Milan Kunčík

"U nás vedle v baráku byl obecní úřad. Zařídili jednu místnost, pronajali ji sousedi." – "V Kostelci?" – "Ne, v Lutotíně, mluvím o Lutotíně, v Kostelci jsem byl jenom ve škole. Pracoval tam starosta obce, v Lutotíně. A tak my jsme na tu zabíjačku samozřejmě vždycky pozvali z rodiny helfry, aby pomáhali. Tetka a strýc Štěpán chodili pomáhat, protože řezník potřeboval někdy pomoc. Prát střeva, někdo musel vařit polévku, někdo pomáhat to, někdo to... Tak ten strejček tam taky chodil, proto to říkám, aby bylo vidět, proč tam byl. Vždycky měl takové momenty, jak viděl, tak zmizel, sedl za štít do zahrady a tam bafal – měl takovou malou faječku a tam si šel zakouřit, tak tam sedával. To chci říct předem, když tam to gestapo [přijelo], bylo udání na bývalého starostu, protože to už byl bývalý starosta. Už tam byl dosazený jiný, který byl příznivce Němců nebo co. Byl to takový, nevím, jestli říct zrádce, ale, no... No a tak na toho bývalého starostu přišlo udání, že má ve stodole, jak je zídka, stodola, že tam má na zídečce schovanou pistoli. No tak oni to přišli vyslýchat, stáhli toho starostu a jeho syna, zavalili ho tam na ten obecní úřad, a teď vyslýchali taťku a toho syna vyhnali na dvůr. On tam tedy čekal a přes ten plot vlastně na sebe s tím Štěpánem, který tam bafal, měl ten úlet [mluvili]. Ten syn na něho volal, říkal – protože on [strýc] to znal, byl koňař, ve válce sloužil u koní, sem tam dělal ty pacholky, znal ty usedlosti a tak dále: ‚Vy to tam znáte, tam na zídečce je schovaná pistole, jestli byste pro to něco mohl udělat. Oni tam půjdou na kontrolu!‘ Tak Štěpán zabalil fajfku, valil do sousedního statku a říkal: ‘Prosím tě, říkali mi, že tady chodí kuna, pojď mi podržet žebřík, já to tam vydrahuju a nasadíme tam železa.‘ On věděl, o které zídce se mluvilo, sem tam tam sloužil. Šel a tu pistoli tam našel. To říkají, mám to z doslechu, klukovi to tehdy na nos dát nesměli, pochlubil bych se a zavřeli by i naše. Takže normálně říkají, že jak z toho žebříku slezl, už slyšel vrznout vrata od stodoly, takže to byla hodina dvanáctá.“

„Přišel rok 1948, no a začalo se soukromí stíhat. Malorolníci na tom byli strašně, hospodařit samostatně svým způsobem nemohli, tak museli do toho družstva vstoupit, ať chtěli nebo ne, protože co se po nich potom jako po soukromnících požadovalo, to byla vražda. Předepsali jim takové dodávky, že by to nevypěstoval ani na šedesáti měřicích, natož na tom, co měli, takže to nešlo. Takže do toho družstva museli vstoupit. Sedláci byli okrájení o to, co měli, tak, že nesměli mít služky – dívky, nesměli mít pacholky, to se nevedlo, protože chlapi museli do těžkého průmyslu. Takže žádný pacholek absolutně neexistoval a dívky si taky nemohli ponechat, ty musely třeba šít do OP, do státního podniku nějakého, takže jak by to ti sedláci obhospodařili? To byl problém, to byl veliký problém. Pak jim pomáhaly ženy v domácnosti, dělaly tam za naturálie – za obilí nebo zemské, za brambory a tak. A zase to pomáhalo chlapům uživit rodinu, protože ono... prachy nebyly, takže tak se to vedlo, to byl takový... No, a přišel tedy ten táta, když já jako kluk toho moc nepobral, ale to vím, že když ty krávy sváděl do toho společného – to ještě nebyl kravín, oni zabrali chlív nějakému sedlákovi a tam to svedli, udělali kravín v té jeho této, takže tam museli svést ty krávy, to museli dát všechno na oltář – tak brečel, protože těžko to pořídili. Než si to pořídili, jak to dlouho trvalo! Nevím, kolik let to mohli využívat, a když už to začalo jít k lepšímu, museli ty krávy zase odevzdat.“