Alsu Kurmasheva

„Stalo se to ve čtvrtek. Já jsem měla s sebou knížku, novou, ke které jsem se dostala těsně před odjezdem. Byla taková tlustá a já jsem si měla, abych měla četbu na každý den. Abych měla rutinu, jinak bych ji přečetla za jeden den. Ale rozdělila jsem si ji na sto stránek na každý den. Tak jsem měla posledních sto stránek na čtvrtek. Měla jsem k snídani kaši a v osm ráno jsem si sedla, že budu číst. A najednou dveře se otevřely a přinesli mi věci a říkali, ať podepíšu, že to všechno mám zpátky. Doporučili nechat tam všechno a vzít si minimum věcí. A že přijdou za patnáct minut. Já jsem se ptala, kam jedeme, a oni říkali, že na svobodu. Pak jsem pochopila, že to bude ono. Za patnáct minut přišli za mnou, nechala jsem tam veškeré věci a vzala si jenom dopisy, dvě knížky a svůj deník. Nějaké léky. Nastoupila jsem do autobusu, ve kterém už byli všichni. Šestnáct lidí. Já jsem byla poslední. Pak nás odvezli na letiště. Dlouho jsme nečekali. Nemohli jsme si promluvit, to nám nedovolili. Za mnou seděl Evan Gershkovich, přede mnou seděl Paul Whelan a ruští politici a aktivisti byli vepředu v autobusu.“

„Dvakrát týdně byla sprcha, jinak jsem byla šest měsíců v cele bez teplé vody. Byla jenom studená voda a v zimě to bylo hodně těžké. Pomalu tam člověk přichází o důstojnost. Říkali mi, že jsem byla silná. Ale nebyla jsem silná. Několik dní po sobě se mi nechtělo čistit zuby, protože ta voda v kohoutku byla ledová. Prostě neměla jsem tu sílu a energii ji ohřát. A tak prostě jsem si občas nechtěla mýt obličej. Ale čím déle to trvá, čím častěji to člověk udělá, tím rychleji přijde ta degradace mozku. A to je přesně to, co ta administrativa a ti vyšetřovatelé chtějí. Takže člověk potřebuje hodně podpory, morální podpory, což já jsem v mé situaci měla. Já si nemůžu stěžovat. Já jsem měla obrovskou podporu zevně. A právě ta podpora mi pomáhala zůstat sama sebou. I když jsem si třeba několik dní po sobě nečistila zuby. Nebo jsem se nepřevlékla. Ale pak jsem dostala třeba nějaké dopisy nebo jsem se něco dozvěděla od právníka a hned mi to pomohlo se dát zpátky dohromady a pokračovat dál.“

„Oni nějak to [obvinění] změnili a pak se rozhodli, že nejsem cizí agentka. Což bylo jasné do začátku. A pak tam zůstala ta kniha. Čekali jsme dlouho nejdřív na jednu expertizu knihy, pak na druhou. Na základě těch expertiz mě obvinili z toho, že jsem rozšiřovala falešné informace o válce. Na základě toho vynesli rozsudek šest a půl roku a zákaz novinářství tři roky.“ „A jak ten soud vypadal?“ „Byl to uzavřený soud, vůbec o tom nikdo nevěděl. Od rána do večera, dva dni. Zase tam byly nějaké formality zákonné, vyslechli prokurátora, vyslechli vyšetřovatele, vyslechli mé dva právníky. Já jsem u toho nemluvila. My jsme se rozhodli s právníky, že ušetřím energii, že to nemá smysl. Jenom jsem odpovídala na nějaké otázky, zase ty samé. Kdo jsem, proč a co jsem dělala. To bylo dlouhé povídání. Myslím, že ta kauza proti mně se vešla do šesti nebo sedmi tlustých knížek: Než to všechno přečetli, trvalo to dva dni.“

„Praha byla šedá a pršelo. Přijela jsem v létě, v srpnu. Praha voněla jinak, já si to velmi dobře pamatuju. A najednou, po tom životě, co jsem měla tam, hodně kamarádů, větší rodina a tak, jsem tady zůstala úplně sama. Ano, dobře, měla jsem kolegy, ale neměla jsem nikoho večer, takže jsem hodně telefonovala domů, a právě jsem hodně začala psát dopisy. Fyzické dopisy. Pochopila jsem, že to nemůžu psát doma, to bylo hodně smutné. Takže jsem začala chodit do různých kaváren a našla jsem tady v Praze kavárnu, která byla populární mezi cizinci. Byl to Globe, tehdy ještě byl na Praze 7. Tak jsem tam chodila každý víkend a psala jsem tuny dopisů do Kazaně. Ty dopisy dodnes jsou v Kazani u kamarádů. Občas, když jsem tam jezdila, jsem si je četla. Bylo to ještě před dobou internetu. A myslím, že jsem ještě dlouho pokračovala, i když lidi už měli e-mail. Umění psát dopisy mi pomáhalo i ve vazbě potom, ale o tom vám ještě povím. Takhle jsem se dostala do života tady. Velmi rychle jsem pochopila, že se musím naučit česky. Důvodem bylo, že respektuji jazyky. Respektuji ten pocit, když s někým mluvím v jeho rodném jazyce. Stejně tak si vážím toho, když se na mě někdo obrátí v tatarštině.“