The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Loskot (* 1931)

• narodil se 8. ledna 1931 ve Svatém Janu u Sedlčan do chudé dělnické rodiny

• v roce 1932 se přestěhovali do Třebestovic u Nymburka

• otec začal pracovat na živnostenský list

• v roce 1937 nastoupil do obecné školy v Sadské

• zažil německou okupaci v březnu 1939, přídělový systém a domovní prohlídku gestapa

• v květnu 1945 byl otec zraněn při bojích s ustupujícími německými jednotkami v Třebestovicích

• vyučil se nábytkovým truhlářem, výuční list získal v srpnu 1948

• v roce 1949 zemřela matka a v roce 1950 otci zrušili živnost

• v roce 1952 byl z důvodu třídního původu zařazen k Pomocným technickým praporům (PTP)

• roku 1966 se s manželkou a dětmi přestěhoval do Úval, kde žil i době natáčení (2026)

Jiří Loskot se narodil do chudé dělnické rodiny, ale když si otec konečně našel práci na živnostenský list, rodina dostala cejch „politicky nespolehlivých vykořisťovatelů“. Studovat nemohl, místo vojny šel na nucené práce k PTP a v řemesle, kterému se vyučil, těžko hledal uplatnění. Vypracoval se na odborného mistra – a přestože nikdy nevstoupil do KSČ, po roce 1989 mu bylo vyčítáno, že „pracoval pro komunisty“.

Od nádeničiny k živnostenskému listu

Jiří Loskot se narodil 8. ledna 1931 ve Svatém Janu u Sedlčan do dělnické rodiny Františky a Karla Jindřicha Loskota. Ten jakožto nemanželské dítě vyrůstal v dětském domově, což později poznamenalo i jeho vlastní rodinu. „Rodiče mé matky nedokázali jeho původ přijmout a vůbec se s námi nestýkali,“ vypráví Jiří Loskot. Loskotovi se ze Svatého Jana odstěhovali do Třebestovic na podzim roku 1932, když Jiřímu nebyly ani dva roky. Přesun souvisel s hledáním obživy v době hospodářské krize. Otec byl vyučený číšník, ale pracoval jako zemědělský a později stavební dělník. Kvůli nedostatku práce a své bojovné povaze, kdy se ozýval proti nepoctivému zacházení s dělníky, o zaměstnání opakovaně přicházel.

Pomohla jim teta z Prahy, která otci doporučila práci roznašeče kuřiva. Dojížděl z Třebestovic do Prahy, chodil s pytlem po trafikách, předával zboží a sbíral objednávky. V době krize šlo o jednu z mála možností skromného, ale pravidelného příjmu. Žili chudě. Opakovaně se stěhovali, vždy obývali jedinou pronajatou místnost – například v sušárně družstva, v domě pro letní hosty, později v bývalé prádelně. V zimě se proti průvanu věšela deka na dveře, voda občas zamrzala v kbelících a postel rodičů byla tak úzká, že dítě spalo na truhle, na kterou matka pokládala tenký, ručně ušitý slamníček. Vařilo se na kamnech nebo na lihovém vařiči.

Lepší časy nastaly, když se otec při rozvozu kuřiva dostal ke knihkupci a nakladateli Eduardu Štorchovi v Celetné ulici. Ten mu nabídl práci, kterou mohl dělat doma – vyráběl vystřihovací betlémy, dekorace a dětská loutková divadla. „Papírové předlohy lepil na lepenku a jednotlivé motivy vyřezával lupenkovou pilkou. Materiál si hradil sám, hotové výrobky odevzdával Štorchovi, který je od něj vykupoval a prodával je ve svém knihkupectví,“ líčí Jiří Loskot.

Formálně šlo o svobodnou živnost: nebyl zaměstnancem, ale pracoval dlouhodobě pro jednoho odběratele. Práce byla vázaná zejména na Vánoce, Velikonoce a začátky školního roku; přesto byla finančně výhodnější a otce také bavila více než nádeničina. Matka pracovala sezónně při žních, na polích a v lese. Malého Jiříka brávala s sebou. Silnou dětskou vzpomínkou se pro něj stal zážitek, kdy kulový blesk prolétl domem, poškodil komín a způsobil požár. Loskotovi kvůli tomu přišli o bydlení a museli se znovu stěhovat.

Nenašli ani zbraň, ani tabák

Jiří Loskot nastoupil v září 1937 do chlapecké obecné školy v Sadské, kam chodíval pěšky dva a půl kilometru, někdy dojížděl lokálkou. Na školní začátky si pamatuje překvapivě konkrétně: ve třídě visel kříž a portréty prezidenta Beneše, Masaryka a Štefánika. První měsíce psali jen na břidlicové tabulky. Když si jednou na tabulku v tašce sedl a praskla, následoval výprask a matka musela koupit novou. „Stála dvanáct korun a byl to velký výdaj navíc,“ říká. Školu měl rád a učení ho bavilo.

Německou okupaci 15. března 1939 si pamatuje jako veřejnou podívanou, když Třebestovicemi projížděl vojenský konvoj: „Motocykly se sajdkárami, helmy, zachmuřené obličeje, pušky s bodáky a za nimi další auta a obrněný transportér s koly vpředu a pásy vzadu.“ V obci se dle jeho vzpomínek již ten den ukázalo, kdo se přizpůsobí. „Jedna stará sousedka, německého původu, vyvěsila hákový kříž a vítala německé vojáky v projíždějících autech,“ vzpomíná.

Okupace do jeho života vstoupila především jako každodenní nedostatek, neboť byl zaveden přídělový systém. Chodil s bandaskou pro mléko a vnímal rozdíl, co připadlo na dítě a co na dospělé. Jedlo se, co bylo. „Maminka z mléka sbírala tlustý smetanový škraloup, aby stloukla aspoň kousek másla. Po sklizni jsme chodili na zbytky cukrové řepy, kterou maminka nastrouhala a vařila tak dlouho, až vznikl tmavý hustý sirup. Mazali jsme jím chleba, když nic jiného nebylo,“ vypráví.

Jiří Loskot vzpomíná i na domovní prohlídku, když gestapo v doprovodu českého četníka prohledávalo obydlí pro podezření na přechovávání zbraně. „Otec totiž před válkou získal bubínkový revolver a při mobilizaci ho neodevzdal. Zabalil ho do voskovaného plátna, zakonzervoval a ukryl. Při prohlídce nic nenašli.“ Rizikové bylo i zakázané pěstování tabáku, který byl na příděl. „Otec měl u zdi čtyři nebo pět rostlin, listy sušil na půdě. Maskoval je bylinkami, aby nebyly vidět. Kdyby tabák našli, hrozily tvrdé tresty – pokuta či vězení. Cigarety byly tehdy i platidlem. Platilo se ale tabákem z přídělu, ne tím domácím, který byl zakázaný. To by bylo riskantní.“

Kulka mi zula botu

Konec války byl v Třebestovicích dramatický. Jiří Loskot popisuje, že směrem ke Kersku obyvatelé zatarasili cestu pokácenými borovicemi, aby ustupující Němci nemohli projet. U osamělého domu zvaného „Myšárna“ hlídkovali muži v okopech, s kulometem a pancéřovou pěstí. Jeden horlivý bývalý důstojník však vystřelil dřív, než měl, a Němci okamžitě odpověděli palbou: rozstříleli dům, obrněné vozidlo vjelo do dveří a proti mužům v lese použili i pancéřové pěsti.

Otec šel zrovna jednoho z mužů vystřídat, když mu střepina zasáhla kotník. Ve velkém nebezpečí se ocitl i čtrnáctiletý Jiří, který tehdy utíkal s kamarádem, přelézali zeď, kterou pokropila střelba. Popisuje, jak ho jedna kulka minula jen o milimetry. „Byl jsem pomalejší než kamarád a kulka mi zula plátěnku, jak jsem přelézal zeď. Nechala v botě díru – těsně vedle nohy. Němci tehdy zabili sedm lidí, děti žádné.“ 

Matka s Jiřím měli obavy o zraněného otce, za kterým přijel lékař domů a vyoperoval mu dvě střepiny, třetí v kloubu raději nechal, protože by při operaci hrozilo poškození vazů a ochrnutí. Doživotně kulhal a později dostal částečný invalidní důchod.

Najednou jsme byli „vykořisťovatelé dělnické třídy“

První poválečná léta byla silně politizovaná. Jiří Loskot ještě volit nemohl, ale vzpomíná na předvolební plakáty a nápisy psané vápnem na domech a na stodolách, často útočné a posměšné. Jeho rodiče volili sociální demokracii. „Otec ji považoval za přijatelnější než komunisty. I když jsme chudobu znali z vlastní zkušenosti, tehdy už jsme se řadili k nižší střední vrstvě a radikální sliby o rovnosti otci připadaly zavádějící,“ dodává.

Jiří se vyučil nábytkovým truhlářem u soukromého mistra v Sadské. Obor měl jasné rozdělení: stavební truhláři vyráběli okna a dveře, nábytkáři nábytek. V srpnu 1948 získal výuční list a uvažoval o průmyslové škole. „Po válce se dostávali ti, kdo nemohli studovat za okupace, takže jsem to odsunul, a po roce 1948, když komunisté převzali moc v zemi, se situace ještě zhoršila,“ vysvětluje. Otec, který pracoval na živnostenský list, byl optikou komunistického režimu považován za vykořisťovatele dělnické třídy a Jiří dostal cejch „syna živnostníka“. Na studia mohl zapomenout.

Matka zemřela a my jsme přišli o práci

Závěr čtyřicátých let navíc poznamenala vleklá nemoc matky. Trpěla revmatismem a srdeční vadou. Možnosti léčby byly omezené, kvalitní léky ze zahraničí nedostupné. Po jednom zákroku se její stav krátce zlepšil a vrátila se z nemocnice domů, nemoc ale opět udeřila. Zemřela doma v roce 1949.

Do truchlivého období zasáhla existenční nejistota. Otcovy pracovní možnosti se rychle zužovaly, zakázky mizely, přístup k materiálu byl omezený. V roce 1950 přišel o živnostenský list definitivně. Byl přidělen jako dělník v cukrovaru a později dostal práci ve stavebnímu podniku. Skončit muselo i soukromé truhlářství, které Jiřího Loskota zaměstnávalo, a úřady mu přidělily práci mimo jeho obor: na pile.

Našimi lebkami by se prý mělo dláždit děčínské náměstí

V roce 1952 měl Jiří Loskot nastoupit běžnou vojenskou službu k dělostřelectvu. Ještě předtím však dostával opakované předvolání na místní národní výbor. Původní povolávací rozkaz mu zrušili a bez vysvětlení nahradili novým. Už tehdy mu bylo zřejmé, že nejde o administrativní změnu, ale o postih. Důvodem byl „třídní původ“ – byl přece synem „živnostníka a vykořisťovatele“, a navíc podobně jako otec si nenechával nic líbit.

Nastoupil k Pomocným technickým praporům (PTP), jednotkám, které nesloužily k obraně státu, ale fungovaly jako forma nucené práce pro „politicky nespolehlivé“. Délka služby nebyla stanovena, měla být „na neurčito“. Jiří Loskot vzpomíná na bizarní zacházení s vojíny, konkrétně na hromadné očkovaní proti tyfu, ale bez základních hygienických zásad. „Očkovali nás všechny jednoho po druhém jednou jehlou, kterou ani nevyměnili. Udělal se mi těžký zánět, musel jsem na marodku a jizvu mám doteď,“ říká.

Na přísaze v Děčíne stáli v trojstupech hlídaní muži s nabitými zbraněmi. Zatímco příslušníci bojových jednotek skládali přísahu s plnou parádou, muži z PTP zůstali stranou. Promluvil k nim štábní kapitán a zástupce ministerstva národní obrany. „Jejich řeč byla otevřeně ponižující: označili nás za ‚vyvrhele lidské společnosti‘ a zazněla slova o tom, že by se našimi lebkami mělo dláždit děčínské náměstí,“ vzpomíná.

Těžká práce v tristních podmínkách

Složení mužstva bylo pestré. Vedle synů živnostníků byli mezi nimi i dělníci, lidé po krátkých trestech, drobní zloději a překupníci, vyhození vysokoškoláci, studenti těsně před dokončením studií i zdravotně postižení, kteří by za běžných okolností dostali modrou knížku. Objevovali se mezi nimi i duchovní. Společným jmenovatelem nebyla konkrétní vina, ale společenská a politická nepohodlnost.

Po základním výcviku muže rozdělili podle řemesla. Ti „od dřeva“, mezi něž patřil i Jiří Loskot, byli určeni především do lesů. Jeho prvním působištěm se staly Strašice u Rokycan, kde měli běžní vojáci kasárna. Muži z PTP ale byli striktně odděleně ubytováni na odlehlém místě zvaném Tři Trubky v dřevěných ubikacích. „Malé místnosti, palandy nad sebou, kamna a malá okna s mřížemi. Na umývárnu a toalety se chodilo přes lávku nad potokem, teplá voda nebyla. Kdo se chtěl umýt, musel si vodu nabrat, ohřát v hrnci a mýt se v lavóru. Jednou za čas nás vozili do městských lázní v Rokycanech, kde jsme se vysprchovali,“ popisuje Jiří Loskot. Později je ubytovali v bývalé hospodě. Na sále vznikla společná ložnice, na jevišti improvizovaná kuchyně.

Krví se budete potit

Na odloučeném pracovišti žilo zhruba osmadvacet mužů a čtyři poddůstojníci. Pracovalo se v lese. Kácení probíhalo výhradně ručně, obloukovými pilami nebo kaprovkami. „Žádné zaškolování neexistovalo, kácet jsme začali rovnou. Hajný označil stromy a občas poradil základní postup. Denní norma činila jeden a půl prostorového metru dřeva na osobu. Pracovalo se většinou ve dvojici nebo trojici, takže skupina musela splnit přibližně čtyři a půl metru prostoru za směnu,“ vzpomíná Jiří Loskot.

Práce byla tvrdá a často nebezpečná. Jiří Loskot vystřídal práci v lese, na pile, u traktoru i ve výkopech kanalizace a vodovodu, kde hrozily sesuvy půdy. Pokud měl člověk parťáky, kteří nechtěli pracovat, musel dělat i za ně, jinak se norma nesplnila. Zvlášť riziková byla práce při boji s kůrovcem. Stromy se loupaly a asanovaly práškem DDT, často bez účinné ochrany dýchacích cest. Vojáci vdechovali chemikálie a následky si nesli dlouhodobě. „Nakonec jsme dostali respirátory, ale v těch se nedalo celou směnu vydržet, takže jsem používal roušku,“ vzpomíná.

Výdělek se odvíjel od splněného objemu. Z hrubé částky se strhávaly náklady na ošacení, stravu, daň a další odvody. Za stravu a ubytování navíc platili denní poplatek ve výši 98 korun. Část peněz dostávali v hotovosti, část se ukládala na knížku. „Pravidla byla neúprosná: pokud nebyla norma splněna, nedostali jsme nic a celý výdělek propadl státu,“ říká. Šikana závisela na povaze velitelů. „Někteří byli slušní, jiní suroví. Jeden z velitelů, slovenský důstojník převelený k PTP za trest, měl v oblibě heslo: ‚Krví se budete potit.‘ Při výcviku nás nechával běhat dokola, plazit se obličejem v kalužích, a pokud se někdo nenamočil dostatečně, zatlačil mu hlavu do vody botou,“ vypráví Jiří Loskot.

Na PTP nevzpomínám ve zlém

Svou službu u PTP vnímal jako neoprávněný trest, ale nezahořkl a i dnes se snaží vidět to lepší: „Kdo pracoval dobře a plnil normy, mohl získat výhody. Při překročení výkonu až na 140 %  bylo možné dostat krátkou propustku domů. Pracovalo se osm, deset i dvanáct hodin denně podle potřeby, ale jako fyzicky pracující jsme měli přídavky – více sádla, salámu nebo slaniny.“ Fungovala i tichá výměna služeb s lesní správou: mimořádné práce o víkendech se vracely drobnými úlevami a podporou.

Pro něj osobně byl zásadní výhodou řidičský průkaz na traktor. Díky tomu byl po čase převelen ze Strašic do Mirošova pod lesní správu Dobřív. Pracoval u pily vojenských lesů, na skladu kulatiny a důlního dříví a jako řidič a závozník. Získal lepší ubytování – malý pokoj v objektu lesní správy, který sdílel s kolegou. Oproti hromadným ubikacím to byl „luxus“. U PTP strávil pětadvacet měsíců. V roce 1954 byly Pomocné technické prapory zrušeny.

Nechtěl jsem jen nádeničit

Po návratu z vojny se Jiří Loskot nevracel do prázdna. Ještě před nástupem do služby, v roce 1952, se seznámil se svou budoucí manželkou Helenou Holousovou. Potkali se na vinobraní, zhruba dva měsíce před jeho odchodem na vojnu. Bylo jí sedmnáct let a pracovala v továrně. Vzali se 9. července 1955. Společný život začali v Třebestovicích, kde Jiří bydlel se svým otcem. K dispozici měli dvě místnosti: jedna sloužila jako kuchyň, kam se přestěhoval otec, druhou obývali mladí.

Po návratu z vojny nacházel Jiří Loskot uplatnění v oboru jen obtížně. Vzal práci v komunálním podniku, kde však jako vyučený řemeslník pracoval za mzdu a v postavení pomocného dělníka, což vnímal jako výrazný profesní propad. Hledal něco lepšího a nakonec nastoupil do Dřevodružstva, kde se vyráběly součásti do kredencí a také dřevěné pažby pro makety pušek určené pro spartakiádní cvičení. Pamětník se pustil i do jemného frézování, kterému se jiní vyhýbali, protože šlo o chirurgickou přesnost a vysoké riziko zranění prstů. Dvakrát si lehce poranil ruku, ale naštěstí bez trvalých následků.

Před revolucí jsem byl „politicky nespolehlivý“ a po ní taky

V dalších letech se pohyboval mezi různými dřevařskými provozy a v roce 1966 byl převeden do Úval, kde získal podnikový byt přímo v areálu závodu. V srpnu 1968 zažil v Úvalech přímý zásah sovětské invaze. Tanky a vojenská vozidla přijela do areálu z několika směrů, vojáci se samopaly obsadili závod a zaměstnanci museli vycházet ven se zdviženýma rukama. Po zásahu místních funkcionářů se situace uklidnila a podnik následně pracoval i na zakázkách při výstavbě bytů pro rodiny sovětských důstojníků v Milovicích – vyráběly se lišty, obklady, prahy a další stavební díly, včetně technické přípravy výroby.

Listopad 1989 přijal se smíšenými pocity a nerad na tuto dobu vzpomíná. Překvapil ho rychlý obrat lidí, kteří se dokázali okamžitě přizpůsobit novým poměrům a tzv. „převlékli kabát“. Zároveň mu ale tito lidé vyčítali, že „pracoval pro komunisty“, konkrétně, že dělal mistra. „Dělal jsem to proto, že jsem měl odborné znalosti a schopnosti. Jako mistr jsem musel plnit plán, abychom dostali prémie, které tvořily asi 12 % mzdy,“ vysvětluje. Jako mistr provozu nesl vysokou odpovědnost, ale jak říká, měl jen omezené pravomoci.

Opakovaně odmítal vstup do KSČ. Nálepka „politicky nespolehlivý“ se dle jeho vyprávění nejcitelněji promítla do možností jeho dětí. Dcera se nemohla běžnou cestou dostat do učení a syn se navzdory výbornému prospěchu nedostal na průmyslovku. 

Jeho životním mottem je citát: „Být smutný a nic nemít je dvojí škoda. To znamená, že i v těžkých situacích se musí hledat východisko a že bez určitého optimismu se žít nedá.“