Aurel Lesák

* 1930

  • „Skládal jsem zkoušku na vysokou školu elektrotechnickou a byla tam taková zvláštní věc. Byla tam zavedená taková zvláštní sorta lidí, kteří studovali na vysoké škole a neměli maturitu. Říkalo se jim ádékaři. Byli to takzvaní absolventi dělnických kurzů. Malér byl v tom, že to byli lidi politicky správní, ale horší už to bylo s jejich vědomostmi. Takže jsme se tam zamotali do takových všelijakých záhad a byl jsem v roce 1954 vyloučen ze školy. Byl jsem ze železničářské rodiny, a tak jsem šel na dráhu.“

  • „Zájezdu vždy předcházelo velice precizní odbavení. Celně se odbavovalo všechno. Magnetofony, mikrofony, všechno se muselo dokumentovat. Kontroly na hranicích byly důsledné. Přechod hranic v té době znamenal tříhodinové martyrium. Muselo se všechno vybalit z autobusu, oni všechno kontrolovali, my u toho museli být, pak zase zabalit, naložit a pak teprve se jelo. Bylo to tehdy velice složité.“

  • „Ve škole byli lidi, kteří zakládali SSM [Socialistický svaz mládeže] v roce 1948. Tehdy se tomu říkalo ČSM [Československý svaz mládeže]. Kdo tam nevstoupil, byl pronásledovaný. Každý se to snažil odsunout co nejdál a vyhnout se tomu, jak to šlo. Členové, kteří dělali nábor do ČSM, byli nesympatičtí. Byli to zkrachovalí, řekněme, zámečníci. Byli to učňové, kteří neměli úspěch ve škole, tak si vynahrazovali ten neúspěch tím, že svolávali různé tábory a tam ty normální lidi přesvědčovali, abychom se stali předvojem dělnické třídy."

  • „Měli zásadu civilní oběti vyloučit. Dělali to, že když objevili vlak, někde na rovině, v zatáčce nikdy, tak letadlem přeletěli ten vlak, všichni to samozřejmě viděli, a letec dal dávku do vzduchu. Takže bylo jasné, že bude střílet. Všichni z vlaku okamžitě utekli a schovali se, kam mohli. Stíhač se velkým obloukem vrátil a prošil tu lokomotivu, protože věděl, že lidi mezitím utekli. Ale taky se stalo, že wehrmacht to neudělal, byl ve služebním vagónu, a tak je pobili všechny. Nejenže zničili lokomotivu, ale pobili i spoustu Němců.“

  • „Odboj byl taky v tom, že se poškozovaly lokomotivy. Ne tak, že se něco ulomilo. Ale tak, že se lokomotiva vyřadila z provozu. Řeklo se, že se musí provést revize nějakých ložisek. Tehdy to bylo jednoduché, protože to nebyla ložiska kuličková. Byla to technika ‚1850‘, takže se ložiska musela vylévat takovým zvláštním… takže lokomotiva musela být vyřazena delší dobu z provozu. Samozřejmě ti lidé, kteří tohle řídili, se z toho radovali, protože Němce nenáviděli. Ale za každým tímhle člověkem stál Němec. A to byli Němci ze Sudet, kteří perfektně rozuměli česky. Bylo tedy velké nebezpečí, že zaslechnou nějakou narážku. Byli tehdy velice vynervovaní, tak se těch narážek hned chytali. Otec byl kvůli tomu několikrát na gestapu.“

  • „Tím, že jsme odešli z Loun, tak do Vánoc jsme byli silně bezprizorní. Po Vánocích jsme nastoupili do školy v Sedlci. Jako první věc, kterou jsme museli udělat, bylo, že jsme vyfasovali redispero číslo pět a lahvičku s černou tuší. Dostali jsme lepidlo a učebnice a museli jsme v učebnicích zalepovat prezidenta Masaryka a Beneše a slovo Československo jsme začerňovali černou tuší. To byla naše školní výuka do konce školního roku. Že se ruší Československo, to nám vadilo v rodinném kruhu. Dědeček a tety o tom mluvili. Jedna z tet byla zuřivá ochotnice. Hráli divadlo, všelijaké vlastenecké hry. Takže to byl začátek protektorátu, než to začali sledovat a zakazovat. A to divadlo, to byl tedy vzdor proti tomu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 01.09.2021

    (audio)
    duration: 02:02:53
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 10.09.2021

    (audio)
    duration: 02:03:07
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha , 22.09.2021

    (audio)
    duration: 01:49:00
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Někteří využili divadelního zájezdu, aby se dostali na Západ a emigrovali

Aurel Lesák, 50. léta
Aurel Lesák, 50. léta
photo: Aurel Lesák

Aurel Lesák se narodil 12. prosince 1930 v Praze do rodiny železničáře Aurela Lesáka st. a Marie, rozené Korešové. Měl o tři roky mladší sestru. Lesákovi se několikrát stěhovali. Aurel do šesti let vyrůstal v Heřmaničkách, pak se kvůli otcově práci přestěhovali do Loun. Odtud byl otec po mnichovské dohodě v září 1938 přeložen do Tábora. Druhou světovou válku a poválečné roky prožil pamětník v Táboře poblíž železničního nádraží, kde měli Lesákovi služební byt. Aurel Lesák podrobně popisuje tehdejší poměry a lokální události, například podezření ze sabotáží, kvůli kterým byl otec vyslýchán na gestapu, vzpomíná na popravu táborských občanů během heydrichiády, na poměry ve škole, americké stíhače útočící na lokomotivy. Na sklonku války otec poslal rodinu z bezpečnostních důvodů k dědovi do Sedlce, avšak zde během květnového povstání došlo ke krveprolití s řadou obětí. Rodina mu naštěstí unikla, když včas odjela k příbuzným do nedaleké vesnice. Po únoru 1948 coby gymnazista nuceně vstoupil do Československého svazu mládeže (ČSM), dojížděl na stavby mládeže na Lipně. V roce 1951 absolvoval reálné gymnázium a poté složil zkoušky na ČVUT. Studium však nedokončil a nechal se zaměstnat u dráhy. Od dětství a mládí byl díky otci a tetě, kteří ochotničili, v kontaktu s divadlem, v dospělosti vypomáhal s technikou v Divadle Spejbla a Hurvínka. V roce 1959 zde dostal nabídku na stálé zaměstnání a v divadle pak jako zvukař a osvětlovač působil do roku 1999. S divadlem procestoval celý svět. Vzpomíná na politický dozor na zahraničních cestách, na zážitky z cest, na Josefa Skupu, Miloše Kirschnera, na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, emigraci některých členů divadla, na divadelní stávku v listopadu 1989. V roce 1957 se oženil s kostýmní výtvarnicí Boženou Lesákovou, která také mnoho let pracovala v Divadle S+H.