The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Zdeněk Lukeš (* 1954)

• narodil se 2. března 1954 v Praze

• otec Vladimír Kýn a matka Jaroslava Lukešová byli akademičtí sochaři

• v roce 1968 rodiče vystoupili z KSČ, což ovlivnilo pamětníkovy studijní plány

• v roce 1980 dokončil studium architektury na ČVUT a nastoupil do Archivu Národního technického muzea

• v roce 1989 se stal členem Výboru Občanského fóra výtvarníků a působil v Laterně Magice

• od roku 1990 pracoval na Pražském hradě, kde se podílel na rekonstrukcích a výstavách

• v letech 1998–1999 vyučoval na VŠUP v Praze

• v letech 2000–2003 byl děkanem na Technické univerzitě v Liberci

• od roku 2003 do roku 2019 přednášel dějiny moderní architektury na NYU v Praze

• v roce 2026 žil v Praze

Vyrůstal v uměleckém a intelektuálním prostředí. Od mládí toužil studovat dějiny umění, šance však měl mizivé, protože jeho rodiče po roce 1968 vystoupili z komunistické strany. Vystudoval architekturu a k vytouženému oboru se dostal až oklikou díky práci v archivu Technického muzea. Sametová revoluce znamenala v jeho životě obrovskou změnu – přispěl ke vzniku Občanského fóra a za vlády čtyř prezidentů se spolupodílel na opravách Pražského hradu.

Dětství mezi Opavou a Prahou

Druhého března 1954 se akademickým sochařům Vladimíru Kýnovi a Jaroslavě Lukešové, kteří se seznámili na Akademii výtvarných umění v Praze, narodil syn Zdeněk. Jeho dědeček z otcovy strany Alois Kýn pracoval jako kamenosochař v rodném Holešově, zatímco dědeček z matčiny strany Josef Lukeš byl za první republiky opavským soudním radou a později senátorem a přítelem T. G. Masaryka. Oba rodiče, plni ideálů, vstoupili v mládí do KSČ, aby po roce 1948 ztratili iluze. „Byli zdrceni, ale netroufli si vystoupit,“ začíná své vyprávění pamětník. 

V šedesátých letech žila rodina střídavě v Praze a Opavě. Mělo to své důvody: pražský byt byl malý a navíc Jaroslava Lukešová jako někdejší tvůrkyně busty Petra Bezruče dokázala v Opavě sehnat více zakázek než v Praze. Proto chodil malý Zdeněk od jara do podzimu do školy ve Slezsku. „Opava byl ráj na zemi,“ vzpomíná pamětník na partu kamarádů, dědečkovu romantickou vilu, velkou zahradu a benevolentní učitele. Opavský byteček se však nedal vytápět, a proto měl Zdeněk Lukeš návraty do pražské školy spojené s tísnivou atmosférou chladného podzimu. Ve třídě moc kamarádů neměl a učitelé byli přísní. Navíc musel vysvětlovat změnu příjmení, protože rodiče se dohodli, že ponese jméno matčiny rodiny. V Opavě ho bez ohledu na rodný list ve škole přejmenovali na Kýna, takže „po návratu do Prahy jsem vždycky musel obcházet učitele a vysvětlovat jim změnu jména“, říká Zdeněk Lukeš.

Srpen šedesát osm je zastihl v Dánsku

Šedesátá léta vnímal dospívající Zdeněk jako optimistickou dobu. V necenzurovaných časopisech, které rodiče odebírali, se poprvé seznámil s názory Václava Havla, Pavla Kohouta i dalších pozdějších disidentů. Pamětníkův strýc, ekonom Oldřich Kýn, člen skupiny kolem Oty Šika, mu popisoval plánované reformy. Věřil, že „za chvilku doženeme Západ“, říká. Také ve škole se atmosféra měnila. „Fandili jsme americkým družicím a posmívali se všemu ruskému,“ vypráví Zdeněk Lukeš a vzpomíná, jak v roce 1967 jeho rodiče vyhráli soutěž na pomník Petra Bezruče v Opavě, což je přivedlo zpět do slezského prostředí. 

Hned, jak to šlo, využili Lukešovi možnosti vyjet do zahraničí. Navštívili galerie a muzea v Paříži i Vídni, cestovali po Jugoslávii a v roce 1968 strávili měsíc v Dánsku. V Kodani, na schodech v Thorvaldsensově muzeu, je zastihly zprávy o okupaci Československa. Skupina sinalých Čechů jim sdělila, že „Rusové v noci přepadli Československo a Praha hoří“. Lukešovi byli zděšeni. Pobyt jim končil, nezbývaly jim žádné peníze a druhý den se měli vracet domů. Překvapivě se jim dostalo pomoci od cizích lidí. Na hlavním náměstí, kde Dánové demonstrovali proti invazi, se jich ujal mladý muž, z něhož se vyklubal poslanec. Vzal je k sobě domů, do malého bytu, který sdílel se ženou a miminkem, a nabídl jim, že u nich mohou zůstat. Lukešovi se tam však cítili nesví, protože v bytě bylo pro tolik lidí málo místa. Našli si tudíž na inzerát dům, který nabízela Čechům uvízlým v Dánsku starší česká emigrantka. Přestože měli k dispozici celé patro, „hořce toho litovali“, vzpomíná Zdeněk Lukeš na bytnou, která tu nadávala na Dány, jak jsou nekulturní, a za chvilku spílala Čechům a přitom se neustále chlubila, co všechno má. Také proto, že měl pamětníkův otec doma stárnoucí rodiče, se Lukešovi po dvou týdnech rozhodli, že se vrátí. Dánové pro navrátilce vypravili autobus, který je někdy v polovině září dovezl zpět do vlasti. Návrat byl depresivní: na hranicích stráže a obrněné vozy, ve Vinohradské ulici zbytky pobořených barikád a ohořelá auta, Letná plná helikoptér a těžké techniky a ve Stromovce stál vojenský tábor. „Strašně to tam smrdělo, protože neměli žádné toalety,“ vybavuje si pamětník.

Temná a smutná doba normalizace

„Nastal postupný rozklad společnosti,“ vzpomíná Zdeněk Lukeš na sedmdesátá léta: noviny a časopisy mizely, učitele vyhazovali ze škol a lidé se najednou báli mluvit. Poslední „vlnku euforie“ prožili v březnu 1969 po vítězství v hokeji nad Sovětským svazem. V biografech se ještě objevily poslední filmy nové vlny, „ale už se muselo jet do okrajového kina a pak šly do trezoru“, vzpomíná Zdeněk Lukeš. 

V té době končil devátou třídu. Horší známky na vysvědčení znamenaly doporučení do učení. To se mu však nechtělo, a protože neměl co ztratit, přihlásil se na tehdy velmi obávané Gymnázium Nad Štolou, kde vyučovali pedagogové vyhození z vysokých škol. Přijímací zkoušky udělal bez problémů a kolektiv i místní intelektuální prostředí se mu na další čtyři roky staly v těžké době dobrým zázemím. Na gymnáziu také začal číst samizdatovou literaturu, kterou si půjčoval od kamarádů. Režim však dál utahoval smyčku. Přišla doba Charty 77 a s ní tvrdé zásahy: tři jeho kamarádi byli odsouzeni za smyšlenou protistátní činnost, jejich rodinného přítele, historika Jiřího Doležala, vyhodili z Akademie věd za to, že napsal pravdu o Slovenském národním povstání – mohl pracovat už jen jako závozník. Zdeněk Lukeš vzpomíná, jak přítel rodičům vyprávěl, že mu „dělali výslechy ve čtyři ráno nebo mu rozkopali koupelnu. Podepsal Chartu mezi prvními,“ říká pamětník, který se s mnoha chartisty znal, obdivoval je, ale „nikdy nenašel odvahu, aby toto gesto sám udělal“.

Ze studenta pomocným zahradníkem ve Stromovce

Pamětníkovi rodiče sebrali odvahu a po okupaci odevzdali stranické knížky, což se však promítlo do jeho kádrového posudku. Chtěl studovat dějiny umění, ale věděl, že by ho nevzali, a tak na doporučení otce, který ho připravil na talentové zkoušky, nastoupil na Fakultu architektury ČVUT. Jenže představa, že bude po škole sedět v projektovém ústavu a kreslit paneláky, které se tehdy projektovaly, ho upřímně děsila. Přes nesouhlas rodičů ze školy odešel a nastoupil jako pomocný zahradník ve Stromovce. „A zase jsem byl šťastný člověk, protože jsem se pohyboval mezi normálními lidmi, mimo jiné chartisty,“ uvádí pamětník. 

Po roce se mladý Zdeněk na naléhání rodičů vrátil do školy, vstoupil do SSM, což byla podmínka přijetí, a studium dokončil v roce 1980. Jelikož od svých spolužáků-komunistů dostal, jak sám říká, ošklivý posudek, na vojně ho přidělili do Litoměřic k trestnímu oddílu, který sestával z mladíků, kteří prošli kriminálem, Romů i absolventů teologického semináře. V posudku měl, že nesmí velet ani být povýšen, což mu samozřejmě vůbec nevadilo. Když lampasáci zjistili, že jsou s kolegou architekti, dostali za úkol „polidštit“ politicko-výchovné světnice, kde každý večer vojáci povinně sledovali televizi. Vzali si to za své: vymalovali místnosti příjemnými barvami, nakoupili koberce a vytvořili hezké prostředí. Výsledek byl překvapivý: přestože jim nadřízený hrubě vynadal, že jsou to vyhozené peníze, že to vojáci zničí, chodili tam mladí muži málem s posvátnou úctou. „A my jsme si uvědomili, že někteří z nich vlastně nikdy neviděli nic hezkého,“ říká pamětník.

Od roku 1981 Zdeněk Lukeš projektoval, spolu s otcem se účastnili soutěží, aby nakonec získal místo u architekta Vladimíra Šlapety v Archivu Národního technického muzea v Invalidovně, kde se mohl věnovat historii moderní architektury. 

17. listopad a začátek nové éry

Od roku 1988 chodil Zdeněk Lukeš na všechny demonstrace: na výročí invaze 21. srpna, manifestace v průběhu Palachova týdne i na menší akce. Zažil policejní zásahy, vodní děla a násilí proti neozbrojeným demonstrantům. Nejvíce mu utkvěla vzpomínka, jak se ho zmocnila úzkost, když policisté natlačili dav na výkladce Domu módy s takovou razancí, že nemohli dýchat, a jak s nimi v davu šli tajní v civilu, kteří najednou začali policistům ukazovat, koho mají sebrat.

Na povolenou manifestaci k výročí 17. listopadu 1989 pamětník jít neplánoval, protože ji pořádal Svaz mládeže. Navíc měl chřipku, a tak ležel u rádia a poslouchal Hlas Ameriky. Když uslyšel, jak na konci zpráv říká Ivan Havel, že se „něco semlelo na Národní třídě“, okamžitě vyrazil do centra. Bylo to v závěrečné fázi zásahu. Všude ticho, jen blikačky policejních vozů a „hromady bot a šatů“, vzpomíná Zdeněk Lukeš a pokračuje, že šel dál na Národní třídu, kde viděl, jak policejní komando pronásleduje „zbytky demonstrantů a tlučou je dlouhými bílými laminátovými tyčemi“ jak smyslů zbavení. Následující dny se spontánně scházeli lidé, vznikala improvizovaná pódia a šířily se zprávy o mrtvém studentu Šmídovi. „A to už byli lidi skutečně nasr.ní,“ vypráví Zdeněk Lukeš.

Začali jsme se učit, jak se dělá politika

V pondělí 20. listopadu se výtvarníci a architekti sešli v Mánesu a založili Výbor Občanského fóra výtvarníků. „Byla jich tak třetina, ti ostatní čekali, jak se to vyvine dál,“ říká Zdeněk Lukeš, jehož zvolili do vedení výboru mimo jiné proto, že ho už znali ze sdružení Obecní dům, které pořádalo demonstrace proti plošnému bourání starého Žižkova nebo vedení magistrály Stromovkou a spolupracovalo s nezávislými iniciativami.

Z Mánesu se stalo informační centrum Občanského fóra, kde se malovaly transparenty, tiskly letáky a orientační mapky. K tomu nutně potřebovali kopírku, jenže ta byla nedostupná. Situace využil komunistický tajemník Ústředního svazu výtvarných umělců František Spilka: slíbil povstalcům, že jim dá klíče a naučí je kopírku obsluhovat, když ho kooptují do výboru. Členové o něm hlasovali v tajném hlasování a rozhodli se ho přijmout. Jenže už měli v záloze druhý krok. „On byl nadšený, vydal klíče, ukázal nám, jak se dělá s kopírkou, kde jsou pojistky, a my jsme ho vyhodili. A vidíte, začali jsme se učit, jak se dělá politika,“ směje se pamětník.

Ve čtvrtek se členové výboru přesunuli za Václavem Havlem do Laterny Magiky v paláci Adria. „Měli jsme (vstupní) kartičky s razítky zvířátek, aby se to nedalo zfalšovat, což se ukázalo jako velmi naivní, protože se tam podzemní chodbou mohli dostat nějací agenti,“ vzpomíná Zdeněk Lukeš, který v Laterně Magice strávil šest hektických týdnů. „Byli jsme tam namačkaní jako sardinky,“ uvádí. Každý den se pořádala tisková konference a jeho úkolem bylo dělat zápisy z jednání. Jednou došlo k dramatické situaci – dva zástupci studentů jim přišli říct, že studenti vystupují z OF, protože se jim nelíbilo, že Václav Malý chtěl po lidech na Letné, aby se modlili Otčenáš. Členové výboru do rána řešili, co budou dělat. „Naštěstí ve čtyři hodiny ráno přišli další dva studenti a oznámili, že nevystupují, že to byl puč, že navrhovatele vyloučili, a tak si všichni strašně oddechli,“ pokračuje Zdeněk Lukeš.

S Danou Němcovou a Paulem Wilsonem, bývalým členem Plastiků, který se jako novinář vrátil z USA, vyjížděl pamětník do regionů, kde bylo třeba přesvědčit veřejnost: do Mostu, Chomutova a Litvínova, Nejednou se stalo, že se jim po cestě rozpadlo staré auto a museli přesedat. Zatímco v Mostě a Litvínově proběhla shromáždění v pořádku, v Chomutově Státní bezpečnost lidi předem odvedla z náměstí do sportovní haly. „Podařilo se je sice přesvědčit, aby se vrátili na náměstí, ale StB jim zabavila ozvučení, takže jsme museli řvát až do ochraptění,“ vzpomíná Zdeněk Lukeš, který byl také u toho, když Eva Kantůrková a Valtr Komárek získali podporu předáka z ČKD Vysočany Petra Millera, který nakonec dělníky přivedl na Václavské náměstí a krátce nato se stal ministrem práce a sociálních věcí.

Když byla koncem roku sestavena nová vláda a Václava Havla zvolili prezidentem, vrátil se Zdeněk Lukeš do Laterny Magiky, ale tam dle jeho slov už chyběly silné osobnosti a projevovaly se šarvátky různých skupin. Rozhodl se proto, že se vrátí ke své práci.

Rekonstrukce Pražského hradu a spolupráce s prezidenty

V roce 1990 dostal Zdeněk Lukeš nabídku pracovat na Pražském hradě. Nastoupil v létě a ocitl se v prostředí, které se po desetiletích zanedbávání a necitlivých Husákových zásahů mělo konečně změnit. Pracoval v kulturní sekci, podílel se na rekonstrukcích, začal organizovat výstavy a společně s týmem architektů a historiků umění začali otevírat Hrad veřejnosti.

S Václavem Havlem byl pamětník v každodenním kontaktu a rád na něj vzpomíná. „Byl nesmírně lidský, laskavý, nikdy nezvýšil hlas,“ uvádí. Společně procházeli Hrad, obnovovali Plečnikova díla, Masarykovu vyhlídku a další prostory.

Následující prezident Václav Klaus se dle pamětníkových slov chtěl od Václava Havla ve všem odlišovat. Plečnika neuznával, ale „aspoň pokračoval v rekonstrukcích“. Zato období Miloše Zemana vnímal Zdeněk Lukeš jako nejproblematičtější. „Naštěstí se dál pokračovalo v opravách, nicméně Hrad se začal tak trochu opevňovat,“ vysvětluje a pochvaluje si, že současný kurs vlády prezidenta Petra Pavla připomíná návrat k otevřenosti devadesátých let.

Zdeněk Lukeš se dlouhodobě věnuje historii moderní architektury. Podílel se mimo jiné na výstavách o Jože Plečnikovi, projektu Deset století architektury i prezentaci zapomenutých německy mluvících architektů. Souběžně působil jako pedagog na VŠUP (UMPRUM), jako děkan na Fakultě architektury v Liberci a třináct let vedl kurz Dějiny moderní architektury na New York University v Praze. V současnosti, v roce 2026, stále pořádá přednášky a architektonické procházky pro veřejnost a pracuje na Pražském hradě.