Květoslava Kučerová

* 1941

  • „Když pak byl Jirka na vozíku, nebyl přístup se někam dostat. Schody, všechno…. To já vím, když jsme šli na maturitní ples do Lucerny, což myslím teď by už neobstálo, tak Jirku tam vezli tím výtahem pro popelnice. Buď mu musel někdo dopomoci nebo ho vynést. Pro toho člověka to bylo takový až ponižující někdy. I když šel vždy s někým z rodiny, tak vím, že to strašně těžko nesl. Aby ho tam někdo… Když vezmete, že dospělého chlapa musí někdo odnést někam, aby ho tam posadil na židli. To se teďko nezdá už nám. Honza náš jeden semestr si dělal ve Švédsku, my jsme tam pak jeli – Jenda přijel, aby to s tátou odřídili. Já jsem byla jak v Jiříkově vidění, když jsme viděli, že na trajekt, tím že má invalidní znak jako vozíčkář, to se nahlásilo, když se to zamlouvalo, a oni nám dali přednost, pro nás měli místo, abyste to měla co nejblíž k tomu výtahu, co jel nahoru (na palubu). No my koukali jak…“

  • „To bylo přes Svaz mládeže – svazáci Prahy - a omladina v tomto věku, že šla na pomoc vybombardovaný Varšavě. Po 48.' to bylo. Asi čtvrt roku tam byli, protože nechodili v tu dobu do školy. Přijela dost vodkecaná, dost taková zubožená. Nebyla zvyklá na těžkou práci takhle manuálně a dělali dost dlouho – tahali cihly. Protože nejdříve se muselo to vybombardovaný místo vyklidit, aby tam mohli pak zaměřovat něco nového. Musela být plnoletá, nebo sedmnáct jí nějak, mám pocit, bylo. Ono asi to ubytování taky bylo…někde na ubytovně spali pohromadě, a to stravování…měli tam zajištěný, ale kdo mohl, tak s sebou vezl aspoň nějaký proviant. Ono toho zas tolik nebylo. Tři měsíce tam byla. Pošta moc nechodila, pokud to skončilo někde ve schránách, tak je to tam možná někde dodnes. Na to se nedalo moc spolehnout, nehledě na to, že aby si stěžovala, no tak máma ji odtamtud vyzvednout nemohla, jednou se upsala ve škole, že tam tři měsíce vydrží, tak tam odjela. Bylo to nepovinně povinný. Ono takových akcí bývalo hodně, takový ty nepovinně povinný. Kor pokud jste pak měla choutky dostat se dál na školu nebo tak.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 01.10.2025

    (audio)
    duration: 02:45:24
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Velké překotné změny málokdy přinesou něco dobrého

Květoslava Kučerová na výletě v Tatrách v r. 1966
Květoslava Kučerová na výletě v Tatrách v r. 1966
photo: archiv pamětnice

Květoslava Kučerová, rozená Kraslová, se narodila 5. prosince 1941. Pocházela z rodů křtěných Vltavou. Její matka Božena byla vyučená krejčová, což rodině zajistilo přežití během válečných let. Otec Jaromír byl truhlář, od své ženy a tří dcer však v roce 1944 odešel, neboť neunesl, že rodině zajišťuje živobytí jeho žena, když on během války neměl zakázky. Po euforii z konce války nastal po únorovém puči tvrdý náraz na realitu: opět se udávalo ve velkém, lidé se opět báli svých sousedů. Po základní škole nastoupila Květa na internátní Střední zdravotnickou školu a Vyšší odbornou školu zdravotnickou v Brně, obor lékárenský laborant. Ze školy ji ve druhém ročníku málem vyhodili, neboť přišla stížnost z uličního výboru, že se její matka neúčastní schůzí, nechodí na brigády a nezajímá o dění v ulici, tudíž nepodporuje budovaní socialistické vlasti. Prvorepublikoví lékárníci, jež tvořili většinu učitelské sboru, naštěstí nehodlali kvůli ideologickému udání vyhazovat nadějnou studentku. V roce 1960 Květoslava úspěšně dostudovala a v červenci už nastoupila do lékárny v Praze jako lékárenská laborantka. V roce 1961 se jí narodila dcera Jana a v roce 1968 Radka, uvolnění let šedesátých vnímala tedy spíše než přímou účastí v celospolečenském vydechnutí – lidé se přestali tolik navzájem sledovat. Začátkem let sedmdesátých se rozvedla a podruhé vdala, narodil se syn Jan. Na léta sedmdesátá vzpomíná jako na období především kariérních bojůvek a vyřizování si profesních účtů. K listopadové revoluci roku 1989 přistupovala opatrně – z jejích zkušeností velké a rychle změny ještě nic dobrého nepřinesly a dobrý řečník uměl rozvášnit davy i nepěknými způsoby. Řekla si, že počká, jak se to celé vyvrbí. Co však velmi vítala byl odchod vojsk Varšavské smlouvy z našeho území. Zklamání na sebe nenechalo dlouho čekat – vzpomínala na nekalé praktiky během kuponové privatizace devadesátých let. Z polistopadového vývoje není nadšená – staví se kriticky k čím dál většímu diletantismu zvolených vládních představitelů i čím dál většímu populismu. V roce 2025 žila Květoslava Kučerová ve Vršovicích v domě se svými dětmi, vnoučaty a rodinným pejskem.