Heidrun Kuchler

* 1939

  • "Otec přišel do Srub čtyřiadvacátého, cítil se tam dobře. Bylo potřeba uklidit sklizeň, nebylo už, kdo by to dělal. Finančáci, tedy čeští pohraničníci – byli tam nasazeni ti samí, kteří tam byli po první světové válce. Pan Ostrášek, na toho nikdy nezapomeneme. Oni žili se svými rodinami v kasárnách ve Srubech a do Nýrska do obchodů se nedostali, ale žili mezi obyvateli Srub a dostávali od nich chleba a maso a mléko a my jsme s nimi měli nejlepší vztahy. A tyhle tam znovu nasadili, s těmi jsme se znali, to byli přátelé. Vyznali se také v politické situaci, s mým otcem si dobře rozuměli a řekli mu: 'Pořád se po vás ptají, už vás tu mít nemůžeme.' Šlo to přes tetu, vzkázali mu, že se má uklidit do Německa, že to je ožehavé. Tak oni deponovali do lesa oblečení, otec s tetou dělali, jako by šli na houby a v košíku měli otcovy šaty, oblékl si je až v lese. Bylo to už v září. Šel potom k příbuzným Multererových do Arnschwangu. Tam zůstal a zorganizoval si to tak, protože byl od dob Ostmarky, od roku 1938 bavorský učitel a podklady k tomu byly v Regensburgu, že se tam prostě přihlásil jako bavorský učitel."

  • "Otec odešel 4. září a my jsme zůstali ve Srubech a šli jsme 14. listopadu. Přes zelenou hranici do Warzenriedu a tam už otec a teta Hilda zorganizovali, že jsme také zůstali přes noc v Arnschwangu, na to se ještě pamatuji. Opravdu jsme přešli přes zelenou hranici, zabalili nás do látek, které prostě chtěli dostat přes hranice, unavili nás, abychom to přes hranici... S panem Ostráškem – klepalo se a pak jsme věděli, že oni jdou jedním směrem a tak my musíme druhým. Z toho mála, co jsme ve Srubech pochytili, jsme věděli, že je Postupimská dohoda. Můj otec si nedělal iluze: 'Musíme pryč, musíme pryč, na jak dlouho, to nevíme!' A pak se organizovalo, co si kdo vezme s sebou, co půjde přes hranici. Ve Srubech jen člověk přeskočí přes hraniční potůček a tam už jsou Bavorské Dvory, s nimi jsme byli zčásti také příbuzní, tam jsme si pronajali pokoj a tam skládali ty věci."

  • "Tatínek byl vášnivý lovec a neodevzdal zbraně po svých prapředcích, tedy výjimečné pušky. Tyhle staré selské statky měly skrýše pod podlahou, každý je měl už odpradávna, a tohle byl jeden z těch starých statků. A oni to tam prohledávali a při x-té prohlídce je našli. Museli jsme se všichni postavit do řady a prý že dospělí, hlavně dědeček, budou zastřeleni. A zase to byla moje teta, která uměla trochu anglicky, kdo požadoval, aby se na místo dostavil také nějaký Američan. A tím to odvrátila. Ale to také byla věc, kterou jsme jako děti nechápali. Jenom, že se nesmíme hnout a musíme stát. Nebo když nám odváželi dobytek, to jsme také jako děti zažili. Byli jsme sice zavření v pokoji, ale z okna jsme viděli, co se děje a potom byl statek prázdný."

  • "Ti lidé z Východního Pruska dostali krátce předtím zprávu, že jejich syn padl. Dnem i nocí plakali a křičeli. Potom musela maminka, stejně jako sousedi, do toho bunkru, do krytu, směrem na Špičák, s námi dětmi. Tam jsme přišli jako poslední a všude bylo k prasknutí plno a matka nás popadla, se všemi věcmi, a šli jsme zpátky. Tak akorát jsme ještě dorazili do našeho domu a ti staří lidé, ti říkali, že chtějí umřít a že s námi do sklepa nepůjdou. Ale nakonec šli, všichni jsme šli do sklepa a pak začalo bombardování. Vím, že to se mnou smýklo proti železným vratům a potom už nevím nic. A ostatní taky ne. Maminka potom vyprávěla, že také ztratila vědomí a potom šla nahoru k oknu a vyhlédla ven. Bombardovali nás ze směru od Špičáku. Chtěli trefit nádraží a náš dům měl taky poškozenou střechu, okenice a dveře se vzpříčily, všude ležely střepy a tak podobně. Potom se všechen ten kouř a prach a všechno přesunulo z východu na západ, tedy směrem k Železné Rudě. Matka říkala: 'Vypadá to, že Železná Ruda leží v suti a troskách, je mlha, nic víc není vidět.' Vím také ještě, že zavládlo mrtvolné ticho. Takové ticho jsem znovu zažila až při zatmění měsíce (slunce?), kdy také ani ptáček nezazpíval. Nic, totální ticho. Člověk ztratil pojem o čase a o všem. Potom se rozezněly sirény a zvuky projíždějících aut. Rychle se ale rozjasnilo a dcera se poměrně brzy vrátila domů. A tam, kde jsme měli setrvat, protože jsme skutečně byli poslední, tam by nás skutečně střepiny zasáhly. Takže maminka měla někdy opravdu šestý smysl, že jsme to přečkali ve zdraví."

  • Full recordings
  • 1

    Neukirchen, SRN, 06.09.2019

    (audio)
    duration: 02:13:13
    media recorded in project Odsunutá paměť Šumavy
Full recordings are available only for logged users.

Na počátku mě obtěžovalo slyšet okolo sebe tolik češtiny, ale postupem času se to zlepšilo

Heidrun v dětství
Heidrun v dětství
photo: pamětník

Heidrun Kuchler se narodila 14. února 1939 v Železné Rudě, kde žila ve velkorysé vile „Ville Kuchler“ do roku 1945. Matka Maria pocházela z prosperujícího statku ze Srub. Otec Alois byl učitelem na měšťanské škole a od dubna 1944 do května 1945 zmocněným starostou Železné Rudy. Po bombardování Železné Rudy v dubnu 1945 utekla matka s dětmi k prarodičům do Srub, v listopadu 1945 uprchla celá rodina přes hraniční potok do Bavorska. Následovaly těžké roky v neustálé existenční nouzi a nejistotě. Otec byl podroben denacifikačnímu procesu, oba rodiče pracovali pro sedláky. Roku 1947 obdržel otec učitelské místo v Mettingu. Později se rodina odstěhovala do Straubingu, kde Heidrun dosud žije. Všichni sourozenci se stali pedagogy, Heidrun učitelkou na střední škole, ačkoli snila o povolání ve zdravotnictví. Traumatizující vzpomínky raného dětství musela zpracovat v rámci terapie, svou první návštěvu Šumavy v 90. letech také prožila velice emocionálně. Angažovala se při znovuvysvěcení a restauraci rodinné kaple v Železné Rudě, od Čechů si ale stále udržuje odstup.