„Primář, bych řekla, byl taková obojetná osobnost. Na jednu stranu umožnil dvěma tajným, že mě odvezli do konspiračního bytu a chtěli po mně názor na lidické ženy. No prostě, někdy vám rozum stojí! Ještě tam někde mám růžičku lidických žen!“ – „Jak jste tohle ustála? Proč lidické ženy?“ – „Oni hledali nějaký důvod a v podstatě hledali kontakt na mého muže. Složila jsem si to až zpětně, že vlastně ten primář byl ve velmi dobrém kontaktu k těmhle institucím. Když jsem havarovala, tak mi nevzali klíče od auta, protože prohlásil, že já jako doktor ho potřebuji. Prostě, v novojičínském okrese se dala dělat sousta věcí, když jste věděla, kde máte kontakty, jak na vás nemohou.“
„Oni se vlastně snažili mě přesvědčit a zlomit. Moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem pak studovala medicínu, byla předsedkyní třídy. Ta za mou férově přišla a říká: ‚Hele, Jano, my tě máme přesvědčovat a poučovat o marxistické ideologii, ale kdyby se tě ptali, tak že to děláme.‘ Přičemž samozřejmě byla nesmírně férová. Někdy před Vánoci si pozvali do školy mého otce a ptali se, jestli ví, co dělám. Táta říká: ‚Vím.‘ A oni: ‚Vy jí to nerozmluvíte?‘ A on říká: ‚Já jí nebudu lámat páteř.‘ To bylo možná rozhodující, protože pak mu řekli, že strana se sejde. Tak strana se opět sešla a rozhodli se, že mě nechají dostudovat, odmaturovat, ale ne dál. Teď se vrátím k mému hodnocení věci. Jednak tatínek měl mnoho přátel a známých i mezi komunisty. Vždyť jim maloval. Oni znali naši rodinu. Za B, Pelhřimov je malé městečko. Oni neměli důvod mě vyhodit ze studijních důvodů, protože prospěch jsem měla dobrý. Vadila jim ta víra. A podle mého už byla šedesátá léta, kdy se to trošičku uvolňovalo. Já jsem maturovala v šedesátém šestém. To už nebyla padesátá a řekla bych, že ani sedmdesátá, kdy nechtěli moji sestru vůbec pustit do školy. Horní Cerekev je Jihočeský kraj a nikdo z nás nedělal v zemědělství, tak na její přihlášku na střední školu odepsali, že se může jít vzdělávat jako ošetřovatelka krav.“
„Tatínek krom té malířiny dělal místního knihovníka a byl výrazně angažovaný v Červeném kříži. Přátelil se s panem doktorem a já jsem si říkala, že jednou budu taky paní doktorkou. V neděli se půjčovaly knihy. Odpoledne. Cerekev, to je pár tisíc pět set obyvatel, a když se půjčovaly knihy, tak se pouštěly gramodesky, aby lidi věděli, že si můžou jít na špacír a půjčit knížky. A taky si pamatuji, jak přišla první černobílá televize. Ta nebyla v domácnostech, lidi chodili do knihovny dívat se na zprávy. Prostě taková byla doba. Ve škole jsem se učila dobře, těšili jsme se na prázdniny. Ty probíhaly tak, že jsme přinesli vysvědčení, za vrátky jsme měli sbalené kufry, poslali nás k babičce a dědečkovi do Bojiště, do jejich hospodářství. Ti na nás čas neměli, měli jsme svobodu, takže jsme dělali všechno možné, a pak nás zase koncem prázdnin přivezli domů a šli jsme do školy. V tu dobu byly pracovní soboty. A protože v Desateru je Pomni na den sváteční, což byla ve Starém zákoně sobota, tak nás rodiče omlouvali. Hodně to souviselo s pochopením ředitelů škol a učitelů. Často se to dělo tak, že mě v pondělí zkoušeli ze sobotní látky.“
Jana Krynská, za svobodna Martínková, se narodila 26. října 1948 v Horní Cerekvi u Pelhřimova do rodiny, kde oba rodiče byli členy Církve adventistů sedmého dne. Otec Karel, ač nadaný a toužící po vzdělání, se z nedostatku možností vyučil malířem pokojů, maminka Josefa pracovala jako šička v Lidovém výrobním družstvu DRUPO. Svých pět dětí vychovávali ve víře, což až do roku 1968, kdy byly pracovní soboty zrušeny, znamenalo, že děti v sobotu nechodily do školy. To s sebou neslo mnoho obtíží. Tatínek byl malířem-soukromníkem, pracovní soboty tedy řešit nemusel. Jana odmaturovala na Střední všeobecně vzdělávací škole, ale protože v sobotu odmítala do školy chodit, nedostala doporučení k dalšímu studiu. Přesto byla přijata na odvolání na Univerzitu Karlovu, na obor stomatologie, psal se rok 1966 a politické uvolnění bylo již ve společnosti patrné. Po dvou letech se jí podařilo přestoupit na medicínu a rozhodla se pro plicní lékařství. Jelikož byl její manžel adventistickým kazatelem, nesčetněkrát se stěhovali a pro Janu Krynskou to znamenalo nekonečné dojíždění za prací. V devadesátých letech s manželem podnikla cestu do Spojených států amerických, navštěvovala přátele a přednášela ve Sborech adventistů. Tento pobyt byl pro ni velkou inspirací. Víra zůstala v rodině živá, její tři děti jsou také věřící. Jana Krynská se kromě lékařské praxe věnovala také osvětě: přednášela a pokračuje v tom i v důchodu, pro odbornou veřejnost i laiky, převážně na téma zdravý životní styl.
Plicní oddělení nemocnice Vítkovice (VŽKG) – lékaři a sestry; muž s brýlemi stojící vzadu je primář MUDr. Spilka, vedle něj jeho pozdější nástupce MUDr. Prokop, léta 1976-1980
Plicní oddělení nemocnice Vítkovice (VŽKG) – lékaři a sestry; muž s brýlemi stojící vzadu je primář MUDr. Spilka, vedle něj jeho pozdější nástupce MUDr. Prokop, léta 1976-1980
Ministryně Součková vpravo, MUDr. Krynská uprostřed. Otevření nového plicního pavilonu, nemocnice Zlín, 2002, Jana Krynská byla primářkou plicního oddělení v letech 1997–2005.
Ministryně Součková vpravo, MUDr. Krynská uprostřed. Otevření nového plicního pavilonu, nemocnice Zlín, 2002, Jana Krynská byla primářkou plicního oddělení v letech 1997–2005.
Weimar Institute, Ca, USA, rok 1994. Na stáži programu NEWSTART (komplexní preventivní program), výzkumné a školicí centrum, na snímku s vedoucím lékařem institutu (uprostřed) a manželem Petrem Krynským
Weimar Institute, Ca, USA, rok 1994. Na stáži programu NEWSTART (komplexní preventivní program), výzkumné a školicí centrum, na snímku s vedoucím lékařem institutu (uprostřed) a manželem Petrem Krynským
