„V roce asi šedesát dva to bylo, byla v Orbisu veřejná schůze KSČ, které se zúčastnili redaktoři a novináři, měli tam přístup i nestraníci. Já jsem na tu schůzi šel a já jsem byl úplně nadšený. Tam byl Gsellhofer (novinář), Miroslav Langášek (vedoucí osvětových časopisů v Orbisu), prostě osobnosti, ten tady měl vytetované číslo ještě z koncentráku – a jak oni mluvili proti režimu, proti komunistům – a hlavně oni mluvili proti Antonínu Novotnému, já byl úplně nadšený... a stalo se to, ačkoli já na vysoké škole předtím jsem odmítl vstup do strany, tak ale za mnou přišli asi po půl roce, těsně před odchodem z té Lidové tvořivosti, přišli za mnou, abych vstoupil do strany, a já blbec to podepsal. To je jiná kapitola. Pak jsem na to doplatil.“
„Hlavní velitel byl Zdeněk Mahler, to je známé jméno, on byl potom u prezidenta a napsal knihu – myslím o Masarykovi. A to byl náš vedoucí a ten si nás vždycky nechal nastoupit ráno i s těmi krumpáči a lopatami a měl k nám vždycky deset až patnáct minut politickou přednášku. Já na něj koukal s vykulenýma očima, poněvadž já jsem o tom nic nevěděl. Co já z gymnázia věděl o politice… A my jsme museli pracovat podle něho: hodinu za Stalina, hodinu za Gottwalda, hodinu za Lenina, hodinu za Kim-Ir-Sena, byla tehdy válka s Korejí, a takhle se blblo. Já jsem věděl, že je to blbinec…“
„Chtěli zbombardovat i most přes železnici a ten nájezd na ten most byl vzdálen od našeho domu osm metrů. A ten dostal zásah, ten nájezd, a ty kvádry obrovské nám nalítaly do domu. My jsme byli v prvním patře. Měli jsme tam obývací pokoj, to byl nádherný nábytek, starožitný, tmavý, a poněvadž můj dědeček byl ředitel kavalírenských skláren, tak sklu rozuměl, a my jsme tam měli v těch skříních nádhernou sbírku broušeného skla – a po tom náletu nám nezůstala ani jedna sklenička. A bratr v posteli – který měl tam vedle pokoj – ten měl v posteli takovýhle kvádr z toho mostu. A tam byl ještě kaštan, mezi tím naším domem a tím náspem, ten se dole zlomil a přeletěl celej barák na druhou stranu. Bohužel jsme tam měli králíky a kozlíky a ty zařvali. Jinak jsme neměli vůbec nic. Ovšem v tom sklepě, kde jsme tam s tou Radunkou (sestra) seděli, vyletěly od komínu ty vrátka. Takové dlaždičky to byly, takže najednou jsme byli zahalení v sazích. To snad celou válku nikdo nečistil, ty komíny. My jsme se začli dusit, bylo to strašný, ale ti muži vyrazili dveře do těch sklepů a vylezli jsme už ven, poněvadž on ten nálet trval dvacet minut nebo kolik. Ale já nezapomenu, bomba, která letí na vás, tu neslyšíte, ale slyšíte tu, co letí vedle. A teď se to všecko chvěje. A teď jich tam padlo čtyři sta dvacet. A to padalo na tu Zavadilku, kde byly domky – lidi, spousta lidí mrtvých. Na Závodí, tam za tím mostem, tam to taky padalo, bylo to šílené.“
Muzikolog Milan Kuna se narodil jako jedno z dvojčat 19. března 1932 ve Zdicích u Berouna cukrovarnickému technologovi Oldřichu Kunovi a jeho ženě malířce Zdeňce Kunové. Rodina bydlela ve zdickém cukrovaru, který na začátku protektorátu zabrali Němci. V roce 1941 cukrovar zavřeli a Kunovi se přemístili do Berouna, kde otec pamětníka pokračoval v práci technologa v místním cukrovaru. Matka se starala o domácnost. Kunovi bydleli nedaleko železničního mostu a jejich dům byl po náletu 17. dubna 1945 neobyvatelný. Milan Kuna nastoupil v roce 1945 na gymnázium, kde v sextě založil mimo jiné svůj první orchestr. Vystudoval obor hudební věda na Univerzitě Karlově a stal se muzikologem. Po dokončení studií pracoval pamětník do roku 1958 v Ústředním domě lidové tvořivosti, kde měl na starosti amatérské soubory. V tomtéž roce se stal redaktorem časopisu Lidová tvořivost. Po dvou letech se mu podařilo časopis rozdělit na Taneční listy a Melodii, která se začala věnovat populární hudbě. V roce 1962 nastoupil do ČSAV, Ústavu hudebních věd a až do odchodu do důchodu se věnoval muzikologii. V tomtéž roce vstoupil do KSČ. O dva roky později se stal šéfredaktorem časopisu Hudební věda. Při prověrkách v roce 1970 nesouhlasil se vstupem vojsk a ze strany ho vyškrtli, což mu působilo velké potíže. Až do poloviny osmdesátých let nedostal samostatnou vědeckou práci, nesměl cestovat na Západ, z Hudební vědy dostal výpověď a především mu nevydávali stěžejní publikace. V roce 1985 se situace trochu zlepšila, když Milan Kuna dostal úkol napsat desetisvazkovou publikaci o Antonínu Dvořákovi. Změnu přinesla až sametová revoluce. Pamětník se stal šéfredaktorem Hudební vědy a až do šedesáti šesti let pokračoval ve vědecké práci v Ústavu hudebních věd pod ČSAV. V roce 2025 žil Milan Kuna v Praze a stále se věnoval muzikologii. Jeho dílo zahrnuje více než třicet knih a stovky článků, analýz a kritik. Za své dílo byl pamětník mnohokrát oceněn. K jeho nejvýznamnějším publikacím patří monografie o Václavu Talichovi, knihy o Antonínu Dvořákovi nebo publikace o hudebním životě v koncentračních táborech Hudba na hranici života.
