The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alsu Kurmasheva (* 1976)

Byla jsem pyšná, že můžu ve své rodné tatarštině přinášet informace lidem, kteří by k nim jinak neměli přístup. V Rusku mě odsoudili, ale obvinění byla falešná

  • 1. září 1976 se Alsu Kurmasheva narodila v Kazachstánu

  • v roce 1983 nastoupila v Kazani do školy s rozšířeným vyučováním jazyků

  • v roce 1998 vystudovala na katedře mezinárodních vztahů kazaňské pedagogické fakulty se specializací na angličtinu a turečtinu

  • v roce 1998 začala pracovat v tatarsko-baškirské redakci Rádia Svobodná Evropa a přestěhovala se do Prahy

  • v roce 2022 redigovala knihu vzpomínek ruských protiválečných aktivistů, která vyšla pod názvem Saying No to War

  • 2. června 2023 byla při pokusu o návrat z Kazaně do Prahy zadržena na letišti, byly jí zabaveny cestovní doklady a zamezeno v odletu

  • 11. října 2023 byla odsouzena k pokutě 10.000 rublů, protože u ruských úřadů nezaregistrovala svůj americký pas

  • 18. října 2023 byla zatčena a po pěti dech obviněna z toho, že je zahraniční agentka (toto obvinění bylo později staženo)

  • 19. července 2024 byla v Kazani odsouzena na 6,5 roku za “šíření falešných informací o válce”, tedy za svůj podíl na knize o lidech, kteří v Rusku proti válce protestovali

  • 1. srpna 2024 ale byla v rámci velké výměny vězňů mezi Ruskem a Západem propuštěna a mohla se vrátit do Prahy

Alsu Kurmasheva, budoucí novinářka Rádia Svobodná Evropa a politická vězeňkyně Putinova režimu, přišla na svět v roce 1976. V Kazachstánu, tehdejší sovětské svazové republice, kam byli za stalinských časů deportováni její prarodiče - Tataři z Povolží a kulaci. Žila tam do svých šesti let. Do první třídy už nastoupila v povolžské Kazani, hlavním městě ruského Tatarstánu, kam se její rodiče v té době přestěhovali. 

Jazyky a tradice

„Mám dva rodné jazyky,“ říká Alsu. „Tatarštinu a ruštinu.“ Ačkoli se narodila do čistě tatarské rodiny, v dobách jejího dětství byl jazyk tohoto národa v nemilosti. „Pamatuju se, jak na mě maminka v tramvaji mluvila tatarsky a já jí tvrdošíjně odpovídala jenom rusky,“ vybavuje si Alsu dobu, kdy tatarština byla v Rusku všeobecně prezentovaná jako jazyk zaostalého venkova, jazyk určený pouze pro úzký rodinný kruh, za který je běžné se na veřejnosti stydět. To platilo i ve škole. S tatarskými tradicemi a kulturou ji tehdy seznamovala především babička. Učila ji vařit tatarská jídla, zpívat tatarské písně, modlit se muslimské modlitby i držet svátky a Ramadán. 

Na babičku, morální autoritu, myslela Alsu i v říjnu 2023, během své první noci ve vazbě. Zdálo se jí o ní, ve snu jí nabídla místu těstovin. „Člověk má být tam, kde je jeho chléb,“ připomněla si přitom Alsu staré tatarské přísloví. Tedy být tam, kde mu osud přichystal nějaký úkol – i kdyby to mělo být vězení.

Alsu měla štěstí, že mohla navštěvovat školu s rozšířeným vyučováním jazyků, konkrétně angličtiny. Díky aktivním učitelům se seznamovala i s prvky anglosaské kultury. „Učitelé nikdy nebyli v zahraničí, nikdy nepotkali cizince. Ale předávali nám povědomí o svobodě, slavili s námi Haloween, svatého Valentýna a další svátky. Jen jsme o tom nesměli mluvit doma.“ 

Perestrojka a sny o cestování

Období postupného politického a společenského uvolňování v SSSR, v němž Alsu Kurmasheva dospívala, se nazývalo perestrojka, tedy přestavba. Vedle svobody znamenala i ekonomické těžkosti, chyběly peníze, potraviny byly na lístky a lidé se museli spoléhat na vlastní hospodářství. Zatímco Alsu otec, inženýr, změny nevítal, protože přišel o jisté místo ve státním podniku, matka a sama Alsu se v novém období našly. Využily obecného zájmu o cizí jazyky i tatarštinu, která začala být v Tatarstánu opět „in“, dávaly soukromé jazykové hodiny, vymýšlely vzdělávací systémy.

Alsu chtěla vždycky cestovat, snila o práci pro OSN či v diplomacii. Přihlásila se tedy na katedru mezinárodních vztahů pedagogické fakulty v Kazani. Byla to tehdy elitní škola, v ročníku bylo dvanáct studentů. Alsu se věnovala angličtině a turečtině, učila se ale i francouzsky a arabsky. Atmosféra na univerzitě byla skvělá, učili tam i zahraniční lektoři, časté byly i výjezdy do zahraničí, hlavně do Turecka.

Rádio Svobodná Evropa a Praha

V centru Kazaně tehdy působila pobočná kancelář Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda (RFE/RL). Jak Alsu vzpomíná, bylo to tehdy v Rusku obecně uznávané a žádané médium, a to po dlouhých desetiletích, kdy jeho poslech byl nezákonný. Když tedy po studiu Alsu uviděla inzerát, že RFE/RL hledá moderátorku do tatarsko-baškirské redakce, přihlásila se. Uspěla a odjela do Prahy. Napoprvé pouze zkusmo, uvažovala zároveň o doktorském studiu v Kazani. Nakonec ale v Praze zůstala natrvalo.

Práce byla zajímavá, Praha starobylá a krásná. „Já jsem byla vždycky pyšná, že ve svém jazyce můžu dodávat svým posluchačům a divákům ty informace, které oni nemůžou dostat doma,“ hodnotí svoji roli Alsu. Dělala reportáže, rozhovory, informovala v tatarštině o světovém dění. Společensky ale zprvu strádala. Stýkala se jen s kolegy, po večerech chodila do americké kavárny Globe a psala „tuny“ dopisů domů. „Velmi rychle jsem pochopila, že se musím naučit česky,“ říká Alsu.  Brala jako věc respektu k domácím, že s nimi bude mluvit v jejich rodném jazyce. Po letech poznala svého manžela, který také pracoval pro RFE/RL a pocházel z Povolží. Obě jejich dcery se narodily v Praze.

Saying No to War

V únoru 2022 napadlo Rusko Ukrajinu. Alsu Kurmasehva z toho byla zoufalá, nechápala, proč se lidé neodkážou dohodnout. Pozice nezávislých novinářů v Rusku je od té doby daleko riskantnější, RFE/RL byla označena za nežádoucí organizaci a práce pro ni je z Ruska hodnocena jako nelegální. Jakkoli to bylo nebezpečné, tisíce ruských občanů po invazi proti válce protestovaly. RFE se rozhodla jejich osudy zachovat, aby neupadly v zapomnění. Protože Alsu tyto příběhy oslovovaly (zejména jeden, který se týkal učitelky z města Penza) souhlasila s tím, že bude knihu editovat. Vyšla v angličtině pod názvem Saying No to War. Alsu tehdy ještě netušila, že právě tuhle publikaci si nakonec ruský soud vybere k tomu, aby ji zbavil svobody.

Americký pas

Když v květnu 2023 přijela do Kazaně navštívit maminku, prožila tam krásných deset dní. Po vůních a chutích rodného místa se jí v Praze vždycky stýskalo, i po rodině. Dne 2. června 2023 se měla vracet, prošla všemi letištními kontrolami a až při nástupu do letadla směr Istanbul po ní úředníci znovu chtěli pas. Lépe řečeno oba, ruský i ten americký, který si s sebou brala kvůli českým kontrolám. Bylo jí sděleno, že odletět nesmí, protože svůj americký pas řádně neregistrovala. Měla se vrátit k matce, vyčkat na výzvu k zaplacení pokuty. Doklady i osobní telefon jí zabavili.

Na rozhodnutí úřadů čekala pět měsíců. „Bez dokladů jsem odjet nemohla a nelegálně jsem z Ruska také odjet nechtěla, žádnou vinu necítím,“ říká Alsu. Dnes ví, že vyšetřovatelé mezitím přemýšleli, z čeho a jak ji obvinit. Za celou dobu byla jedinkrát u výslechu, nikdo jí nic nevysvětloval. S pražskou rodinou si mohla telefonovat, o společné letní prázdniny přišla. Až teprve 11. října ji soud vyzval k uhrazení pokuty 10.000 rublů. Tu uhradila a doufala, že tím všechno skončí. Vybírala si letenku na cestu domů.

Pilaf a „zahraniční agentka“

Nic ale neskončilo. Když 18. října vařila k obědu pilaf, uviděla z okna ozbrojence v kuklách, hned ji napadlo, že jdou pro ni. Hned u dveří jí oznámili, že přichází se zatykačem. „Vyžádala jsem si od nich pár minut na zabalení věcí a hned telefonovala manželovi,“ vypráví paní Alsu. „Právník mi radil neotevírat, dokud nepřijede. Když mě potom odváželi na vyšetřovnu, seběhli se sousedé. Sousedku jsem přinutila mi slíbit, že za mě dovaří pilaf. Bůhvíproč to pro mě v tu chvíli bylo důležité.“

Na vyšetřovně čekaly Alsu dlouhé hodiny výslechů, první den bez obvinění. Až druhý ji vysvětlili, že je prý „zahraniční agentka“, která se ještě navíc v rozporu s ruskými zákony odmítla jako taková registrovat. „Nikdy jsem nepracovala pro žádný cizí stát, jsem novinářka,“ odmítá to paní Alsu. „A navíc jako cizí agent se ani v Rusku sám registrovat nemůžete, to musí udělat příslušný úřad. Byla to falešná obvinění.“

Učení a vztahy ve vazbě

Před rozhodnutím o zatčení strávila ve vazbě pět dní. První noc byla na cele s dvěma ženami, z nichž jedna zavraždila svého manžela a druhá se dopustila finančního podvodu. Alsu neměla hygienické potřeby a trápila ji žízeň, protože pít vodu z rezavého kohoutku se bála. Až druhý den k ní matka dopravila něco k pití. Pět dní byla Alsu sama, modlila se, ležela. Když potom zasedal první soud, obhájce byl výborně připraven, přesto Alsu poslali na měsíc do vazby. „Tehdy to na mě celé padlo. Ptala jsem se právníka, jestli pojede se mnou. Nesměl. Říkal, že se mu snad podaří mě navštívit za týden. Ale já chtěla někoho vidět ještě týž den.“

Měsíc doufala, že úřady pochopí svůj omyl. Pokaždé, když se otevřely těžké dveře vězeňské cely, doufala, že ji vyzvou, ať si sbalí věci a jde domů. Počátkem prosince jí vazbu prodloužili o další měsíc, tedy přes Vánoce. „Tehdy se mi změnil mindset. Začala jsem víc vnímat svoje okolí, když už jsem tam byla. Bylo tam pár zajímavých žen.“ Se spoluvězeňkyní původem z Maroka se navzájem učili cizí jazyky, s jinou ženou zase prohlubovala své znalosti matematiky a astrologie. „Říkala jsem tomu malé štěstí,“ říká. A také nezapomínala cvičit jógu a meditovat.

Důstojnost a podpora

Pobyt ve vazbě byl ale přesto krutou zkušeností, hlavně přes zimu. Venku bylo až -30 stupňů, měla dvě deky, tři svetry a spala v čepici. „Dvakrát týdně byla sprcha, jinak jsem byla šest měsíců v cele bez teplé vody. Pomalu tam člověk přichází o důstojnost,“ vzpomíná Alsu Kurmasheva. „Nebyla jsem vždycky silná. Několik dní po sobě se mi nechtělo čistit zuby, protože ta voda v kohoutku byla ledová. Ale čím častěji to člověk udělá, tím rychleji přijde degradace mozku. A to je přesně to, co ta administrativa a ti vyšetřovatelé chtějí. Takže člověk potřebuje hodně morální podpory. Právě ta podpora mi pomáhala zůstat sama sebou. I když jsem si třeba několik dní po sobě nečistila zuby, nebo jsem se nepřevlékla. Ale pak jsem dostala třeba nějaké dopisy nebo jsem se něco dozvěděla od právníka a hned mi to pomohlo se dát zpátky dohromady a pokračovat dál.“

Alsu dostala více než tisíc dopisů, elektronicky i fyzicky. Z USA, ČR, evropských zemí, ale i ze samotného Ruska a zemí postsovětského prostoru. Pravidelně ji přes dopisy podporovala například fyzicky paralyzovaná paní z Čeljabinsku, děti jí malovaly obrázky štěstí, pán z Arménie zasílal knihy. Četba vůbec Alsu hodně pomáhala, musela si ji ale šetřit, knih bylo málo. Dokud neměla povolené knihy, četla alespoň texty na obalech od potravin. Několikrát pak přečetla Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, ale i Dcery a matky od ruské disidentky Jeleny Bonner. 

Rozsudek

Postupně Alsu prodlužovali vazbu, ale zároveň se vyvíjelo i její obvinění. „Pak se rozhodli, že nejsem cizí agentka. Což bylo jasné do začátku,“ dodává. „Ale zůstala ta kniha (Saying No to War). Na základě expertizy té knihy mě obvinili, že jsem šířila falešné informace o válce. Na základě toho vynesli rozsudek šest a půl roku a zákaz výkonu novinařiny na tři roky.“ Neveřejný soud proběhl ve dnech 18. a 19. července 2024. Tehdy už ale Alsu věděla, že ve svobodném světě probíhá velká kampaň za její propuštění a že se uvažuje o její výměně za ruské kriminálníky a špiony. Ve stejný den jako ji odsoudil ruský soud dalšího amerického občana, Evana Gershkoviche. Svítala naděje. 

Výměna a svoboda

Po přečetní rozsudku šla zpět do vazby, čekala na převoz do věznice. Nakonec skončila v Lefortovu v centru Moskvy, cesta tam vězeňským vlakem trvala tři dny. Na rozdíl od Kazaně tam panovalo ticho. Nebezpečné ticho. „Stalo se to ve čtvrtek. Já jsem měla s sebou knížku, rozdělila jsem si ji po sto stránkách na každý den. V osm ráno jsem si sedla, že budu číst. A najednou dveře se otevřely a přinesli mi věci a říkali, ať podepíšu, že to všechno mám zpátky. Já jsem se ptala, kam jedeme, a oni říkali, že na svobodu,“ vzpomíná Alsu Kurmasheva na své propuštění. „Nechala jsem tam veškeré věci a vzala si jenom dopisy, dvě knížky a svůj deník. Nějaké léky. Nastoupila jsem do autobusu, ve kterém už byli všichni. Šestnáct lidí. Já jsem byla poslední. Pak nás odvezli na letiště. Dlouho jsme nečekali. Nemohli jsme si promluvit, to nám nedovolili. Za mnou seděl Evan Gershkovich, přede mnou seděl Paul Whelan a ruští politici a aktivisti byli vepředu v autobusu.“

Alsu Kurmasheva se stala součástí masivní výměny vězňů mezi USA a Ruskem, na kterém se podílely i evropské země. Za americké a evropské občany a ruské lidskoprávní aktivisty jako jsou Vladimir Kara-Murza či Ilja Jašin putovali do Ruska odsouzení špioni a vrazi s vazbami na ruský stát. To ale nemohlo zkazit radost, kterou propuštění prožívali, když se mohli na svobodě opět setkat se svými rodinami. Na letišti ve Washingtonu se nejprve objala s prezidentem Bidenem a viceprezidentkou Harris, potom hned běžela za dětmi a za manželem. „Největší šok pak byl, když jsem se po měsících podívala do zrcadla,“ vypráví paní Alsu s dojetím. Čekalo ji ale delší období pracovního volna a rekonvalescence, jako americká občanka měla a stále má nárok na všechny možné terapie, včetně psychoterapie.

Praha

Nyní je Alsu Kurmasheva už dlouho zpět v Praze, kterou považuje za svůj domov. Stovky podpůrných dopisů, které z ČR dostávala do vězení, i účast české diplomatky jako pozorovatelky u soudu ji v tom jenom utvrdily.

„Jsem v Praze přes dvacet let, víc než půl života. Milovala jsem to tu vždy. Ale za to, jak mě lidé podpořili, bych jim moc ráda všem poděkovala,“ říká Alsu Kurmasheva. „Lidi tady moc nezajímá globální politika, ale vědí, co jsou hodnoty, o které je třeba pečovat. Ještě vám to vrátím!“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory and Conscience of Nations

  • Witness story in project Memory and Conscience of Nations (Jan Blažek)