The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Kunčík (* 1934)

• narozen 21. srpna 1934 v Prostějově, s rodiči žili v Lutotíně

• otec Jan Kunčík byl vyučen zámečníkem, matka v domácnosti, měli malé hospodářství

• zažil lokální válečné události a osvobození Lutotína

• po svatbě s Růženou, rozenou Pospíšilovou, začal otec hospodařit, propachtovali další pole

• po roce 1948 postihla rodiče kolektivizace, museli vstoupit do JZD

• vyučil se obchodním příručím v družstvu Budoucnost

• v letech 1954 -1956 povinná vojenská služba, Plukovní škola v Praze, velitel radiostanice v Českém Těšíně, 1955 se účastnil Spartakiády jako voják

• většinu života pracoval v Sigmě Lutín, po studiu večerní průmyslovky se vypracoval na místo dispečera a plánovače

• v roce 1958 se oženil s Libuší Šoustalovou, zdravotní sestrou, vychovali syna Dušana (1959)

• v roce 1965 se přestěhovali do Prostějova, kde prožili dny srpnové invaze roku 1968

• v roce 1994 odešel do důchodu

• v roce 2024 žili s manželkou v Prostějově

Psal se květen 1945, většina protektorátu už byla osvobozena Rudou armádou. Devátého květnového dne ráno se konečně první sovětští vojáci objevili i v obci Lutotín na Prostějovsku. Místní byli před příchodem fronty schovaní ve sklepech, Němci však stihli utéct pár hodin před příjezdem osvoboditelů, k bojům zde nedošlo. Jako první přijeli do obce vojáci na vozech tažených malými koníky. Údajně jim někdo ukázal, že v domě u silnice bydlí Němci. Žila zde česká rodina, Kunčíkovi, malorolníci se dvěma malými syny. Rozjetý vůz rozrazil ojí vrata a s lomozem vjel rovnou do dvora. Na tatínka křičeli, že je Němec, rodinu postavili k vratům a prohledávali dům. Teta, které si nevšímali, běžela pro pomoc. Utíkala k sousedovi, který bojoval v první světové válce a uměl obstojně rusky. Prosila o pomoc ve strachu, že vojáci celou rodinu postřílí. Sousedovi se podařilo v obci sehnat sovětského důstojníka, který zasáhl. Vojákům se legitimoval a přikázal jim okamžitě opustit pozemek Kunčíkových. Zmatený voják se točil s koněm a kárkou ve dvoře, bohužel zrovna poblíž žumpy, zakryté trouchnivějícími prkny, přes která nikdo nechodil. Podařilo se mu na prkna vjet a do žumpy se propadnout. Druhý z vojáků ho pak omýval ve žlabu pod pumpou. Nakonec ho oblékli do čistého a vojáci konečně odjeli. Rodina si oddechla.

Mezi mobilizovanými chodil jako malý v dívčích šatech

Milan Kunčík přišel na svět 21. srpna 1934 v Prostějově jako starší ze dvou synů Růženy, rozené Pospíšilové, a Jana Kunčíkových, malorolníků. O tři roky později přibyl do rodiny ještě jeho mladší bratr Čestmír. Kunčíkovi žili v Lutotíně, odkud pocházeli oba rodiče. Jan Kunčík, vyučený zámečník, pracoval nejprve ve výrobě hromosvodů u Litovle, později ve správkárně kol pana Janečky v Kostelci na Hané, ani ten však v době krize zanedlouho nebyl schopen platit pomocníka. Maminka pocházela z Lutotína, matka jí zemřela, když jí bylo 16 let, měla ještě tři mladší bratry. V domácnosti pak vypomáhala její svobodná sestra. Maminku poslali na zkušenou k tetě do Rakouska, aby se naučila hospodařit. Po svatbě Kunčíkovi převzali hospodářství po otcových rodičích v Lutotíně. K poli, které vlastnili, propachtovali další, dohromady se pak starali asi o 15–17 měřic.

Ve druhé polovině 30. let, po Hitlerově nástupu k moci, se začala politická situace v Evropě dramatizovat. V květnu 1938 byla vyhlášena částečná a 23. září 1938 všeobecná mobilizace. Tatínka Milana Kunčíka se nedotkla, pro zdravotní potíže byl veden jako nevoják, ale jeho strýce (bratra maminky) Vojtěcha Pospíšila (1913–1978) ano. Byl totiž vojákem, vystudoval kadetní školu v Užhorodě. Muži, kteří narukovali k obraně vlasti, se po podpisu mnichovské dohody a následné demobilizaci vraceli zklamaní zpět. Milan Kunčík má na toto období úsměvnou vzpomínku. V Lutotíně se mobilizovaní muži scházeli před místním hostincem. Jako čtyřletý se motal mezi nimi. Tehdy ho maminka strojila do dívčích šatů, nechávala mu růst i vlasy. Vojáci si ho dobírali, že takto by ho na vojnu nevzali. Trucoval pak, že už v šatech chodit nechce. Ostříhali ho, až když šel do první třídy. V březnu roku 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava, 1. září 1939 začala napadením Polska Německem druhá světová válka. Následující roky byly těžké pro všechny.

Rodiče, samozásobitelé, neměli na potravinové lístky nárok

Život běžných lidí začaly záhy omezovat německé vyhlášky a nařízení. Povinné bylo zatemňování, byly zavedeny potravinové lístky, bez nichž lidé v obchodě nic nepořídili. Dostávali je ale pouze ti, kteří nevlastnili žádné polnosti a hospodářství, tzv. samozásobitelů se přídělový systém netýkal. Měli nárok pouze na šatenky. Zároveň bylo nutné odvádět určité dodávky Němcům. Samozásobiteli se stali i Kunčíkovi. „Kontrolovalo se, kolik kdo má prasat nebo že musí mít jedno pro odevzdání, kolik mají slípek – na to se jim předepsaly dodávky vajec. Mohli zabít jedno prase ročně, aby se mohli uživit. Z domácí zabijačky se pak žilo celý rok. Ještě když jsem nastupoval do školy, tak jsem měl od lékaře napsáno, že jsem podvyživený, jakou jsme měli doma bídu. Maso bylo jenom o nedělích a většinou jenom v polévce,“ vzpomíná pamětník.

Roku 1940 nastoupil Milan do obecné školy, docházel do Kostelce na Hané, pěšky za každého počasí. Bývaly tuhé zimy, pamatuje si, že někdy se brodili sněhem, který jim sahal po kolena. Stávalo se, že když hodně nasněžilo, přišli do školy třeba o půl desáté. Dodnes cítí kousavé, kopřivové punčocháče, které jako děti nosili a sušívali u kamen ve třídě. V sedmi letech jej otec, muzikant, přihlásil do houslí, vyučoval ho varhaník v Kostelci. Milan tak nosil kromě školní tašky navíc ‚futrál‘ s houslemi. Do houslí docházel dvakrát týdně, v Kostelci se tak zdržel ještě hodinu po vyučování a domů pak musel sám, v zimě a za tmy. „Když jsme měli odpolední, běhal jsem na oběd, od 11:30 do 14:00 jsme měli přestávku, ve 12:00 zvonili na kapličce a já už byl doma. Běhali jsme po polní cestě. Když to bylo na jaře, zuli jsme se, strčili boty pod mostek a běželi domů bosky a zase bosky do školy, tam jsme se obuli,“ vzpomíná.

Strýc zachránil bývalému starostovi život

Na území protektorátu vznikaly už od počátku války odbojové skupiny. Roku 1942, po atentátu na říšského kancléře Reinharda Heydricha, došlo k rozprášení mnoha z nich. Ve snaze přijít na stopu atentátníkům probíhaly razie gestapa v Čechách i na Moravě. Byly zintenzivněny kontroly v domácnostech na celém území protektorátu a mnoho lidí bylo zatčeno či popraveno za schvalování atentátu.

Milan Kunčík si z války vybavuje ještě jednu poměrně dramatickou událost, o které se v rodině mluvilo. Vzpomíná si, že když jednou ročně zabíjeli prase, chodívali jim pomáhat příbuzní. Vždycky když byla chvíle volna, odešel strýc Štěpán do zahrady, kde si sedl a bafal z dýmky. U sousedů pronajali jednu místnost pro potřeby obecního úřadu. Původní starosta obce byl sesazen a na jeho místo nastoupil za války proněmecky orientovaný nástupce. Na bývalého starostu pak přišlo udání, že vlastní zbraň, kterou má schovanou ve stodole. Předvolali ho i se synem právě do domu sousedů Kunčíkových. Zatímco dospělého vyslýchali, syna nechali čekat na dvoře. Uviděl strýce Štěpána (Štěpán Zatloukal, zemřel 1970, švagr tatínka), sedícího v zahradě, a prosil ho, aby zbraň rychle našel a schoval. Strýc místo znal, odešel do stodoly pod záminkou umístění pasti na kunu. Pistoli našel, v rodině se vyprávělo, že to bylo doslova pět minut před dvanáctou. Když slezl ze žebříku, slyšel už vrznout otevírající se vrata od stodoly. Zbraň zahodil u Kunčíků do močůvky, kde pravděpodobně zůstala do konce války.

Ve druhé polovině roku 1944 už se mezi lidmi šířily zvěsti o postupu fronty. Nad obcí přelétávaly svazy bombardovacích letadel. Ze školy je pouštěli domů ještě předtím, než se rozezněly sirény. Milan Kunčík si vzpomíná, že poplach jako děti nebrali vážně, loudali se a pozorovali stříbrné ‚holubičky‘ vysoko na obloze. Většinou letěly do Rakouska nebo na jižní Evropu. Dodnes se mu vybavuje hukot letadel. O necelou hodinu později už slyšeli zvuky dopadajících bomb. Nálety v okolí byly cíleny na Prostějov a letiště Stichovice, které se nacházelo asi dva kilometry od Lutotína. Přelétávající letadla někdy shazovala prázdné palivové nádrže, které se pak snášely do okolí. Milan Kunčík si vybavuje, že lidé z nich kradli zbytky benzínu. Měli na to velmi omezenou dobu. Jakmile se o nádrži dozvěděli vojáci ze stichovického letiště, vyráželi na místo.

Ustupující Němci spali v kuchyni na slámě

Válka se chýlila ke svému konci. Na jaře 1945 přes obec ustupovali němečtí vojáci, kteří se ubytovali u místních. „Když šla fronta, napřed utíkali Němci, v těch dědinách odpočívali. V hospodě třeba zabrali sál, kde zůstali dva dny. U nás byli dva Rakušané, spojky. V té hospodě prý spali i vojáci z Hitlerjugend, ale to nevím jistě. Ti naši Rakušáci je ale mezi sebe ani nepustili, nenáviděli je, nechtěli s nimi nic mít, to byli fanatici. U nás byli dva muži, jeden měl pětistovku, nevím, co to bylo za motocykl, a druhý měl motorku se sajdou, ten vozil důstojníky. Do kuchyně si dali slámu, a tam spali a čekali na rozkazy, co bude, chodili je tam budit.“ Rakušané poslouchali zakázaný rozhlas a zcela nepokrytě u rádia nadávali na Hitlera. Rodina se hrozila, že je někdo z kolemjdoucích udá, naštěstí se tak nestalo. Mladí vojáci odjeli v době vypuknutí Pražského povstání. Kunčíkovi už se nikdy nedozvěděli, zda do Prahy dorazili, nebo jejich život vyhasl cestou. V okolí operovaly partyzánské skupiny. Prchající nacisté pálili u lutotínské kapličky vše, čeho se chtěli zbavit.

Pár hodin po odchodu posledních Němců, 9. května 1945, přivítala obec první vojáky Rudé armády. Jako předvoj jeli vojáci na kárkách tažených zbědovanými koníky. Kromě v úvodu zmíněné události, kdy byl otec Milana Kunčíka někým označen za Němce a posléze málem zastřelen Sověty, došlo v obci i k dalším incidentům, mluvilo se o znásilněních. U Kunčíků se poté ještě ubytovali tři sovětští důstojníci, zabrali ložnici, rodina se vystěhovala do sklepa. Kunčíkovi měli v domě uniformy po strýci, maminčině bratrovi Vojtěchovi, který byl vojákem. Dle nařízení z nich měly být odstraněny knoflíky a výložky, maminka je tenkrát sice odpárala, ale schovala do kapsy uniformy. Když ubytovaní důstojníci uniformy našli, málem se nad knoflíky, které se vysypaly z kapes, postříleli navzájem. Mysleli, že jde o zlato.

Hrozivou událostí, na kterou Milan Kunčík nezapomněl, byla smrt dvou vrstevníků z Kostelce, kam chodil na měšťanku. Prchající Němci za sebou v závěru války nechávali zbraně a střelivo, které pak nacházeli kluci hrající si ve vsi a okolí. Všude byla spousta nevybuchlé munice. Milanovi vrstevníci našli nálož a odebrali se do pískovny, kde ji odpálili. Nedodrželi bezpečnou vzdálenost, nálož je roztrhala na kusy. Jejich těla pak byla na výstrahu vystavena v márnici a žáci kolem nich museli procházet, což bylo pro většinu dost otřesným ponaučením.

Když vstoupili do JZD, odvedli jim krávy

Válka skončila, lidé se vzpamatovávali z prožitých útrap, v následujících dvou letech probíhal odsun Němců z Československé republiky a dosídlování opuštěného pohraničí. Roku 1946 se konaly první svobodné volby, v nichž zvítězili komunisté. Dle Milana Kunčíka nebyli rodiče členy žádné z politických stran. V té době hospodařili jako malorolníci. Roku 1948 se komunisté dostali k moci, zanedlouho začalo znárodňování a kolektivizace, které se nepodařilo vyhnout ani Kunčíkovým. Stále museli odvádět povinné dodávky. Zemědělcům, kteří do družstva nechtěli vstoupit, byly dodávky úmyslně navyšovány tak, aby se splnit nedaly. Po nesplnění následovaly postupně vysoké pokuty, vězení, někdy vystěhování z obce do pohraničí. Kunčíkovým bylo jasné, že se nemají jak bránit. Milan Kunčík slyšel od přihlížejících, že když jim odváděli krávy, otec plakal. Rodiče pak pracovali pro jednotné zemědělské družstvo (JZD) jako dojiči. Otec, vyučený zámečník, později působil v družstvu jako technický pracovník, prováděl různé opravy. Pomáhal také zvěrolékaři při telení krav.

Milan Kunčík po válce vychodil měšťanku v Kostelci na Hané a absolvoval jednoletý učební kurz (JUK). Roku 1949 nastoupil do učení na obchodního příručího do družstva Budoucnost. 1. července už nastupoval do prodejny jako elév – učeň. Zároveň dvakrát týdně dojížděl do školy, kde probíhala teoretická příprava. Když o dva roky později složil závěrečné zkoušky, soudruzi už ve společnosti sdíleli přesvědčení, že na tuto profesi stačí každá žena v domácnosti, těm také pak dávali při zaměstnávání přednost. Milan Kunčík tedy nastoupil jako tovaryš k panu Valentovi. Družstva dostala nařízení, podle kterého musela část zaměstnanců odejít pracovat do těžkého průmyslu. Samozřejmě byli posláni absolventi, mezi nimi i Milan Kunčík. Dostal na výběr, nastoupit mohl do Zbiroha nebo do Sigmy Lutín. Vzhledem ke vzdálenosti od místa bydliště si vybral Lutín. Vyučil se zde obráběčem kovů, soustružníkem. „V roce 1953 přišla měna. Moc jsem tenkrát chtěl kolo, favorita, šetřil jsem na něj po padesátikoruně, jak se dalo. Už jsem měl skoro dva tisíce pohromadě a rázem z toho měl… nic. Vzpomínám si na to přesně, protože Zápotocký ještě dva dny předtím v rozhlase hřímal, jak je měna pevná, a chlapi si ve vlaku po cestě z práce zapalovali cigarety stovkami. Peníze se ve vlaku válely všude, ani průvodčí je nechtěl. Byli na tom lidi ale mnohem hůř, vlastně z nás všech přes noc udělali žebráky.“ V roce 1954 přišel povolávací rozkaz na vojnu. Narukoval nejprve k protiletadlové obraně, umístěn byl nedaleko od domova, na letiště ve Stichovicích, později jej převeleli do Českého Těšína k radistům. V roce 1955 navštěvoval plukovní školu v Praze – Motole, vojnu opouštěl roku 1956 v hodnosti četaře, ve funkci velitele radiostanice. „V Praze jsem sloužil rád. Na kopci na Vidouli jsme měli hlavní cvičiště, to by dneska málokdo odhadoval. Na stráni v Motole, kde je dnes nemocnice, se ještě sušila sena. A v zámečku nad Motolem jsme měli ustájené koně. Vzpomínám na koňáka, Bohata se tuším jmenoval, co ten těm našim velitelům vyváděl, to by ani Švandrlík v Černých baronech nesvedl napsat! Na vojenskou přehlídku nadělal z vraníků peroxidem grošáky anebo ty koně vodil o nedělích, kdy tam na štábu nikdo nebyl, po kancelářích, a všechno jim ukazoval a ještě to komentoval. Takže člověk šel kolem štábu a z okna koukala koňská hlava. Kdyby to tenkrát byl někdo nahlásil, všechny by nás zavřeli,“ vypráví. Využil i své hudební nadání, hrával s plukovní hudbou, později v hudebním tělese, které na vojně vzniklo. Nabízeli mu pak, aby vstoupil do armády, odmítl. Měl své zájmy – fotbal, hokej a hudbu, víc nepotřeboval.

Rádio vysílalo nezvykle brzy

Po návratu nastoupil do Sigmy. Protože už nebylo volné místo obráběče, zaučil se na pozici vrtače. Později zde pracoval jako rýsovač. Při zaměstnání vystudoval večerní průmyslovku, po jejímž dokončení mu bylo nabídnuto místo plánovače a dispečera. Roku 1958 se oženil, vzal si Libuši Šoustalovou, zdravotní sestru z nedalekého Ptení. Poznali se na taneční zábavě v Běleckém Mlýně. O rok později se manželům narodil syn Dušan (1959). Po svatbě žili u manželčiných rodičů ve Zdětíně. Roku 1965 se přestěhovali do Prostějova, kde prožili dramatické dny srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy. 21. srpna 1968 se Milan Kunčík do práce vzbudil dřív než obvykle, nebyly ještě čtyři hodiny ráno. Byl zvyklý po probuzení zapínat rádio. Vysílat začínalo právě v době, kdy vstával, i tentokrát přístroj pustil navyklým pohybem. Ihned si uvědomil, že je ještě brzy, k jeho překvapení se ale z přístroje už linuly nějaké zvuky. Pomyslel si, že se zřejmě děje něco mimořádného a šel vzbudit ženu. Spolu pak poslouchali těžce uvěřitelnou zprávu o invazi. Poté se vypravil do práce a odešel na autobus, dojížděl autobusem do zaměstnání do Lutína. Když vyjížděli z Prostějova k Lutínu přes Držovský kopec, míjeli tanky. Situace v Prostějově se nevyvíjela klidně, lidé obraceli směrovky, aby přijíždějící vojenská vozidla zmátli, v ulicích se objevovaly protisovětské nápisy. Mladí vojáci, přijíždějící potlačit údajnou kontrarevoluci, byli zmatení a nervózní.

V následujících dnech bylo lidem doporučeno příliš nevycházet, 24. srpna dokonce Stráž lidu přinesla výzvu k akci Mrtvé město na následující den. Převážila bohužel zvědavost lidí, kteří se shlukovali a procházeli přes náměstí i v osudný nedělní podvečer. Prostějovem projížděla další kolona vojenských vozidel směrem na Brno, kvůli chybějícímu značení ale ztratili orientaci a místo výjezdu z města se vrátili na náměstí. Zde nervozita vojáků dostoupila vrcholu a začali bezhlavě střílet po kolemjdoucích i do oken budov. Výsledkem byli tři mrtví a devět raněných. Událost vešla do dějin jako Krvavá neděle. Obětem střelby byl pak vystrojen pohřeb, jehož se zúčastnily tisíce lidí. Průvod šel z náměstí až na hřbitov, nad hlavami účastníků létal policejní vrtulník. Milan Kunčík s manželkou nebyli těmto událostem osobně přítomni, vybavují si, jak se je dozvídali. Manželčin nadřízený například bydlel na náměstí, kde se střílelo.

Do strany mě nelákali

70. léta přinesla sešněrování společenských poměrů a prověrky v zaměstnáních, dotkly se hlavně lidí na vyšších pozicích. Milan Kunčík uvádí, že ředitel podniku byl sice komunista, k žádnému vyjádření ohledně srpna 1968 jej ale nepředvolal. Do převratu žili Kunčíkovi spíše rodinným životem, politiku neřešili. Milanu Kunčíkovi nenabízeli ani vstup do strany. Lákal ho pouze kamarád, kterému dal jasně najevo, že nemá zájem. V zaměstnání na něj nikdo nenaléhal, vysvětluje si to částečně i tím, že se angažoval v oblasti civilní obrany v Lutíně, patřil ke členům Vědecké technické společnosti a byl také ve Svazu československo-sovětského přátelství. Syn Dušan vystudoval vojenské gymnázium v Opavě a poté vysokou vojenskou školu ve Vyškově. Rok 1989 zastihl Kunčíkovy už v předdůchodovém věku. Dění sledovali spíše zpovzdálí, prostřednictvím novin a televize. Zpětně si myslí, že revoluce byla vůči KSČ příliš sametová. V roce 2024 žili s manželkou v Prostějově. Libuše Kunčíková se o své vzpomínky podělila s Pamětí národa v srpnu 2024.