„Ta kopírka byla naprosto zásadní zařízení, které jsme potřebovali, ale tam byl tenkrát tajemník Svazu výtvarných umělců Spilka, což byl velký komunista, a ten říkal: ‚Chlapi, když mě budete kooptovat do toho Výboru Občanského fóra výtvarníků, tak já vám za to tady vydám klíče a řeknu, jak se obsluhují tady ty mašiny a všechno, ale musíte mě vzít mezi sebe. A my jsme věděli, kdo to je, takže jsme ho poslali za dveře a teď jsme se hádali, protože polovina ho chtěla přijmout a druhá polovina byla proti, ti říkali: ‚Přece se tady s nějakým komunistou nebudeme bavit.‘ Takže jsme se tam hádali a nakonec se hlasovalo a o jeden hlas vyhrálo, že ho máme kooptovat. Já jsem byl pro kooptaci, protože už jsme měli připravený krok dvě. On byl celý nadšený, přišel, vydal nám klíče, ukázal nám, jak se dělá s kopírkou a kde jsou pojistky, a všechno nám to ukázal a my jsme ho vyhodili. A vidíte, a to je politika. My jsme se najednou začali učit, jak se dělá politika.“
„Bylo slyšet, jak tam Ivan Havel říká: ‚Já jsem byl na demonstraci, pak jsem už šel domů, ale něco se tam semlelo. Na Národní třídě se něco semlelo.‘ A v ten moment, když jsem tohle slyšel, jsem na sebe naházel šaty a vyrazil jsem přes Letenskou pláň, seběhl jsem dolů a tam přede mnou mrtvé město, úplná tma, jenom policejní blikačky, sirény a jinak ale úplné ticho, a když jsem přešel Čechův most do Pařížské ulice, tak tam najednou se objevovaly takové hromádky šatstva, bot a podobně. To působilo úplně neuvěřitelně, ale jinak to město bylo jak vymetené. A teprve když jsem přišel na Národní třídu, tak tam byly ještě pozůstatky těch demonstrantů, které tam honila policie. Ti jezdili v takovém zhasnutém autobuse. Vždycky zastavili, otevřely se dveře a vyhrnulo se komando, které bylo ale vybaveno tak, jak jsme nikdy předtím neviděli v těch demonstracích. Oni tentokrát neměli jenom pendreky, ale měli takové dlouhatánské bílé laminátové tyče, kterými tloukli ty demonstranty. A jakmile se vyhrnuli ven, tam oni… mně připadalo, že jsou jak pod nějakými drogami, prostě jako šílení vyběhli proti tomu davu a my jsme začali utíkat někam, kam to šlo…“
„Pamatuju si třeba u toho Palachova týdne, tam byla také vodní děla. Ono to není nic příjemného, když vás v zimě postříkají ledovou vodou. A my jsme se snažili jako přátelé vždycky držet nějak spolu, abychom se nějak vzájemným způsobem podporovali. A taková ta honička s těmi policajty trvala řekněme dvě tři hodiny a pak se to pomaličku začalo rozpadat. Přičemž kromě policejních sil tam byli také milicionáři, na tom Palachově týdnu tam byli už povolaní, a bylo zajímavé, že i pro ně bylo někdy to policejní násilí už příliš. Takže si pamatuju, že jednou nás takhle sevřely ty policejní kordony v uličce Na Můstku a z jedné strany to tam uzavíral kordon těch milicionářů a byli to takoví strejcové, jako přivezení z venkova, a když viděli, co se tam odehrává, tak jeden říkal: ‚Kluci, pojďte, my vás tady jako pustíme.‘ A rozestoupili se a my jsme mohli vyběhnout ven.“
Zdeněk Lukeš se narodil 2. března 1954 v Praze. Vyrůstal v umělecké rodině akademických sochařů Vladimíra Kýna a Jaroslavy Lukešové. Dětství trávil mezi Prahou a Opavou, přičemž jeho rodinné zázemí formovali i dědečkové, kamenosochař Alois Kýn a opavský soudní rada a senátor Josef Lukeš. Šedesátá léta prožil pamětník v atmosféře kulturního uvolnění. Okupace Československa v roce 1968 ho s rodiči zastihla v Kodani. Když se v polovině září téhož roku kvůli stárnoucím rodičům vrátili do vlasti, oba pamětníkovi rodiče vystoupili z KSČ, což ovlivnilo jeho studijní plány. Vzdal se myšlenky na studium dějin umění, vystudoval architekturu na ČVUT, kde v roce 1980 odpromoval, a nastoupil do Archivu Národního technického muzea. Od konce osmdesátých let se aktivně účastnil demonstrací. Po 17. listopadu 1989 se stal členem Výboru Občanského fóra výtvarníků v Mánesu a působil v Laterně Magice. Od roku 1990 pracoval na Pražském hradě, kde se podílel na rekonstrukcích za prezidentů Václava Havla, Václava Klause, Miloše Zemana i Petra Pavla. Souběžně se věnoval pedagogické činnosti: v letech 1998–1999 vyučoval na VŠUP v Praze, mezi roky 2000–2003 byl děkanem na Technické univerzitě v Liberci a od roku 2003 do roku 2019 přednášel dějiny moderní architektury na NYU v Praze. Dlouhodobě se věnuje historii moderní architektury, pořádá přednášky pro veřejnost a architektonické procházky. V roce 2026 žil Zdeněk Lukeš v Praze.
