The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Kučerová (* 1941)

• narozena 5. 12. 1941 v Praze matce Boženě Maříkové a otci Jaromíru Kraslovi jako nejmladší ze tří dcer

• otec truhlář během II. světové války přišel o zakázky, rodinu živila matka, která působila jako krejčová

• otec neunesl, že rodinu živí jeho manželka, a ženu s třemi dcerami opustil

• vzpomíná, jak němečtí vojáci odvedli čtrnáctiletého souseda za vylepování plakátů, zřejmě na udání

• vzpomíná na bombardování Prahy v roce 1945

• popisuje strach, který ve společnosti opět převládl po únorovém puči a začátkem padesátých let

• vystudovala Střední zdravotnickou školu a Vyšší odbornou školu zdravotnickou v Brně, obor lékárenský laborant

• ve druhém ročníku musela školu málem opustit kvůli stížnosti uličního výboru na její matku

• po studiích působila v lékárně v Praze, později v Thomayerově nemocnici, nakonec jako laborantka

• vzpomíná na společenské uvolnění šedesátých let, které si však jako zaměstnaná matka dvou malých dětí moc neužila

• popisuje strach během invaze v srpnu 1968 z toho, že opět vypukla válka

• na sedmdesátá léta vzpomíná především jako na období kariérních bojůvek a profesního vyřizování si účtů

• s druhým manželem Jiřím měla třetí dítě – po dcerách Janě a Radce syna Jana

• k listopadovým událostem přistupovala opatrně, nejvíce ocenila odchod vojsk Varšavské smlouvy

• mluví o nekalých praktikách kuponové privatizace i deziluzi z polistopadového režimu

• v roce 2025 žila ve Vršovicích s rodinou a pejskem

„Pro matku bylo směrodatný přežít. ´Musíš se uživit! Musíš umět ještě něco jiného bokem, musíš umět něco rukama,´” vzpomíná na poučku své matky Boženy Květoslava Kučerová. Poučku podloženou zkušeností, kdy právě krejčovství zajistilo rodině živobytí během nuzných podmínek druhé světové války. Lidé sice neměli na nové látky, ale většinou se ty staré daly otočit naruby a přešít, aby to vypadalo jakž takž slušně. 

 

Z rodů křtěných Vltavou

Květoslava Kučerová, rozená Kraslová, se narodila 5. prosince 1941 v Praze do rodiny, jak sama říká, celé křtěné Vltavou. Předkové její matky Boženy Maříkové pocházeli z Vršovic: Květoslavin dědeček působil jako poštmistr, jak se lze dočíst i na jeho náhrobku na starobylém Vršovickém hřbitově. „Pamatuju dědu, ještě jak chodil v takové té dlouhé kápi, co dnes známe z obrázků, jak se pod ní schovaly ruce, přes rameno tašku,“ vykresluje svého dědečka Květoslava Kučerová. 

Matka Božena Maříková, narozená r. 1909 jako nejmladší ze tří sourozenců, se stejně jako její matka vyučila krejčovou – řemeslu, jež bude rodinu provázet ještě několik desetiletí a v náročných válečných letech II. světové války jim zajistí živobytí. Když Boženě v roce 1919 zemřela matka, převzala – jako jediná dívka v rodině – v deseti letech starost o domácnost, kde žila s otcem a dvěma bratry. Do učení nastoupila v patnácti letech. 

Rodina Květoslavina otce Jaromíra Krasla pocházela ze Suchodol – tou dobou ještě vesnice na okraji Prahy. Za prarodiči, do jejich domku s velkou zahradou, chodívala Květoslava jako dítě kousek tramvají a kus pěšky. Po smrti dědečka se babička přestěhovala do garsonky na pražských Vinohradech, kde dožila. I Jaromír, Květoslavin otec, byl ze tří sourozenců, i v jejich rodině se řemeslo – truhlařina – dědilo z otce na syny – truhlářem byl jak Jaroslav, tak nejmladší Miloš. Jen nejstarší Oldřich se věnoval černému řemeslu neboli kovařině. 

 

Řemeslo mělo rodinu uživit. A taky že uživilo 

Rodiče pamětnice se seznámili – na svoji dobu příznačně – na plese, oba chodili do pražského Sokola v Žitné ulici. Následovala svatba v roce 1930 a pak narození tří dcer: Věry (1931), Evy (1936) a Květy (1941). Otec Jaromír, jakožto prvorepublikový živnostník, si otevřel truhlářskou dílnu v přízemí domu na pomezí Vinohrad a Nuslí, rodina žila v bytě v nejvyšším pátém patře domu. Otci se dařilo – zaměstnával tři pracovníky, matka se věnovala výchově dcer. 

Změna nastala s německou okupací v roce 1939, resp. během probíhající II. světové války. „V té době se opravovalo, spravovalo. Ale nechat si vyrobit nábytek, na to lidi neměli. Alespoň ne běžní lidé,“ vysvětluje aspekt válečné ekonomiky Květoslava. „Přitom to řemeslo mělo rodinu uživit.“ Jak otec přicházel o zakázky, rodina se ocitala v nouzi. „Suplovala to máma skrze krejčovství. Lidé potřebovali něco nosit, látky nebyly, šetřilo se s každým kouskem. Když to šlo, látka se otočila naruby, aby to vypadalo jako nové,“ vysvětluje Květoslava. 

Manželské rozepře na sebe nenechaly dlouho čekat. „Otci nebylo příjemné, že rodinu živí žena, a postoj okolí zněl, že měl být šikovný – měl jít dělat, co bylo kde potřeba, a rodinu zaopatřit. Nakonec jsme zůstaly s mámou samy. Tenkrát to bylo potupné a okolí to dávalo najevo, že otec nechal ženu se třemi dětmi,“ vzpomíná Květoslava. Psal se rok 1944. 

Naštěstí se Božena uměla o své dcery postarat i za těchto okolností. Jezdila na venkov a pašovala domů do Prahy jídlo: „Přivezla jednou králíka, měl být mrtvý, ale málo ho klepli a druhý den ráno nám seděl v předsíni,“ směje se Květoslava Kučerová. „Husa se krmila doma. To se vždy koupila taková už odrostlá, aby se jen vykrmila, aby z ní bylo nějaké sádlo a nejenom kůže a kost.  Ale to zas nesměli vědět sousedi, protože to vás mohl někdo udat.“

 

Udat dítě

„Co mi utkvělo bylo, když přišli Němci zatknout našeho souseda, který byl stejně starý jako naše Věra, čili o deset let starší než já. Odvedli ho. Říkalo se, že někde něco vylepil.“ vzpomíná tou dobou tří či čtyřletá pamětnice. „Myslíte, že se někoho ptali? Jeho rodiče byli rádi, že neodvedli i toho druhého – měli dva kluky. Jestli šli původně pro toho staršího, to nám Žambachovi nikdy neřekli. Pak se odstěhovali, že nechtějí žít v tom baráku. Tehdy se hodně udávalo.“ I čtrnáctiletého souseda podle všeho někdo udal; kdo a proč možná věděla Květina matka. 

V paměti jí utkvěly i nálety a bombardování Prahy v letech 1944/1945. Často musely sbíhat pět pater do sklepa, časem si tam začaly nechávat deky. „V tom domě byla i hospoda, tak jsme seděli na sudech, byla tam zima,“ vypráví Květoslava. Po bombardování si pak chodily hrát ven, s cihlami ze spadnuvších domů. „K úplnému konci války se po Praze pohybovaly německé jednotky a střílely lidem do oken. Pohybovalo se jich tu hodně, takových malých skupin. Asi se mstili, když viděli, že budou muset odejít. Tehdy jsme měly zákaz vystrčit z domu čumák.“

Situace se o moc nezlepšila ani po válce. Byla bída, potraviny byly na příděl. Otec navíc neplatil alimenty, takže matka Božena musela uživit sebe a své tři dcery sama. Zakázky pro krejčovou v poválečné bídě nebyly, a i kdyby – po únorovém puči nebylo radno být živnostníkem. Ve svých třiceti osmi letech tedy započala večerní studium obchodní školy, aby se posléze mohla nechat zaměstnat ve státní bance na poštovním oddělení. 

„Nejdříve si máma myslela, že to bude lepší – hlavně že bylo po válce. Všichni si mysleli, že to půjde k lepšímu. Jenže najednou ouvej. I když se všude tvrdilo, že mír a šťastné soužití, tak to bylo jak za války – nikde nic nekecej a koukej, ať jsi včas doma,“ vzpomíná Květoslava na konec čtyřicátých a začátek padesátých let, na dobu opětovného udávání ve velkém a souvisejících politických procesů. „Atmosféra byla jako za války, lidé se báli svých sousedů.“ 

Rodina se uzavřela do sebe, pro matku Boženu bylo vždy směrodatné, aby přežily. Z toho důvodu naučila Květu krejčovství: kdyby opět došlo na nejhorší, jako za války, je potřeba umět i nějakou manuální práci, která člověku zajistí živobytí. 

 

Nepodporovat budování socialistické republiky

V atmosféře raných padesátých let vychodila Květa základní školu, v roce 1956 pak nastoupila na internátní Střední zdravotnickou školu a Vyšší odbornou školu zdravotnickou v Brně, obor lékárenský laborant. Na tento obor přijímali patnáct studentů, resp. studentek, a to dle přísného regionálního klíče: z každého regionu byl přijat předem stanovený počet studujících, po maturitě pak dostali umístěnku do lékárny opět ve svém regionu. Tehdy se do lékáren objednávaly základní ingredience, ale konkrétní léky se už míchaly přímo v lékárnách. Umístěnka byla na tři roky a v případě, že by tyto roky absolventi neodpracovali, museli státu zpětně zaplatit za studium. Tyto podmínky platily i pro zájemce o vysokoškolské studium.

„Ve druhém ročníku si mne zavolal ředitel školy Mgr. Salaš, jestli budu moci platit internát. Měla jsem totiž stipendium a státní příspěvek na internát. Do školy přišlo udání od uličního výboru, že maminka nepodporuje budování socialistické republiky, takže o ten příspěvek přijdu,“ vzpomíná na nepříjemnou situaci tehdy šestnáctiletá Květoslava.

Uliční výbor, jenž spadal pod národní výbor, byla v podstatě šmírácká instituce, jejímž hlavním záměrem bylo zajistit dohled nad (spolu)občany. „Aby se vědělo, jestli někdo nežije nad poměry, jestli nemá styky, které nemá mít. Organizoval brigády v ulici a okolí, někdy se něco udělalo, někdy ne – šlo hlavně o to mít čárku, být tam viděn. Maminka nechodila na schůze, nechodila na brigády, neprojevovala zájem o dění v ulici – a to se hodnotilo tenkrát,“ vysvětluje Květa.

„Máma si vzala úklidy navíc, přispěly i sestry, které tou dobou už vydělávaly. Já si musela hlídat, abych měla aspoň to prospěchové stipendium,“ pokračuje Květoslava. Vyučující byli povětšinou magistři farmacie nebo profesoři, lékárníci s mnohaletou praxí často ještě z dob první republiky. „Chodili jsme na praxi do lékáren, a to byli lékárníci, co tam pracovali ještě před válkou, pracovali tam za války a zůstali tam i po znárodnění, zůstali ve svém oboru. Ta škola si žila úplně jiným životem – pro ni bylo důležité, že absolventi budou umět to, co mají umět, že na ně bude spolehnutí. Tím jsme byli vychováváni. Bylo to odborné vzdělání, které nebylo snadno nahraditelné, a ti vyučující to věděli. Takže to, že maminka přestala chodit nebo neměla čas na brigády a teď by mě měli za to vyloučit, to bylo i pod jejich úroveň,“ vysvětluje souvislosti Květoslava. S podporou vyučujících školu v květnu 1960 dokončila, 1. července pak nastoupila na umístěnku do lékárny v Praze. 

 

Společenské uvolnění vs. zápřah rodinného života

V Brně se seznámila se svým budoucím manželem, geodetem z Ostravska. Vzali se v roce 1961, o rok později se novomanželům narodila dcera Jana. Placená mateřská trvala tři měsíce, další tři měsíce byla možnost neplacené mateřské, ale pořád se zajištěným pracovním místem. Pak by přišla i o místo. Zpět do práce tedy pamětnice nastoupila tři měsíce po porodu, dcera šla do jeslí. Manžel navíc vždy na týden odjížděl pracovně mimo Prahu, takže na práci, dítě i domácnost byla v podstatě sama. V roce 1968 se narodila druhá dcera Radka. 

Uvolnění ve společnosti let šedesátých Květa zaznamenala – lidé se přestali tolik navzájem kontrolovat, ale vzhledem k rodinné situaci neměla na Pražské jaro moc čas. Invaze roku 1968 ji přesto překvapila: měla strach, že začíná válka. Zavedla režim dobře známý z vlastního dětství během protektorátu a stalinismu padesátých let: držet se blízko domova a do ničeho se neplést. 

Život po invazi se moc nezměnil: chodila do práce a pohybovala se mezi školkou, školou a péčí o domácnost. Období prověrek raných sedmdesátých let přečkala stranou dění: její pracovní pozice nebyla dost vysoká na to, aby se jí prověrky (neboli čistky) osobně týkaly, zároveň jakožto lékárenská laborantka byla natolik potřebná, aby ji nemohli vyhodit, i když odmítala podepsat souhlas s politicky motivovanými personálními škrty či přesuny. Dobu vnímala jako období boje o kariéru a vyřizování si profesních účtů. 

 

Vědět, s kým mluvíte, a vybírat si, co čtete

V této době se s mužem rozvedli, on se vrátil na Ostravsko a Květoslava se v roce 1974 podruhé vdala. Svého druhého manžela Jiřího Kučeru poznala v Thomayerově nemocnici, kde pracovala v lékárně, on v laborce. Dva roky nato se manželům narodil syn Jan. Rodina se přestěhovala do bytu v prvorepublikovém domě ve Vršovicích: manželův otec byl jedním ze zakládajících členů družstva v roce 1924, kdy byl položen první kámen, rodina v domě žije dodnes. 

„Měli jsme hodně přátel, Jirka měl kolem sebe dost lidí. Bylo ale důležité vědět, koho jste si domů pozvala. Když někdo přivedl někoho, koho jsme neznali, téma se změnilo a mluvilo se o něčem jiném, než o politice či aktuálním dění,“ vypráví pamětnice. „Tenkrát se ještě dalo na to, co jste slyšela v rádiu a co se psalo v novinách, ale musela jste si umět vybrat noviny. Přece jenom bylo pořád Rudé právo, pak byly i Lidovky, i když zakázaný. Ale lidé, kteří psali do Lidovek, psali i do jiných novin, anebo pod pseudonymy. Jirka vybíral kde z čeho, nejvíc jsme četli Hospodářské noviny,“ vzpomíná na přístup k informacím pamětnice. 

 

Počkat si, jaký bude výsledek

Že se věci koncem osmdesátých let mění, rodina zaznamenala. Na demonstrace roku 1989 však nechodili: manžel Jiří měl kdysi dětskou obrnu, v těchto letech byl už odkázaný na invalidní vozík. Květa si zase udržovala od dění odstup: „Z mých zkušeností politické změny málokdy přinesly něco dobrého. Řekla jsem si, že počkám, jaký bude výsledek. Rychlé velké změny působí na člověka - shromáždění na Letné nebo na Václaváku – je to emotivní, ale taky záleží na tom, jak řečník umí strhnout lidi. Bála jsem se davu, co se může stát,“ vysvětluje Květa opatrnost získanou desetiletími zkušeností. 

Mnohem víc prožívala odchod vojsk Varšavské smlouvy. „Byla jsem ráda, že jsou pryč. Nikdo nečekal, že tu (po invazi v 68´) zůstanou tak dlouho, říkali jsme si: ‘Ježišmarja, vždyť jsme samostatný stát.’ A oni se nechovali vždy tak, jak se chová slušný člověk.“ 

Jako slušní lidé se však nechovali ani strůjci kuponové privatizace porevolučních let. „Privatizace se nepovedla. Mohli jsme si udělat kuponovou knížku, neměli jsme však přístup k informacím. I když jste se chtěla o něco přihlásit, tak to už bylo obsazené lidmi, kteří měli informace odjinud a přihlásili se ještě dříve, než se to zveřejnilo. Takže když se to zveřejnilo, stejně to už bylo pryč,“ vyjadřuje Květoslava Kučerová frustraci nad privatizací, charakterizovanou především vytunelovanými podniky lidmi napojenými na padnuvší režim. 

A jak tedy hodnotí, po téměř čtyřiceti letech, výsledek listopadové revoluce? „Nejsem z toho nadšená. Přece když budu někde někoho reprezentovat, tak se budu podle toho také chovat. Vědět, o čem se mluví, vědět, co mám na starosti, a mluvit tak, aby to mělo určitou váhu. Je potřeba odvádět svoji práci,“ uzavírá Květoslava Kučerová svůj pohled na polistopadovou politiku. V roce 2025 žila v domě ve Vršovicích se svými dětmi, vnoučaty a rodinným pejskem.