The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jana Krynská (* 1948)

• 26. října 1948 se narodila v Horní Cerekvi, doma

• v roce 1966 odmaturovala na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola) v Pelhřimově

• roku 1971 se provdala za Petra Krynského, kazatele Církve adventistů sedmého dne

• v roce 1972 promovala na 1. lékařské fakultě UK (Univerzity Karlovy) v Praze

• s rodinou se mnohokrát stěhovala a musela dojíždět jako plicní lékařka za prací do okolních nemocnic

• pět měsíců během roku 1994 procestovali s manželem po USA, mj. přednášela v tamních sborech Církve adventistů sedmého dne

• po odchodu do důchodu v roce 2005 pracovala v soukromé ordinaci v Českém Krumlově

• od roku 2008 bydlí s manželem v Berouně

• od 1. ledna 2009 vykonává práci revizního lékaře VZP, od roku 2024 pracuje jako revizní lékař-specialista

V poválečném Československu padesátých let minulého století se budoval socialismus. Republika potřebovala rychle obnovit hospodářství a zvýšit svoji ekonomickou úroveň, a tudíž zavedla pracovní soboty. Pro členy Církve adventistů sedmého dne, kteří světí sobotu podle biblického Desatera, toto rozhodnutí přinášelo problémy. Dostávali se do permanentních konfliktů, neboť ne všichni zaměstnavatelé byli ochotni tolerovat zásady adventistické církve. Rovněž v některých školách nastaly problémy s neúčastí dětí na sobotním vyučování. Předúnorové ministerstvo školství a osvěty sice vydalo výnos, podle kterého mohou rodiče děti ze sobotního vyučování uvolnit, ale tři roky po nástupu KSČ k moci, v roce 1951, byl výnos zrušen. 

Narodila jsem se do věřící rodiny

Jana Krynská se narodila jako Jana Martínková 26. října 1948 doma, v Horní Cerekvi na Vysočině. 

Maminka Josefa, rozená Drahozalová, pocházela z hospodářství, její rodiče vlastnili zhruba sedm hektarů pole, dva voly, čtyři kravky, několik prasat a všechno, co k venkovskému hospodářství běžně patřilo. Ve Všeobecné živnostenské pokračovací škole se Josefa vyučila obchodnicí, v manželství s Karlem Martínkem porodila čtyři děti a v roce 1960 po mateřské dovolené nastoupila do práce jako šička v Lidovém výrobním družstvu DRUPO. Jana byla z dětí nejstarší, po ní se narodili Jaroslava, Karel a Marcela.

Tatínek Karel měl nelehké dětství, narodil se na samém počátku první světové války, v roce 1914. Jeho otec byl důstojník rakousko-uherské armády Václav Timzak, který padl v prvních měsících války, a tak se Karel narodil jako nemanželský syn Františky, rozené Zahradníkové. „Tehdy se to bralo jako velká ostuda,“ vypráví Jana Krynská a dodává: „Hodně ji život zatvrdil.“ Františka se později provdala za pana Martínka; syn, který se jim narodil, v sedmi letech zemřel, pan Martínek později také a babička Františka zůstala se synem Karlem sama. Byli velmi chudí, žili v místní pastoušce, v sociálním bydlení pro chudé, které každá obec měla povinnost na vlastní náklady poskytnout. Už jako dítě byl Karel velmi nadaný a toužil po vzdělání, ale v důsledku špatných sociálních poměrů mu nebylo umožněno studovat. Vyučil se malířem pokojů u mistra vyučeného ve Vídni, což tehdy znamenalo záruku kvalitní práce, a skutečně: Karel byl jako řemeslník velmi vyhledávaný. 

„Když bylo otci osmnáct let, do rodiny se dostala Bible a ta se pro něho stala velkou inspirací. Když ji přinesl domů, řekl: ‚Mámo, teď budeme žít jinak.‘“ A skutečně, ze zatrpklé ženy se stala žena hodná a laskavá, jak proměnu své babičky reflektuje Jana Krynská.

Karel se v té době seznámil s kazatelem církve adventistů a stal se jejím členem. Seznámil se také se svojí první ženou Marií, která však zemřela krátce po válce na obecně rozšířenou tuberkulózu. Ještě během války zemřela jejich roční dcerka na záškrt, naživu zůstala jen starší dcera Magda. Karel Martínek se v roce 1947 podruhé oženil – s Josefou Drahozalovou, maminkou Jany Krynské. Cesta maminky Josefy k adventistické víře probíhala za protektorátu, v době, kdy byla nuceně nasazená na práci v tišnovské továrně. Původně zbožná katolička byla v Tišnově pokřtěna a stala se adventistkou. 

Stále otázka víry

Otec Karel se živil velkou část života jako úspěšný malíř pokojů, ale trval na tom, že zůstane soukromníkem, a odmítl pracovat v komunálním družstvu. Jít proti proudu doby v padesátých letech minulého století však přinášelo mnoho potíží. Otec si jich byl dobře vědom, přesto neustoupil. Dětské přídavky jako soukromník nedostával, naopak musel odvádět vysoké daně. Pracoval usilovně po celé léto, aby zabezpečil rodinu, v zimě pak stál u stojanu a maloval obrazy. Mimo jiné vykonával práci městského knihovníka a byl předsedou místního Červeného kříže. Činovníkům v Horní Cerekvi vadil jeho postoj vycházející z pevné víry, od které ho neodradily ani postihy, jimiž režim jeho a jeho děti trestal. V té době bydleli všichni v bytě 1 + 1: otec, matka a čtyři děti. Jana říká, že měla přesto hezké dětství – když začalo léto, rodiče odvezli děti do Bojiště u Ledče nad Sázavou k maminčiným rodičům, aby se vrátily až koncem srpna. 

Za neúčast dětí na sobotní výuce vyhrožovaly úřady pokutami a vyskytly se i výhrůžky, že děti rodičům odeberou. Na základní škole v Horní Cerekvi učitelé dětem Martínkovým sobotní absenci omlouvali, děti ale dobře věděly, že v pondělí budou ze sobotní látky zkoušené. 

Jana patřila mezi dobré studenty, chtěla ve studiu pokračovat a po ukončení základní školní docházky se hlásila na SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací školu) v Pelhřimově. Soboty byly v té době stále ještě pracovní. Otec zřejmě usoudil, že Jana je už dospělá a bude se rozhodovat sama. „A tak jsem v prvním ročníku do školy o sobotách chodila,“ říká Jana a pokračuje: „O prázdninách jsem ale dozrála a uvědomila si, že to nemohu a nechci hrát na obě strany. Na začátku druhého ročníku jsem se šla ze sobotního vyučování omluvit. Naším třídním byl latinář-češtinář, kupodivu znal Bibli a poradil mi, abych fyzicky byla ve třídě a vnitřně myslela, na co chci. Jedenkrát jsem to zkusila, ale absolutně to nešlo.“ Později se ukázalo, že jako učitel – aby mu bylo dovoleno udržet si svoje místo – musel podepsat, že je vyrovnán s náboženskou otázkou.

Pamětnice přirozeně nebyla ani členkou Pionýra, ani Československého svazu mládeže. Předsedkyní třídy byla Janina dobrá kamarádka, která dostala za úkol přesvědčovat ji o marxistické ideologii. Férově jí o svém svazáckém úkolu řekla a tím to skončilo. Přes bramborové brigády bylo možné sobotní absenci skrýt, ale postupně se tlak na přizpůsobení stupňoval, až došlo k rozhodnutí, že Jana bude vyloučena ze studia. „Až nyní jsem se dozvěděla, že všech čtyřicet spolužaček podepsalo petici s textem: ‚Nechceme, aby naše spolužačka Jana Martínková byla vyloučena ze studia z důvodu náboženství.‘“ Kdo petici inicioval, není zřejmé, ale zástupce ředitele, profesor Burian, ji přijal s tím, že pokud nedojde k vyloučení nějakého dalšího studenta, Jana ve škole zůstane. Jen na okraj – všechny ostatní studentky maturovaly ve svazáckém stejnokroji, a to ještě v roce 1964, kdy už síla režimu viditelně slábla.

Před koncem prvního pololetí druhého ročníku si vedení školy pozvalo na pohovor Janina otce. Na otázku, jestli ví, co jeho dcera dělá, odpověděl: „Já jí nebudu lámat páteř.“ Po schůzi stranického výboru bylo rozhodnuto – nechají Janu odmaturovat, byla přece jen premiantkou, ale nedoporučí ji k dalšímu studiu.

Na přihlášku na vysokou školu vedení školy připsalo: „Není vhodná pro studium lékařství a učitelství.“ Jana přesto přihlášku na studium medicíny podala. Zkusila Plzeň i Prahu a na odvolání byla přijata do Prahy na 1. lékařskou fakultu Karlovy univerzity, na obor stomatologie. Při přijímacích zkouškách se jí komise mimo jiné ptala na její názor na stvoření světa. „Nevím, ale já tomu chci lépe porozumět,“ odpověděla takticky. Po dvou letech bylo možné přestoupit na obor, po kterém pamětnice toužila – na všeobecné lékařství. O přestup byl mezi studenty stomatologie velký zájem, ale Jana, také kvůli své zdravotní indispozici, uspěla. 

Janina nejmladší sestra Marcela

Janini sourozenci, její bratr a dvě sestry, narozené později, měli možnost vystudovat mnohem komplikovanější. Obzvlášť nejmladší sestra, neboť sedmdesátá léta, kdy končila základní školu, byla ve znamení tzv. normalizace neboli utužení režimu. Marcele Martínkové, dnes Jurečkové, nebylo v roce 1972 ani patnáct let, ale už se cílevědomě připravovala, že se stane učitelkou a bude pracovat s dětmi v mateřské škole. Šest let chodila na Lidovou školu umění učit se hře na klavír, recitovala na soutěžích, ráda četla. To ale stále nestačilo. Základní škola v Horní Cerekvi sepsala na rodinu posudek, ve kterém označila otce za podvratný živel. Marcele nebylo povoleno, aby byla přijata na střední školu, kterou si vybrala. Nešlo o její znalosti nebo míru zájmu a připravenosti, pouze o kádrový profil rodičů. Nesměla být přijata ani na střední školu v okolí, všechny pokusy byly marné. Nakonec se rezignovaně hlásila do učení v pelhřimovské továrně Modeta, ale ani tam jí nebylo povoleno se vyučit. Nepomohly ani dopisy na ministerstvo školství, ani mnohé přímluvy z rodiny a od místních sympatizantů. 

Na malém městě se tehdy odehrával boj proti otci, který se vymykal, který zůstával svobodný ve svých postojích a víře a navíc, v době Pražského jara, byl předsedou místní obnovené Národní fronty. Bez vědomí Marcely nebo její rodiny soudruzi na okresním výboru KSČ rozhodli, že ji pošlou do Soběslavi na učební obor chovatelky prasat.  Marcela se vzepřela a rázně odmítla. Zbývala jen jediná možnost, jít pracovat. Nastoupila tedy do Modety, ale hned první den po skončení směny jí bylo řečeno, že ji továrna nesmí přijmout. Absurdita pokračovala. Začala tedy pracovat načerno: odpoledne si došla do Modety pro svetry, doma je vyšívala, druhý den hotovou práci donesla zpátky a vyzvedla si další várku. Peníze se vykazovaly na v továrně zaměstnanou vzdálenou sestřenici. Po čtyřech měsících pokoutních manévrů Marcelu v Modetě přece jen přijali do učení. Rok 1972 byl v mnoha ohledech rokem přelomovým. Marcele Martínkové se po bolestných peripetiích přece jen podařilo nastoupit do učení. Kdyby ještě měsíc nepracovala, mohli být její rodiče, podle tehdy platných zákonů, souzeni za příživnictví.

Následně vystudovala střední školu textilní s maturitou a celý život pracovala v různých profesích, i mimo obor. Dnes říká: „I když každá práce mě bavila, nebylo to ono. To, po čem jsem celý život toužila, bylo učit děti.“

Tlak proti rodině

V roce 1972 se otec pod tlakem normalizačního režimu rozhodl k nevratnému kroku: ukončil svoji živnost a přijal místo sanitáře na chirurgickém oddělení pelhřimovské nemocnice. Bylo mu osmapadesát let a začínal úplně znovu. V nemocnici pracoval do svých sedmdesáti let. Zemřel v roce 1990, rok po sametové revoluci. „Už jako nemocný jen ležel, ale přišli za ním s volební urnou. Byl rád, že se dožil té změny, kdy je možné volit demokraticky a kdy se mohl svobodně rozhodnout,“ vypráví Jana Krynská.

Pamětnice se během studií v Praze seznámila se svým budoucím mužem Petrem Krynským, pocházejícím z rodiny adventistického kazatele Dimitrije Krynského. Petr byl studentem pražské bohoslovecké fakulty. V roce 1971 se vzali a následující rok po promoci, už se šestiměsíční dcerou, začali spolu žít na Ostravsku. Petr se stal kazatelem v Ostravě-Radvanicích, ve sboru, kde před ním kázal jeho otec, Jana nastoupila jako lékařka do Závodní nemocnice VŽKG (Vítkovické železárny Klementa Gottwalda). Po základní atestaci z interny se dostala na skvělou stáž na plicním oddělení téže nemocnice. „Aby začínající lékař měl přístup ke specializační atestaci, musel být společensky angažovaný, buď člen KSČ, nebo aspoň člen Svazu československo-sovětského přátelství,“ vzpomíná Jana Krynská. „Kolegové tam byli dobře erudovaní a primář, který byl straníkem, řekl, ať se nestarám.“ Atestaci mi vybavil. Bylo totiž ještě dost tuberkulózy a plicních lékařů bylo málo.

V profesním životě měla Jana štěstí: vždycky mohla pracovat jako klinický lékař v nemocnici a po změně režimu se stala primářkou na plicním oddělení Baťovy nemocnice ve Zlíně. V důchodu měla krátce i soukromou plicní ambulanci a je stále činná v osvětě: zcela v intencích silné adventistické tradice přednáší proti kouření, zdůrazňuje zdravý životní styl a důležitost zdravé výživy.

Vzpomínky na minulost

„Jako manželka kazatele jsem se při manželově přeložení z jednoho sboru na druhý vícekrát stěhovala, ale vždy jsem mohla pracovat u lůžka nemocných, jak jsem si přála. Ze strany státu jsme byli sledovaní, a to někdy přinášelo i tragikomické situace,“ vzpomíná na dobu před listopadem 1989.

Jednou se manželé Krynští vraceli z dovolené v NDR a celníci při důkladné prohlídce našli v autě Gute Nachricht, oficiálně vydaný nový překlad Nového zákona. Nechali rodinu stát na hranicích a čtyři hodiny se nemohli rozhodnout – je to kontraband, nebo ne?

V roce 1994 se Jana přidala k svému manželovi, aby spolu procestovali Spojené státy americké. Byl to formativní pobyt: intenzivně cestovali, navštěvovali přátele, získávali nové kontakty, poznávali do té doby nepoznané. Svůj půlroční pobyt reflektuje Jana Krynská slovy: „V Americe jsem se narovnala a svobodně nadechla. Viděla jsem svobodu v náboženství, respekt k osobnímu přesvědčení; dalo mi to poznání různých zdravotnických směrů, důraz na osobní odpovědnost společensky i v péči o zdraví.“

V rodině víra žije, ve třech dětech a v různých podobách a intenzitě, dál.