Jiří Loskot

* 1931

  • „V Děčíně jsme byli na přísaze. Odvedli nás ze spodního dvora. Na zámku byla po jedné straně květinová zahrada, po druhé straně byla stráň dolů k hospodářským budovám a prostředkem vedla cesta asi 300 metrů dlouhá od hlavní brány. Potom bylo jedno nástupiště a tam měli vyložené stoly, stáli tam pohraničníci a dělostřelci, mám dojem. A nás nechali stát na té cestě. Všechny tři roty, co jsme tam byly, tak kolem 90 chlapů v trojstupu, v trojřadu. Dali nás v pravobok, byli jsme v trojřadu a bylo s námi tři, šest samopalníků, kteří měli nabité samopaly a hlídali nás tam. A řečnil jim z ministerstva národní obrany. A ten řečnil, a když jsme prostě tam byli nastoupeni, čtyři roty, dvě roty pohraničníků, dvě roty dělostřelců, tak [řekl]: ‚Tamhle před sebou vidíte vyvrhele lidské společnosti.‘ Takhle ukazoval po nás: ‚Vyvrhele lidské společnosti. Jejich lebkami by se mělo dláždit děčínské náměstí.‘“

  • „Bydlel ještě o dva baráky za [kamarádem] a nestačil bych tam doběhnout, tak jsme vlezli na tu zeď. No a říkám, s tím jedním kamarádem, ten byl už na střeše a já jsem byl menší a nebyl jsem zřejmě tak mrštný. Už jsem přehazoval nohu a na levé jsem měl plátěnky, koukaly mi palce, jak byly roztrhané. A jak se [plátěnka] povolila, vyzouvala, tak akorát ta jedna střela se trefila do konce, jako do opatku, že jsem tam měl potom takový kousek... [vystřelený]. Být to o 10 centimetrů výš, tak jsem to dostal do nohy.“

  • „A to jsme bydleli v bývalé prádelně. To byla místnost 4,5 x 4 metry. V rohu stál zděný kotel na vyváření. A protože původně tam byl řezník, tak tam v tom vařil jitrnice, teď se v tom vyvářelo prádlo. Jednoduché dveře, jednoduché jedno okýnko. Na zimu se musela na dveře dávat deka, aby tam netáhlo. A když se nepřiložilo v noci do bubínku, tak zamrzla v kýbli voda. Asi takové podmínky. [Rodiče] měli jednu postel metr širokou, v ní spali a máma měla truhlu, která byla asi 60 cm vysoká, asi v tomto rozměru, a na to mi ušila ze dvou pytlů takový slamníček a přes to dala nějaké prostěradýlko a tak. A teta v Praze od někoho dostala nebo koupila starší prošívanou vatovou deku. A pod tím jsem spal já.“

  • Full recordings
  • 1

    Úvaly, 09.01.2026

    (audio)
    duration: 04:43:32
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Našimi lebkami by se prý mělo dláždit děčínské náměstí

Jiří Loskot
Jiří Loskot
photo: archiv pamětníka

Jiří Loskot se narodil 8. ledna 1931 ve Svatém Janu u Sedlčan do dělnické rodiny Františky a Karla Jindřicha Loskotových. Roku 1932 se rodina přestěhovala do Třebestovic u Nymburka v souvislosti s hospodářskou krizí. Otec byl vyučený číšník, pracoval však převážně jako zemědělský a stavební dělník; později vykonával domácí zakázkovou výrobu papírových dekorací a betlémů na živnostenský list. Jiří Loskot nastoupil roku 1937 do obecné školy v Sadské. Zažil německou okupaci v březnu 1939, vzpomíná na válečný přídělový systém i domovní prohlídku gestapa. Na konci války v květnu 1945 byl jeho otec v Třebestovicích zraněn při bojích s ustupujícími německými jednotkami. Po válce se Jiří Loskot vyučil nábytkovým truhlářem, výuční list získal v srpnu 1948. Z politických důvodů se jakožto syn živnostníka nemohl hlásit na průmyslovku. V roce 1949 mu zemřela matka. V roce 1950 byla otci zrušena živnost a Jiří Loskot přišel o práci v důsledku ukončení soukromého truhlářství, v němž pracoval. V roce 1952 narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP) z důvodu „třídního původu“. Sloužil v lesnictví a dřevozpracujících provozech ve Strašicích a Mirošově. Po návratu do civilu se v roce 1955 oženil s Helenou Holousovou. Pracoval v komunálních službách a dřevozpracujících podnicích. Roku 1966 se přestěhoval do Úval, kde měl pracoviště i podnikový byt. V srpnu 1968 zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy přímo na pracovišti. Přestože opakovaně odmítal vstup do KSČ, působil díky své odbornosti jako mistr provozu. S manželkou vychoval dvě děti, v době natáčení v roce 2026 žil v Úvalech.