Růžena Kulísková

* 1924  †︎ 2022

  • „Potom byl čtvrtej květen a najednou Českej rozhlas hlásil, že od Plzně, od Rokycan, na Prahu se chystá americká armáda. Že už dobyli Plzeň a Rokycany a že za chvilku budou v Praze. Hrál magnetofon, tedy gramofon hrál sokolský písně, no tak jsme čekali, jaký budou další zprávy, a další zprávy byly, že Američani pokračují dál, chystají se na Prahu. No to nebyla pravda ovšem, samozřejmě že ne. Marně jsme čekali. A mezitím smíchovský obyvatelstvo, podle tý Plzeňský třídy, tam se utvořily špalíry po obou stranách Prezidentský třídy, to byly snad desetistupy lidí, a všichni jsme se těšili a čekali jsme, že přijedou Američani. A najednou projel kolem americkej džíp a my jsme čekali další – a těch jsme se nedočkali – a městský rozhlas už potom nic nehlásil. A to byla ta skupina amerických důstojníků, kteří tady měli vyjednat, jestli půjdou na Prahu, nebo nepůjdou na Prahu. A tady byla už ta komunistická klika, Smrkovský a tihleti, tak s nimi vyjednávali, že Amerika do Prahy nepůjde.“

  • „Po tom odsouzení k smrti byl ve vězení v samovazbě v Drážďanech. To říkal, že měl na sobě popravčí šaty, který na krku měly zaschlou krev po těch, co byli popravení. A teď si představte, přišel ten strašnej nálet, 15. února v roce čtyřicet pět, a to vězení dostalo taky zásah. A protože byl v samovazbě, byl sám v cele, ta cela měla pevný dveře, který byly ještě zajištěný železnou závorou, a při tom výbuchu nějaké té bomby, která padla vedle, tak se ty dveře rozlítly, takže tam zůstala jenom ta závora. A náš tatínek věděl, že když chodili bachaři kolem jeho cely, nosili mu nějaký to jídlo tenkrát, tak vedle vždycky uhodili svazkem klíčů. O stůl, zřejmě tam byl stůl a tam byl svazek klíčů. A tak v té hrůze, kdy se ty dveře té cely rozletěly a zbyla tam ta závora, tak z posledních sil, on vážil přes osmdesát kilo, a když se vrátil, tak vážil necelých pětačtyřicet, tak v tom stavu on dokázal přeskočit tu závoru, a protože věděl, že tam někde musí být klíče… tak tam opravdu byl stůl a ležel tam svazek klíčů, a představte si, že on vzal ty klíče, a některý ty cely neměly vybouraný dveře, zůstaly zavřený, protože ta vzduchová vlna měla několik směrů. Některý dveře se rozletěly, některý naopak se přibouchly k té závoře. Tak on hledal v tom svazku klíčů a některý ty cely zavřený otevíral. A podařilo se mu to a říkal pak: ‚Několik cel jsem opravdu otevřel!‘ Ale teď byl další problém, měl na sobě popravčí šaty…“

  • „A i kdybychom protestovali, tak zničíme svůj život a paní Horákové nepomůžeme. To byl strašnej… to je dneska nepředstavitelný, to si nikdo neumí představit, co to bylo za hrůzu. Když všichni ti zaměstnanci, všechny ty podniky, zaměstnanci všichni se museli shromáždit třeba na tom Staroměstským náměstí… ty hesla, jakým způsobem provolávali ti lidi kolem mě… takový obličeje, který žádnou kulturu nevyzařují, ale: ‚Ať žije Sovětský svaz, ať žije Sovětský svaz!‘ A přitom koukali, kdo to neříká… To byl hrozný čas, hrozní lidi na světě byli… To je prostě šílená zvrhlost, to je zvrhlá myšlenka, naprosto zvrhlá myšlenka… komunismus, nacismus… to je zvrhlá myšlenka, totalitní. Já o tom přemýšlím, to je těžký teď, po té dlouhé době, jak vylíčit ty zážitky tak, abyste si toho byli vědomi tak, jak jsem si toho byla vědoma já. Jaká to je zhouba, ten komunismus. Jak mezi sebou ti lidi jednali, když by někdo nesouhlasil, tak ten který souhlasí, tak ho může zlikvidovat. A za to, že ho zlikviduje, dostane odměnu. Tak si to představte, vaše generace si to neumí představit vůbec. Už jenom ten fakt, že si troufnou odsoudit ženu, Miladu Horákovou, která nikomu neublížila, špatné slovo o nikom neřekla, říkala jenom velice slušné definice demokracie. A za to ji odsoudili? Musela o sobě potom přečíst ten rozsudek, kterej je úplně lživej! Že to je možný vůbec…“

  • „Agentem nacismu byl Konrad Henlein, známá osobnost historická, a ten v tom pohraničí kolem Krušných hor, a tam spadalo i Duchcovsko, tak tam pořádal ty demonstrace všelijaký a tam už byly mezi Čechy a mezi Němci velice nepříjemné situace. Po prvním září v roce třicet osm, já jsem chodila do kvarty gymnázia, tak najednou, hned po tom prvním září, v té naší třídě třeba čtyři, pět žáků chybělo. No a pak jsme se dozvěděli, jedna žákyně měla tatínka četníka a ten měl noční službu a oni našli vždycky tu četnickou stanici, kde byli tři četníci, celou noc tam sloužili, tak všichni tři byli zabití. Takže tam byly už takové těžké případy. To bylo už hrozně zlý, protože nikdo nevěděl, jestli přijde zítra do školy, nebo nepřijde, protože rodiče byli v takovém nebezpečí. Najednou přišel tatínek, že se musíme rychle stěhovat z Duchcova pryč, protože náhodou v tom Duchcově a na tom duchcovským okrese bylo takové složení obyvatelstva, že tam byla polovina Čechů a polovina Němců. Takže volební období například bylo tak organizováno, že jedno volební období byl starostou města Duchcova Čech a druhé volební období byl zase Němec. V tom osmatřicátým roce v září byl náhodou hejtmanem čili starostou města Duchcova Němec. Představte si, že on přišel za tatínkem, jako za školním inspektorem, protože společně úřadovali všichni, jak školní, tak ostatní úředníci, tak ten německý starosta přišel za tatínkem a říkal mu: ‚Okamžitě se musíte vystěhovat, jste první na seznamu likvidovaných lidí, protože už se chystala mnichovská dohoda.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 08.02.2022

    (audio)
    duration: 01:36:19
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 18.02.2022

    (audio)
    duration: 01:51:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Komunismus si můžete dělat tak akorát doma

Růžena Kulísková v roce 1943
Růžena Kulísková v roce 1943
photo: archív pamětnice

Růžena Kulísková, za svobodna Maryšková, se narodila 12. června 1924 v Českém Krumlově. Její otec Jan Maryška byl učitelem a současně školním radou na tamním okresním úřadě. Český Krumlov Růženina dětství byl městem s převahou německého obyvatelstva, stejně jako severočeský Duchcov, kam se rodina po otcově povýšení na školního inspektora v roce 1933 přestěhovala. V Duchcově již byli svědky postupného zhoršování vztahů mezi Čechy a Němci a krátce před podpisem mnichovské dohody musela rodina uprchnout do vnitrozemí. Vlastenecky smýšlející Jan Maryška se hned po okupaci zapojil do odboje v rámci protinacistické odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme. Na podzim 1942 byl v období tzv. „druhé Heydrichiády“ zatčen a za velezradu odsouzen k trestu smrti. Vězněný byl na Pankráci, v Malé pevnosti Terezín a nakonec převezený na německé území. Popravený měl být ve věznici v Drážďanech, odkud se mu za velmi dramatických okolností podařilo uprchnout během velkého náletu na Drážďany v únoru 1945. Do konce války se ukrýval a k rodině, která v té době žila v Praze, se vrátil na počátku pražského povstání. Růžena vzpomíná na události spojené s koncem války v Praze, na příjezd vojáků ROA – vlasovců, stavění barikád i nenaplněná očekávání, že Prahu osvobodí americká armáda. Po gymnáziu začala studovat na Masarykově škole sociální péče, kterou stihla dokončit, než ji komunisté v roce 1948 zrušili. Krátce studovala medicínu a současně pracovala jako zdravotní sestra ve Škodovce v Hradci Králové. Tam prožila i komunistický převrat, který velmi těžce nesla. V roce 1949 se vrátila do Prahy a dálkově vystudovala speciální pedagogiku. Po promoci začala pracovat jako učitelka na tzv. „zvláštní škole“. V roce 1961 se vdala za Františka Kulíska, na kterého rok čekala, než bude propuštěný z vyšetřovací vazby pankrácké věznice. Protikomunisticky zaměřený bývalý důstojník prvorepublikové Československé armády František Kulísek byl odsouzený ke třinácti letům za protistátní činnost. Propuštěný byl v rámci amnestie politických vězňů v roce 1960. Společně prožili spokojené manželství a vychovali syna Jana. Ten v roce 1984 emigroval do Spojených států a vstoupil do americké armády, je veteránem války v Zálivu. Růžena Kulísková zemřela 1. března 2022, jen několik dnů po natočení jejích vzpomínek pro Paměť národa.