The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Elfriede Kunze-Concewitz (* 1925)

• narodila se 10. března 1925 v obci Studánka u Varnsdorfu do německé rodiny

• otec Andreas Eger pracoval v textilní továrně ve Varnsdorfu

• vychodila základní školu, její další vzdělání přerušila 2. světová válka

• za války psala povinně dopisy vojákům wehrmachtu

• poválečnému odsunu se rodina vyhnula díky otcově pracovní specializaci

• vdala se v roce 1950, vzala si o dvacet let staršího Siegfrieda Kunze-Concewitz

• v roce 1952 porodila jediného syna Lothara, žili v Dolním Podluží

• pracovala nejprve jako švadlena, pak jako dělnice v TOS Varnsdorf

• od roku 1972 je vdovou, do důchodu odešla v roce 1980

• v roce 2025 žila v Dolním Podluží

Marie Elfriede Kunze-Concewitz přišla na svět v době, kdy se v domácnostech svítilo loučemi a téměř celý rok se chodilo bosky. Lidé vstávali s východem slunce a s jeho západem uléhali ke spánku. Ráda vzpomíná na to, jak babička předla na kolovrátku a děda měnil na tkalcovském stavu přízi na plátno. Dodnes si pamatuje, jak chutná čerstvé kozí máslo a jaké to je vydat se za ranního kuropění několik kilometrů pěšky na pouť – nejdřív do baziliky ve Filipově a pak, s duší lehkou a žaludkem prázdným, do vesnické hospůdky, kde se její tatínek odměnil jedním pivem a ona směla napůl se sestrou usrkávat limonádu. Na dětská léta má pamětnice krásné vzpomínky, plné tvrdé práce i bezstarostných zábav. Zatímco o dětství ve Studánce u Varnsdorfu vypráví se zářícíma očima, když vzpomíná na začátek druhé světové války, oči jí pohasnou. A pohaslé zůstanou i během vyprávění jejího životního příběhu. „Museli jsme pořád poslouchat, nic jsme nesměli. Za Hitlera i během komunismu. Vzali mi dětství, mládí, život. Nemám je ráda,“ vysvětluje a jedním dechem dodává: „Svobodná jsem se cítila až ve stáří, když přišel Havel.“

Frídl, jak jí doma říkali, se narodila 10. března 1925 do katolické rodiny německých starousedlíků na Studánce u Varnsdorfu. „Otec byl barvířem a denně jezdil na svém bicyklu do textilní továrny ve Varnsdorfu, maminka byla v domácnosti. Měla jsem tři sestry, nejstarší Rózu, mladší Annu a nejmladší Dorotheu,“ vypráví pamětnice. 

Německé rodiny žily ve Šluknovském výběžku po staletí. Do řídce obydlených pohraničních oblastí přicházeli němečtí osadníci už od středověku, zapustili kořeny a provozovali svá řemesla. V roce 1918 se z Němců v pohraničí stala menšina v nově vzniklém československém státu. „Vzpomínám si, že na Studánce, německy Schönborn, byla jediná česká rodina. Bydleli tam i moji příbuzní,“ vysvětluje Marie Elfriede Kunze-Concewitz a při vzpomínce na první republiku se usměje. „V okolí byly různé zábavy, poutě a kolotoče. Maminka nám dala na vybranou, směly jsme si koupit buď buřta, nebo něco sladkého. Tenkrát byla koruna velký peníz.“

Tatínek přivedl domů na oběd sovětské zajatce

Na dětství vzpomíná ráda, přestože děti musely tvrdě pracovat a všude se chodilo pěšky. „Skládaly jsme uhlí z vozíku taženého krávami, chodily jsme na dřevo do lesa a jednou týdně se drhla rýžákem dřevěná podlaha. Pomáhaly jsme mamince v kuchyni, na poli i s dobytkem,“ vypočítává pamětnice. Zbyl ale čas i na různé zábavy. „To víte, my malí jsme lítali po venku, v lese, žádná televize. Do základní školy jsem chodila nejdříve na Studánku, pak do Varnsdorfu a tím moje školní kariéra skončila. Když mi bylo čtrnáct let, začala druhá světová válka,“ zachmuří se Marie Elfriede Kunze-Concewitz. „Kdo by si myslel, že jsme to měli jako Němci za Hitlera snadné, ten by se pletl. Museli jsme poslouchat, jinak by bylo zle. Ze začátku to šlo, ale pak začalo přituhovat. Nikomu bych nepřála zažít tak strašnou dobu. Všichni muži odešli do války, a tak děvčata musela rok sloužit u sedláka a zastat všechnu mužskou práci. Navíc dívky dostaly příkazem, že musíme psát každý týden dopisy vojákům wehrmachtu na frontu,“ usměje se při vzpomínce, jak jí někteří vojáci psali zpátky, a dokonce se o ni ucházeli.  

Marie Elfriede Kunze-Concewitz vzpomíná, jak její otec někde utrousil, že nemá rád Hitlera. „Tatínek nemusel narukovat, nebyl na tom zdravotně nejlépe, ale tohle prohlášení někdo slyšel a udal ho. A tak musel nastoupit na vojnu. Vyfasoval uniformu, zbraň a hlídal sovětské zajatce ve Varnsdorfu,“ začíná s vyprávěním pamětnice. „Jednou vedl dva nemocné zajatce z Varnsdorfu do nemocnice v Krásné Lípě. Tam vyfasoval dva zdravé a vedl je zpátky do Varnsdorfu. Vzal to přes Studánku a najednou se s nimi objevil u nás doma. A povídal mamince, ať jim něco uvaří, že mají hlad. Po obědě se tatínek natáhnul na otoman, zajatci na zem a dali si odpoledního šlofíka. Když se vyspali, pokračovali v cestě.“

Maminka nás před sovětskými vojáky schovala na seníku 

To, že se druhá světová válka chýlí ke konci, začali obyvatelé Šluknovského výběžku tušit, když se v polovině února 1945 začaly z nebe snášet papírky. „Spojenci bombardovali Drážďany. Záře byla vidět široko daleko a z nebe pršely papírky,“ vypráví pamětnice a možná těmi papírky myslí popel. „Němečtí vojáci se snažili zachránit útěkem před postupující Rudou armádou. Přes Studánku se jich přehnaly desítky, možná stovky. Zahazovali výzbroj, zbraně, boty do lesa a utíkali přes hranice. Bydleli jsme u lesa a pár věcí jsme si vzali. Národní výbor ale přikázal, abychom všechno vrátili,“ nahlas se zasměje Marie Elfriede Kunze-Concewitz a pak zavzpomíná na dobu, kdy na Studánku přijela osvoboditelská armáda. „Všude v lese kolem nás byli Rusáci. Nechtějte vědět, co dělali děvčatům. U nás byla jedna volná místnost a oni tam ubytovali kuchaře, který jim vařil. Když někde viděli krávu, okamžitě ji porazili. Maminka viděla, co vojáci vyvádějí v okolních domech, a tak nás schovala u tety na seníku. Byly jsme tam asi čtyři dny, bylo horko a maminka nám tam nosila jídlo,“ vysvětluje pamětnice. „Pokaždé za námi chodila jinou cestou, aby ji nemohli vojáci vystopovat. U nás pak bydlel nějaký oficír a zaručil se jí, že když se vrátíme domů, nic se nám nestane. Musela nás přivést, naštěstí svoje slovo dodržel.“ 

Těsně po válce začal odsun německého obyvatelstva. „My jsme nemuseli, protože tatínek byl nepostradatelný v barvírně. Odejít ale musela moje nejstarší sestra Róza. Během války se totiž vdala za vojáka wehrmachtu. Pamatuji si, že mu omrzly nohy v bitvě u Stalingradu. Sestra se musela sebrat a jít do Německa. Doprovodila jsem ji do Šluknova do sběrného tábora. Pak jsem tam za ní šla a nesla jí peřiny, protože s sebou nic neměla,“ vypráví Marie Elfriede Kunze-Concewitz. Sestra Róza se podle pamětnice vydala za rodiči svého novomanžela, který bydlel někde u holandských hranic. Jeho rodina ji ale nepřijala. „Dívali se na ni a říkali, že takovou cikánku do domu nepustí – takhle se na nás Němci dívali. Nakonec se jí ujala jeho babička.“ 

Ještě když byla sestra Róza za hranicemi v Sasku, pamětnice za ní chodila. Nosila jí jídlo. „Po válce jsme jako Němci nic nesměli. Museli jsme být do desáté hodiny večerní doma a já jsem byla za hranicemi ještě s mladší sestrou Aničkou. Ležely jsme v mokré trávě a čekaly, až přejdou pohraničníci, abychom mohly přeběhnout cestu a vrátit se do Československa. Jednou jsem šla za hranice se známým a chytil nás financ,“ vypráví, jak se málem ocitla ve vězení. „Neměla jsem u sebe doklady, a tak mi řekl, že mě pošle do vězení do vnitrozemí. Moc jsem ho prosila. Řekl si o úplatek a chtěl ho mít do patnácti minut. Běžela jsem domů s větrem o závod a Anička mi peníze půjčila.“

Na svou sestru Annu má Marie Elfriede Kunze-Concewitz ty nejlepší vzpomínky. I když jsou sladkobolné. „Ona byla z nás všech nejlepší, moc milá holka. Byly jsme si velmi blízké. Bohužel zemřela, když jí bylo osmnáct let. Měla záškrt a žádný doktor k ní dlouho nepřišel. Nemoc pokročila tak, že když se konečně dostala do nemocnice, její srdce to nevydrželo a po třech dnech zemřela,“ dodává pamětnice se slzami v očích.  

Dívat se na záběry z koncentračního tábora, nebo jíst?

Na poválečná léta nevzpomíná Marie Elfriede Kunze-Concewitz ráda. „Špatně se nám vedlo, nic jsme nesměli. Byli jsme mladí, chtěli jsme se bavit, tancovat,“ popisuje situaci Němců v českém pohraničí. „Dostávali jsme menší příděl potravinových lístků. Vzpomínám si, že jsme museli povinně chodit do kina dívat se na hrůzy natočené v koncentračních táborech. Oproti lístku z kina jsme pak dostali ty potravinové. Kdo nešel, nejedl,“ dodává s hořkostí v hlase. „My jsme přece za nic nemohli, nikomu jsme nic neudělali.“

Situace německých obyvatel se zlepšovala jen pozvolna. „Za komunistů to bylo stejné, nic jsme nesměli,“ povzdechne si pamětnice. „S manželem mě seznámila kamarádka. Byl o dvacet let starší než já, rozvedený. V té době byl mužů nedostatek, hodně jich přišlo ve válce o život. Hodně těch, které jsem znala. Siegfried byl hodný, líbil se mi a stál o mě. Maminka řekla, že bych byla hloupá, kdybych si ho nevzala, a tak jsem kývla,“ říká Marie Elfriede Kunze-Concewitz. Svého rozhodnutí nelitovala. Odešla za manželem do jeho domu v Dolním Podluží, kde žije dodnes. „Byl to hodný člověk, úžasný otec. Nikdy nezapomenu, jak mu zářily oči, když se nám narodil syn.“ Jejich jediný syn Lothar přišel na svět v roce 1952 a sám na vlastní kůži zažil nevraživost vůči Němcům. „Doma jsme s manželem mluvili německy. Lothara jsem dala do školky a školy v Horním Jiřetíně, aby se naučil češtinu. Neměl to tam snadné. Často ho bili a domů chodil s nakresleným hákovým křížem na tašce,“ zachmuří se pamětnice. „Zakázali jsme mu vyvolávat rvačky, ale bránit se směl. Když se začal bránit, vedlo se mu lépe.“ 

Svobodně jsem se cítila, až když přišel Havel

Hrany nenávisti obrousil až čas. „Krátce před rokem 1968 se situace uvolnila. Němci se mohli začít spolčovat, i politici se začali přes hranice vzájemně navštěvovat. Normalizace to sice trošku zabrzdila, ale už to bylo možné,“ vysvětluje pamětnice s tím, že dnes je váženou občankou Dolního Podluží a žádnou nevraživost již necítí. „Opravdu svobodná jsem se cítila až po roce 1989, kdy přišel Havel. Mohli jsme cestovat, bez obav mluvit německy a volně dýchat.“

Marie Elfriede Kunze-Concewitz celý život tvrdě pracovala. Manžel ji navždy opustil v roce 1972 a od té doby je vdovou. Po válce pracovala jako švadlena v továrně na výrobu dětského oblečení a pak v TOS Varnsdorf, který je tradičním výrobcem obráběcích strojů v regionu. „Do penze jsem šla v roce 1980, vdovský důchod jsem nedostala, protože jsem byla moc mladá. Měsíčně jsem brala jedenáct stovek důchodu a musela jsem si přivydělávat na brigádách.“ Přes zimu pracovala v TOS Varnsdorf a v létě se věnovala svojí zahrádce. „Pracovala jsem také v kuchyni nebo jako uklízečka, práce jsem se nebála,“ dodává.

Příroda je mocnější než lidé

Marie Elfriede Kunze-Concewitz vždycky ráda vařila, ještě v devadesáti letech neváhala stát u kamen. Pak ji syn, se kterým nyní žije, přemluvil, aby si nechala jídlo dovážet. Vždycky měla ráda maso, a jak teď sama říká, jedla ho do svých devadesáti pěti let. Teď už ho k životu nepotřebuje, bez čeho se ale neobjede, je nedělní návštěva kostela. Při otázce, co by vzkázala budoucím generacím, se maličko zamyslí. „Přála bych jim hlavně mír, aby si lidé mezi sebou porozuměli. A také, aby neničili přírodu. Lidi si myslí, že mohou všechno ovládat, ale říkám vám, počasí a přírodu neovládnete! Ta tu byla daleko před námi a bude tu i po nás, na ni jsme krátcí.“