Josef Loužecký

* 1939

  • „V 50. letech asi, když se tady ještě džíny neprodávaly, tak já jsem je měl z balíku, který nám jednou za rok posílala teta z Ameriky, která tam byla vystěhovaná někdy od 30. let minulého století. A protože si mysleli, nebo možná věděli, že po válce je u nás nouze o všechno možné, že u nás není nejspíš dobrý život, tak nám každý rok posílala velký balík hlavně se šatstvem. Jestli tam bylo ještě něco víc, to nevím, protože ten balík byl vždycky, když jsme si pro něj došli na poštu, dojeli s vozíkem, protože to byl obrovský balík, tak byl vždycky otevřený a prohledaný od našich orgánů, takže možná tam bývaly i jiné věci. No a v jednom z těch balíků byl dokonce celý džínový oblek, to znamená bunda a kalhoty, a tu bundu si pamatuji, že jsem nosil ještě začátkem 60. let.“

  • „Já, protože jsem měl zálibu v zemědělství, jeden můj děda byl zemědělec, tak jsem se přihlásil do zemědělské školy, která tenkrát byla nově vystavěná a uváděná do provozu v Čáslavi, zemědělsko-technická škola. Jenže v té samé době u nás aktivní předseda MNV, tedy místního národního výboru, chtěl založit JZD a chtěl i na mém otci, aby dal náš hektar pole do JZD. A otec řekl ne. No, předseda nelenil, přestože nevím, proč to otec řekl, protože matka do té doby stejně chodila pomáhat k sedlákům, tak by nedělala nic jiného, než do té doby dělala, čili dělala by zase na poli, jako dělala předtím, ale ten předseda byl tak aktivní, že nelenil a napsal do továrny pražské, ve které otec pracoval, že narušuje socialistický pořádek, že nechce dát, nechce vstoupit do JZD s naším kouskem pole. A v té fabrice si ho zavolali na kádrové oddělení a řekli: ‚Tak ty nechceš do JZD? Tak víš co, tak tě propustíme a jdi se na to políčko živit.‘ No, jenže zaprvé otec, zemědělství ho nezajímalo, zadruhé hektar pole nikoho neuživí, tak to pole daroval státu a já jsem nesměl na zemědělskou školu.“

  • „Pamatuji se, jak jsme jednou, muselo to být nejspíš v létě nebo brzo na jaře, ale nevím přesně rok, jestli 1944, nebo 1945, jsme byli u Berounky, Černošice jsou vlastně na břehu Berounky. A přišli tam na nějakou rozcvičku Hitlerjugend čili děti, by se dalo říct, té Hitlerovy mládeže, kteří bydleli skoro v našem sousedství na návsi v Černošicích v jedné uprázdněné vile. A před tím svým tělesným cvičením si odložili výstroj a výzbroj, to je opasky s těmi noži, na hromádky na břehu a odběhli poklusem, nebo nějakým během běželi podle břehu dál. A protože ten můj kamarád Franta byl o rok starší než já, tak měl větší rozum ze všeho, hlavně z té situace, ve které se nacházíme celou dobu, a řekl, pojď, naházíme jim to do řeky! Tak jsme házeli ty jejich hromádky s tím ošacením do řeky. Když se jeden z nich nějak ohlédl a viděl, co děláme, tak to řekl těm ostatním a ti se všichni otočili a začali utíkat zpátky. Naštěstí byli dost daleko poodběhlí, no a my jsme tedy začali prchat k domovu. Já si pamatuji, že jsem celou cestu řval, ale oni za námi neběželi, protože měli práci vylovit si ty svoje věci z řeky, takže naštěstí se nám nic nestalo, ani po nás nepátrali.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 15.01.2022

    (audio)
    duration: 54:55
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

K zemědělství, své velké lásce, se kvůli totalitě dostal až v důchodu

Josef Loužecký na vojně
Josef Loužecký na vojně
photo: Archiv pamětníka

Josef Loužecký se narodil 26. prosince 1939 v Lešanech u Benešova do rodiny strojního zámečníka. V září 1942 dostala rodina příkaz vystěhovat se z Lešan kvůli zřízení výcvikového prostoru pro jednotky SS. Odešli spolu s jednou rodinou z vedlejší vsi do Černošic, kde bydleli ve služebním domku u fary. Po válce se odstěhovali zpět do Lešan, kde Josef nastoupil do základní školy. Po ní si přál jít na nově postavenou zemědělsko-technickou školu do Čáslavi, protože ale tatínek odmítl věnovat svůj hektar pole do místního JZD a raději jej věnoval státu, nesměl tam. Vystudoval tedy elektrotechnickou školu v Praze a začal se živit jako konstruktér elektrických strojů v ČKD v Modřanech. V letech 1958 až 1960 absolvoval vojenskou službu v Ostravě jako obsluha radiolokátoru u protivzdušné obrany státu. V roce 1962 se oženil a se ženou má čtyři děti. Přestěhovali se společně do Podělus a aby nemusel dojíždět denně až do Prahy, podařilo se mu sehnat místo v Jawě v nedalekém Týnci nad Sázavou. Tam pracoval až do roku 1968, kdy využil uvolnění drobného podnikání a založil si nákladní autodopravu. Poměry se ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy rychle změnily k horšímu a on musel v roce 1970 autodopravu opět zavřít. Pracoval jako konstruktér nebo zámečník v různých podnicích, od roku 1981 dělal garážmistra ve stavebním podniku až do začátku 90. let, kdy se podnik ocitl v likvidaci. V listopadu 1989 se s manželkou účastnil manifestace na Václavském náměstí a později těžce nesl rozdělení Československa. V letech 1994 až 2011 učil technické obory na Integrované střední škole v Benešově. V roce 2022 žil v Podělusích u Týnce nad Sázavou, nedaleko rodných Lešan.