Ingeborg Larišová

* 1943

  • „Vzpomínám si, že ve škole nám říkali, anebo jsem to někde četla, o ruské holčičce Táně, která přišla ve vlastenecké válce každý den o někoho z rodiny. Zemřel jí strýc, pak babička, pak maminka. Tenkrát jsem si to nedovedla vysvětlit, ale říkala jsem si, proč se nemluví i o mně a o německých dětech? Taky jsem přišla o otce, strýčka, o babičku, která dokonce žila. Měla jsem deset let, když zemřela, a já jsem ji nikdy nepoznala. Proč se o tom nemluvilo? Proč byla ta výchova tak jednostranná? Ty děti za to nemohly. A vždycky mi bylo strašně líto, když jsem slyšela, že z některé rodiny se otec zachránil. V kolonii, kde jsme bydleli, žila paní s dcerou, která měla taky za muže Němce. Po válce byl v Německu a dlouho se nehlásil. Až za tři nebo pět let se najednou ohlásil. Měli holčičku, která byla o rok starší než já. Jeho manželka se pak stěhovala za ním do Německa. Byla jsem ještě malá a říkala jsem si: ‚Ten tatínek se našel! Teď už určitě přijde i můj tatínek.‘ Bohužel. Můj tatínek nepřišel.“

  • „Mám takovou nepěknou vzpomínku ze školy. Byla jsem v první třídě a seděla jsem v první lavici s jedním spolužákem. Měla jsem zpočátku dřevěné pravítko, dneska už taková ani nejsou. Později mi maminka koupila celuloidové. To bylo něco! To jsem si opatrovala. Ten spolužák měl stejné a najednou vznikla situace, že si myslel, že mám to jeho pravítko, ale já jsem měla to své. Hájila jsem si to své pravítko a on do mě začal strkat, začali jsme se bít a vtom vešla do třídy naše paní učitelka a ptala se, co se děje. Děti řekly, že se bijeme o pravítko. Učitelka přišla ke mně, podívala se na mě, pak na ostatní děti a řekla: ‚Nedivte se jí, děti, ona má v sobě germánskou krev.‘ Samozřejmě jsem tomu nerozuměla, ale doma jsem to řekla mamince. Nenechala si to líbit. Řekla, že tam půjde a že si to s ní vyřídí. Řekla jí na rozum, že místo aby děti po válce sjednocovala, když jsou ze smíšeného manželství, tak je od sebe ještě odhání.“

  • „Otcova rodina byla celá odsunutá do Německa a ve Schwandorfu, kde otec zahynul, měla známé manžely. Nechodili na hřbitov, ale až ten manžel zemřel, jeho paní tam začala chodit a našla vzpomínkový kout na to bombardování. Byl tam velký kříž a bylo tam vypsáno, jak to bombardování probíhalo, kolik fabrik a nemocnic bylo zničeno. A kolem dokola byly náhrobní desky, na kterých byla jména padlých a lidí zemřelých v nemocnicích. Paní si to prohlížela a najednou uviděla jméno našeho otce. Byl první na jedné z těch desek. Měl tam jen datum narození, datum úmrtí tam nebylo. Znamenalo to ale, že jeho doklady musely být nalezeny, když tam bylo datum narození. Paní to vyfotila a poslala naší rodině do Heidelbergu a oni to poslali nám. Bylo to asi 25 let po válce, když se ten hrob našel. Jeli jsme tam asi za pět let a ten hrob jsme hledali.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 25.01.2023

    (audio)
    duration: 01:38:29
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 27.01.2023

    (audio)
    duration: 01:05:38
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Válka mě připravila o otce a půl rodiny, kterou vyhnali do Německa

Ingeborg Larišová, kolem roku 1957
Ingeborg Larišová, kolem roku 1957
photo: Archiv pamětnice

Ingeborg Larišová se narodila jako Kolková 5. března 1943 v Martině v tehdejším Slovenském státě. Matka byla Češka z Ostravy, otec měl německou národnost. Oba se přestěhovali na Slovensko kvůli práci. Matka se vyučila kadeřnicí, otec byl holič. Společně provozovali ve Vrútkách holičství a kadeřnictví. Otec později pracoval jako pokladník v německé dřevařské továrně v Turanech. Během Slovenského národního povstání se rodina rozdělila. Matka odvezla Ingeborg i starší sestru do Protektorátu Čechy a Morava. Poslední měsíce před osvobozením strávily u příbuzných v Hradci Králové. Otec odjel na sklonku války v rámci evakuace firmy do Německa, kde zahynul při bombardování. Zbytek otcovy rodiny byl zařazen do odsunu do Německa. Ingeborg žila s matkou a sestrou u svého dědy v ostravské kolonii dolu Šalamoun. Podporoval je mimo jiné strýc Josef Tesla, který byl v padesátých letech členem Ústředního výboru KSČ a ministrem ve vládě Antonína Novotného. Ingeborg vystudovala gymnázium a stavební průmyslovku. Až do důchodu pracovala v podniku Hutní projekt v Ostravě. V roce 2023 žila v Ostravě.