce chybí. Otec, který seděl vedle matky, tam však také není. Místo něj zeje ve snímku díra. „Nechtěl tam být v uniformě, sám se z fotky vytrhnul,“ říká Anna Macečková. Na dalším snímku už Jana Beneše můžeme vidět. Prostovlasý, bez čepice, v uniformě říšské dráhy, s okřídleným kolem železničářů a hákovým křížem nacistů na klopě. Také tady je patrné, že je fotka natržená. „Prosili jsme tatínka, ať tu fotku neničí,“ vzpomíná Anna Macečková.

Ještě desítky let po skončení války měli lidé na Hlučínsku strach. Svá rodinná alba i své vzpomínky otevírali jen s obavami. V mnoha domácnostech bylo to téma tabu. Teprve až po listopadu 1989 začali obyvatelé Hlučínska oprašovat fotografie svých otců a dědů, otevřeně o nich vyprávět. Jedni z prvních, které do svých vzpomínek pamětníci pustili, byli pedagogové Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Jiří Siostrzonek, Vladimír Birgus, Vojtěch Bartek a Jindřich Štreit, autoři publikace „Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století.“ Se svými studenty začali pronikat k rodinám, dokumentovat jejich současné životy i jejich minulost, otevírat šuplíky, krabice i alba plná dokumentů a fotografií a postupně se jim to dařilo.

„Když jsme točili dokumentární výpovědi lidí, kteří zažili válku, tak se ti dědečkové a babičky rozvykládali a mluvili o tom,“ říká sociolog Jiří Siostrzonek v dokumentu České televize pod titulem „S Prajzáky ke kořenům moravštiny“. „Jenže jejich synové a dcery říkali, ať o tom nemluví. Sami měli autocenzuru. Nechtěli, aby se o tom mluvilo. Co kdyby se náhodou změnil režim. Co kdyby náhodou to zase bylo jinak. Prostě to pro ně byly věci, o kterých se nemluví,“ uvádí Jiří Siostrzonek v dokumentárním snímku z roku 2013.

Na flichtu

Silnice u kostela byla plná lidí. Koně čekaly zapřažené do vozů narychlo opatřených plachtou nebo jednoduchou stříškou proti dešti. Na vozech seděly děti a starší lidé, byly tam peřiny, truhly s majetkem, který se dal pobrat, zásoby jídla. Severně od Štěpánkovic, někde v dnešním Polsku, duněla děla a už se zase utíkalo. „Tam do těch kopců pojedeme,“ mávnul rukou muž, který to celé řídil. Anna Macečková se tam byla podívat a říká, že se jmenoval Alex Peterek. „Tam těmi kopci“ myslel nízkou pahorkatinu na jihu za řekou Opavou, tam, kde leží vesnice Hrabyně. Také Anna s rodiči a sestrou měli naspěch. „Sbalte se a jeďte pryč,“ radil strýc Emerich, sedlák z nedalekých Sudic. „Přijel se třemi koňmi a jednoho nám nechal. Zapřáhli jsme koně do vozu, krávu nechali doma a vyrazili na cestu,“ vzpomíná Anna Macečková. „Chalupu jsme ani nezamkli. Kdyby někdo přišel, stejně by se tam dostal.“

Šli na konci zástupu ze Štěpánkovic ke Kravařím. Jenže brzy byli poslední a sousedé se jim vzdalovali i s vozy. Teprve v tu chvíli zjistili, že kůň není zvyklý táhnout vůz. Ušel tři sta metrů a lehnul si na silnici. Než se zvednul, byli všichni pryč. Do Štěpánkovic se vrátit nechtěli, fronta se blížila a měli z ní strach. Útěku před frontou říkali lidé na Hlučínsku „flicht“. Die Flucht znamená v německém jazyce útěk. Flüchten je uniknout. Kdo utíkal, ten „flichtoval“ nebo „byl na flichtu“. Boje Ostravsko-opavské operace postupovaly Hlučínskem od března do dubna 1945 a civilisté na vlastní kůži zažili válku. Z některých vesnic lidé flichtovali do vnitrozemí už několik dní před frontou a vlaky je pak odvážely třeba až do severních Čech. Jiní prchali na poslední chvíli nebo se ukrývali ve sklepích svých domů.

Ve voze měli deky, nějaké polštáře, matka stihla upéct bábovky a také chleba a uzené maso vezli. Zmrzačený otec seděl na voze a snažil se řídit koně, který se řídit nenechal. Blížil se večer. Rodina zůstala na cestě samotná. První noc dostali nocleh u sedláka v Komárově u Opavy. Nechali je tam přespat v kuchyni na podlaze. „S tím koněm se nikam nedostaneme,“ prohlásil ráno otec a zavelel k návratu. „Nějak to tam budeme muset přežít.“ Ovšem došli do Nových Sedlic a tam ve třetím stavení za křižovatkou na Štítinu přečkali celkem týden. „Jmenovali se Štalmachovi a nechali nás ve stodole,“ vzpomíná Anna Macečková. „Od soboty do soboty.“ Fronta byla blíž a blíž, ale už neměli co jíst a konečně šli tedy domů. Válce v ústrety.

Rusové to byli

Na vlastní oči to sice neviděla, ale slyšela ten výstřel. Strýcův kůň, který nechtěl tahat vůz, pak několik dní ležel na zahradě. Svítilo na něj slunce, a jak se tělo nafukovalo, strašně páchlo. Vyčerpaní vojáci spali v botách na postelích, rodiče s dětmi ve chlévě. Anna si ustlala ve žlabu. Vojáci chtěli koně zapřáhnout, ale brzy poznali, že je k ničemu. Odvedli zvíře na zahradu a tam ho zastřelili. Už když se rodina vrátila z „flichtu“, našla doma spoušť. Uzené z půdy zmizelo, také hrnec sádla, mouka. Ze skříní se ztratily cenné věci, vkladní knížka. Bylo to ještě předtím, než přišli Sověti. Rabovat museli němečtí vojáci nebo místní lidé. „To já nevím, kdo to udělal. Byli jsme pryč a nikoho jsme neviděli. Těžko můžu někoho soudit,“ říká Anna Macečková. „Jedna holka stejně stará jako já pak chodila v mých šatech.“

Skutečnost, že nerabovali jen vojáci, ale také místní lidé, potvrzují na Hlučínsku i další pamětníci. Když se Manfréd Fabián s matkou a dalšími dětmi vracel domů na statek v Oldřišově, tancovali na dvoře opilí Sověti, kolem se válely ohořelé trámy v hromadách břidlice ze střešních tašek. Přespali v sousedních Hněvošicích a přišli druhý den, až když vojáci zmizeli. Z domu právě vycházela žena ze sousedství se štosem porcelánových talířů na rukou… Stavení byla v troskách, jen stáj pod klenbou zůstala a v ní ukrytý traktor. Barvu měl plnou puchýřů popraskaných žárem. Kola Rusové našli zazděná ve sklepě stodoly. „Na tohle byli machři. Proklepávali stěny a všechno objevili,“ vzpomínal Manfréd Fabián.

„Říkali, že znásilňují děvuchy. Tak jsme oblékly kacamajky, co nosila moje mamka. Kacamajka se tomu říká a nosí se to místo svetru…“ vypráví Anna Macečková, jak se dívky maskovaly. Na hlavu se uvázal šátek, jaký nosily staré ženy. Obličej si pomazala marmeládou a posypala moukou. Vypadalo to jako vředy. Jako by byla těžce nemocná. Tři dny se ukrývala ve sklepě u sousedů a bylo jich tam asi třicet, zatímco na horním konci Štěpánkovic bojovali vojáci Rudé armády s Němci o každou chalupu. „Pak přišli Rusové. Nebo mám říkat Sověti? No Rusové to byli… Jak to mám vyjádřit? V televizi teď říkají Rusové, tak já taky říkám Rusové… Přišli do sklepa a hledali Germány. Říkaly jsme, že tam žádný není. Vyhnali nás všechny ven, ale dvě ženy si tam nechali.“

Fronta se ve Štěpánkovicích zasekla na několik dní. Část domů byla úplně zničená. Na boje o vesnici vzpomínala v roce 2024 také pamětnice Anna Fabiánová rozená Stočková z osady Svoboda, která ke Štěpánkovicím patří: „Jak ty Štěpánkovice začali bombardovat, sypalo se to až do sklepa.“ S rodiči se ukrývala v domě své tety. Sklep byl plný lidí, dospělých a hlavně děcek. Také jeden německý voják se tam ukryl. Na uhlí a brambory rozložili deky, ve dne seděli, v noci jakžtakž spali. Mohlo uběhnout několik dnů, než na vesnici začaly padat bomby. 

„Raus! Raus!“ hulákal německý voják. „Všichni ze sklepa ven!“ Sutiny se po schodech valily jak velká voda. „Lezli jsme ven, jako myši,“ vzpomínala. Babička táhla za ruku malého Gerharda, nejmenší Erich tam zůstal ležet a matka se pro něj vracela. Utíkali vesnicí, stodoly hořely, a co si z toho Anna Fabiánová zapamatovala, o tom se jí nechtělo ani mluvit. „Já vám nevím, jestli o tom můžu povídat,“ říká. Také ona viděla koně. Leželi na cestě zapřáhnutí do vozů a byli ještě živí a měli roztrhaná břicha. Dva vozy, čtyři koně, osm „bolestných očí“. Anna Fabiánová ty oči viděla. „A to si vůbec nikdo nedovede představit, jak se ty koně dívali.“

Ubozí chlapci

Matka klečela ve chlévě a plakala, když tam její dcera přišla. „Rvala si vlasy z hlavy,“ vzpomíná. Bylo to už dva roky po válce, ale o bratrovi Františkovi neměli žádné zprávy. Synové narukovali všichni. Nejstarší Štěpán už byl ženatý, válku přežil a zůstal v Německu. Také Josef měl rodinu a vrátil se do sousedních Kravař. Jan se dostal do Norska, kde se frontě vyhnul, a také on už byl dávno doma. Emil zemřel v zajateckém táboře v Rusku. Po čase o něm vyprávěl soused Majvald, který tam byl také. V táboře živořilo několik tisíc zajatců. Neměli co jíst a pili špatnou vodu. V úřední zprávě, kterou rodina dostala, se psalo, že Emil podlehl zápalu plic. Soused však říkal, že to byla cholera nebo něco takového. Poslední zprávu, kterou od Emila dostali, byl dopis z roku 1944. Přál v něm mámě ke dni matek. Na papír přiložil vylisovanou květinu, drobný žlutý kvítek odněkud ze Sovětského svazu. Pamětnice ho má schovaný.

O Františkovi nevěděli vůbec nic. Chlapec byl přitom naživu. Utekl ze zajetí a sloužil u sedláka v Německu nedaleko Berlína. Nevěděl, jak to doma vypadá. Neměl o tom žádné zprávy a bál se vrátit, aby to zjistil. Československo patřilo k vítězům války, on sloužil v armádě poražené Hitlerovy třetí říše. Oženil se tam s dcerou sedláka a od rána do večera pracoval na poli. Psal domů dopisy, ale odpovědi nepřicházely. Až později vyšlo najevo, že na poště ve Štěpánkovicích pracoval člověk, který dopisy z Německa zadržoval. „Asi se chtěl Němcům pomstít,“ vypráví Anna Macečková. Několik let po válce potkal František v Německu známého z Hlučínska. Vše se vysvětlilo, a když se konečně přijel podívat domů, rovnou s manželkou a malou dcerou.

Anna Macečková pracovala po válce na poli. Měli tři hektary, zahradu a krávu. Bratři byli z domu a starší sestry si našly práci ve městě. Pomáhala s hospodářstvím, s invalidním otcem by to matka nezvládla. „Byla jsem naštvaná. Sestry vydělávaly peníze, já byla doma a neměla nic,“ vzpomíná na tu dobu. Když začátkem padesátých let rozjeli komunisté kolektivizaci, byla ráda, že mohou dát pole do družstva. Nastoupila do Vítkovických železáren v Ostravě, seznámila se s Jaroslavem Macečkem, který pracoval v ocelárně. Svatbu měli v březnu 1951 ve Štěpánkovicích. Nejprve museli na národní výbor, pak teprve za tři týdny do kostela. Když ji komunisté vyhodili z expedice na opavských jatkách, našla si práci v domově pro důchodce, jako kuchařka. „Děvucho, jaká ty jsi šikovná,“ chválila ji matka, když jí bylo devět a uměla připravit oběd. Uzené, brambory i zelí.

„Řekněte mi, prosím vás, co je v životě nejdůležitější,“ padne otázka v závěru natáčení v kuchyni rodného domu Anny Macečkové. „Aby byla shoda. Aby nebyly války. Aby byl klid. Aby byl mír,“ odpovídá pamětnice. „Bratr Franta vždycky říkal: ,Já nechci ani listonoše v uniformě vidět. Já chci, aby žádné války nebyly.´ A já říkám to samé. Bojím se o své pravnuky. Bojím se o vnuka. Bojím se o manžela vnučky. Je nás tu plná chalupa. Bojím se o všechny. Já jsem válku prožila, vím, co to obnáší. Co to znamená. Co to je. Co jsme se kvůli bratrům nabrečeli. Chuďěra matka si rvala vlasy z hlavy, když jsme o chlapcích nic nevěděli… Vidíte, jak teď Putin pozval Korejce. Severní Korea bojuje proti Ukrajině. Patnáct tisíc Korejců. Ubozí chlapci. Oni za to nemohou, když tam zabíjejí ty druhé. To je válka. To není nic dobrého.“