Pavel Kvapil

* 1965

  • „Jednoho dne mě někdo přišel do výuky povolat, že mám jít do ředitelny, že pan ředitel se mnou chce mluvit. Tak jsem odešel z hodiny a už jsem se do hodiny nevrátil, protože v ředitelně se mnou nechtěl mluvit pan ředitel, ale dva příslušníci StB, kteří tam před ředitelem sehráli takové divadlo. Řekli, že jsem zatčen a odvezli mě na výslech do Olomouce. Pamatuju si docela živě na tu cestu. To bylo v roce 1983, kdy jsem maturoval. Museli jsme už mít po maturitních písemkách, protože se mě ptali tak žoviálně: ‚Tak jak dopadly písemky?’ Já jsem byl vyškolený, jak se mám chovat u výslechu, takže jsem řekl, že se s nimi nebudu bavit, což je trošku podráždilo a začali na mě být tvrdší. Já jsem se držel těch pokynů a přestal jsem mluvit. Prostě jsem nereagoval na nic a neodpovídal. Ale do dneška si pamatuji, jak jsem seděl na zadním sedadle v tom policejním autě a že mi vibrovalo koleno a já jsem to nemohl zastavit. Měl jsem takový třes, asi strach, že mi ta noha kmitala, jako když šicí stroj šije. Když se řekne, že se někomu třesou kolena, tak jsem opravdu zažil, co to znamená. Já jsem nebyl schopen to ovládat. Když jsem přijel do Olomouce, tak mě vzali z boku soudu, kde byly vyšetřovací místnosti. Tam na začátku těch úkonů zjistili, že ještě nejsem plnoletý. Mně v tu dobu ještě nebylo osmnáct let. A že se výslech nemůže konat bez mých rodičů, tak mě hned museli pustit ven.“

  • „Náš dům stojí v zahradě a do té zahrady byla branka. V tu dobu už byla na elektrický zámek. Byla zabouchnutá a člověk musel mít klíč, nebo si musel otevřít bzučákem. Estébáci přijeli a zazvonili u branky. Do mluvítka jsme dělali, že nerozumíme, takže jsme se šli podívat z okna, kdo tam je. Viděli jsme nějaké chlapy, tak jsme řekli tatínkovi. Tatínek v klidu sešel dolů, šel k brance a ptal se jich co chtějí. Už v tu dobu trošku špatně slyšel, tak si to nechal zopakovat. Pak si nechal dát povolení o tom, že můžou provádět domovní prohlídku. A když si to převzal přes branku, tak řekl, že nemá brýle a že si musí jít pro brýle. Tak si to odneslo domů po schodech zase nahoru. Tam si to v klidu přečetl a ti chlapy stáli venku. To nebylo žádný přepadový komando, ale normální chlapy v civilu, tajní. Strašně se venku podusili. A my jsme mezi tím doma uklízeli a bratranec pálil dole ve sklepě v kamnech v klubovně nějaké papíry. Tehdy už jsme se cítili… Bylo takové větší sebevědomí. Už těch zkušeností bylo víc.“

  • „Na tom tábořišti kromě účastníků dětí byli i vedoucí. Byla tam také děvčata, které tam vařila, což byly hezké mladé holky, měli sedmnáct, osmnáct let. Ten synek mladý od pronajímatele, co nám půjčil louku, tak to byl sedmnáctiletý kluk. Čerstvě pracoval v JZD a ty holky ho přitahovaly. Jednou z frajeřiny přijel traktorem na naše tábořiště. Ale byl to traktor, který se hodil do nížiny na rovné pole, ale nehodil se do krpálů. Trošku tam s traktorem machroval a nad táborem se stala nehoda. Nezvládl řízení, traktor se začal kutálet směrem na tábor a rozlomil se na dva kusy. Naštěstí to nezasáhlo žádné z dětí. Ale my jsme měli velký problém, protože bylo jasné, že je to majetek JZD. Bylo jasné, že se to bude muset nahlásit, že to přijdou esenbáci vyšetřovat a najdou tam tábor. Takže z toho vznikla celonoční akce, že jsme potřebovali pomocí nějakého náklaďáku traktor z prudké louky dostat někam níž. Tam jsme to narafičili jako nehodu, že sjel z nějaké lesní cesty a převrátil se. Ta akce nám zabrala celou noc. Ráno jsme sbalili všechny děti a mazali jsme s nimi na celodenní výlet, abychom byli mimo tábořiště a nebyl tam křik. Esenbáci, když to ten kluk nahlásil a přijeli to vyšetřovat, tak se naštěstí motali kolem traktoru v nižší části, ze které na louku nahoru nebylo vidět. Nebylo vidět, že jsou tam postavené stany, takže na ten tábor nepřišli.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 07.01.2019

    (audio)
    duration: 02:59:34
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Setkal jsem se s odvážnými lidmi, kteří opravdu žili

Na maturitní fotografii, 1983
Na maturitní fotografii, 1983
photo: archiv pamětníka

Pavel Kvapil se narodil 8. května 1965 v Olomouci jako nejmladší z devíti dětí. Od dětství ho formovala křesťanská víra rodičů a sourozenců, jejich odmítavý postoj ke komunismu a četba samizdatu. Jako účastník a později vedoucí jezdil na tajné tábory se skautským programem. Po oslovení salesiánem Karlem Herbstem se zapojil jako vedoucí do takzvaných chaloupek, prázdninových pobytů pro chlapce s duchovním programem. V roce 1983 v sedmnácti letech účinkoval v satirickém divadelním představení na svatbě přátel. Přestože šlo o soukromou akci, někdo Pavla a přátele udal. Přímo z výuky na gymnáziu ho StB odvezla k prvnímu výslechu. Za pobuřování byl odsouzen k šestiměsíčnímu trestu odnětí svobody s podmínečným odkladem po dobu roku a půl. Když ho nepřijali na vysokou školu, rok pracoval jako popelář a až poté ho přijali ke studiu do Brna, kde vystudoval matematickou informatiku a teoretickou kybernetiku. Pohyboval se v živém křesťanském společenství v Olomouci. Zúčastnil se národní pouti na Velehradě v roce 1985. Na konci 80. let dával najevo svůj nesouhlas s komunistickou totalitou účastí na manifestacích v Praze a v Olomouci. Sametovou revoluci prožil během základní vojenské služby v Chebu. V roce 1990 se podílel na obnově skautingu v Olomouci. Oženil se s Irenou Čedroňovou, se kterou postupně měli pět dětí. Brzy začal podnikat a dodnes prodává elektroniku.