„My, co jsme tu [zůstali neodsunutí], jsme dostali nejméně lístků na jídlo. A museli jsme [povinně] chodit do kina na filmy, které [ukazovaly hrůzy] koncentráků. Ale my za to nemohli! My byli mladí. Ale museli jsme se na to všechno dívat. A lístek [z kina] jsme museli odevzdat, abychom dostali lístek na jídlo. A kdo nešel do kina, neměl co jíst! A to bylo kruté.“
„My jsme holt byli ti nejhorší lidi, nejhorší. Němci, to byli nejhorší lidi. Nebylo to dobré. Nemohli jsme si nic dovolit, nic, všechno bylo zakázané. Mluvit jsme německy [nesměli], neuměli jsme česky. Jen jsme si [mezi sebou… šeptali], aby to nikdo neslyšel. Když něco bylo, s holkama jsme chtěly jít tancovat, bylo to jen odpoledne, tak jsme šly jednou na Tolštejn. Tam byl velký sál. Chtěly jsme si zatancovat. Najednou někdo přišel a říkal: ‚Lidi, utíkejte, přijde SNB.‘ SNB, tak se to tenkrát jmenovalo. ‚Seberou vás!‘ Utekly jsme, utekly, vždycky jsme utekly. Byly jsme mladé, tenkrát jsme [nad tím tak nepřemýšlely], ale bylo to kruté. Bylo to kruté…“
„Maminka o nás měla strach, tak nás schovala. Měla jsem kousek tetu, tam jsme byly asi tři nebo čtyři dny. Bylo horko a my byly na půdě na seně. Nemohly jsme se ukázat, bály jsme se. Byly tam holky z naší rodiny a ještě od sousedů. Máma nám tam nosila jídlo, nic jsme neměly. Uvařila a přinesla ho, ale každý den chodila jinou cestou, aby [vojáci] nevěděli, kam jde. Bydlel u nás jeden oficír a ten řekl mámě: ‚Vím, kde jsou ty holky. Přiveďte je domů. [Slibuji], že se jim nic nestane. To nemá cenu…‘ No tak pro nás přišla a přivedla nás domů. Měly jsme o ni taky strach.“
„Potom přišel rozkaz, že my děvčata musíme psát vojákům dopisy. My je neznaly, ale psát jsme jim musely každý týden jeden dopis. Aby něco dostali…“ – „Jakým vojákům jste psaly?“ – Obyčejným, ne oficírům. Přes Studánku – ti, co šli na Studánku. Hodně těm, co se mnou chodili do školy. A pak, to bylo zajímavé, některé dopisy, to jsem ani nevěděla, [mysleli si,] to je hezká holka. Měli mě rádi. Oni mi pak pořád psali.“
Marie Elfriede Kunze-Concewitz, nebo také „Frídl“, se narodila 10. března 1925 v obci Studánka u Varnsdorfu do německé rodiny Egerových jako druhá nejstarší ze čtyř sester. Otec Andreas pracoval v barvírně textilního podniku ve Varnsdorfu a maminka Marie vládla pevnou rukou domácnosti. Rodina měla malinké hospodářství a dvě kozy, tak akorát, aby nestrádala. Na svoje dětství vzpomíná pamětnice s láskou. Musela sice těžce pracovat, ale zbýval čas i na hry s dětmi ze Studánky. Ráda vzpomíná na první republiku, kdy vládla uvolněná atmosféra a v okolí se často konaly zábavy a různé veselice. S rodiči, sestrami a příbuznými pak chodili jakožto katolíci na různá procesí, třeba do baziliky ve Filipově. Bezstarostné dětství ale vzalo za své, když začala druhá světová válka. Na válečná léta Marie Elfriede Kunze-Concewitz nerada vzpomíná a na vysvětlenou dodává, že tak strašnou dobu by nikomu nepřála zažít. I konec války s sebou přinesl dramatické chvíle, když se s děvčaty ze Studánky ze strachu před sovětskými vojáky několik dní schovávala u tety na seníku. Těsně po válce zase museli Němci, kteří v československém pohraničí žili po staletí, čelit obrovské nenávisti. Členy její rodiny, až na sestru, neodsunuli – otec byl potřeba v textilním průmyslu. Pamětnice si v roce 1950 vzala o dvacet let staršího Siegfrieda Kunze-Concewitz, na kterého vzpomíná jako na báječného člověka a otce, a odešla s ním do Dolního Podluží. Vychovali spolu syna Lothara, který se narodil dva roky po jejich svatbě. Marie Elfriede Kunze-Concewitz celý život těžce pracovala v dělnických profesích. V roce 1972 se stala vdovou a o osm let později odešla do důchodu. V roce 2025 žila pamětnice v Dolním Podluží.
Sovětský důstojník Karl Filaretow, který se zaručil mamince pamětnice, že se děvčatům nic nestane a mohou se přestat ukrývat na seníku před osvoboditelskou armádou. Byl z Moskvy a uměl německy, 1945
Sovětský důstojník Karl Filaretow, který se zaručil mamince pamětnice, že se děvčatům nic nestane a mohou se přestat ukrývat na seníku před osvoboditelskou armádou. Byl z Moskvy a uměl německy, 1945
