Eliška Krejčová

* 1927

  • „Když jsem nechtěla nic podepsat, tak oni odešli a nechali mě tam asi dvě hodiny nebo já nevím, já už jsem ten pojem času... nevím, ale hodně dlouho. Už bylo skoro šero, a tak jsem měla hrozný strach o muže, tak jsem si říkala, co mám dělat. Já když tady budu, tak oni mi vyhrožovali, že tam budu, dokud to nepodepíšu. Tak jsem si říkala - já bych tu někde spala, to by můj muž huboval. A přitom mi říkali, že o tom, že mě tady vozí, nesmím nikomu říct, ani rodičům, ani muži. Já jsem byla zase dost taková poslušná, takže jsem to fakt nikomu neřekla. Až teď po té revoluci v roce 1989, když se mě na to někdo ptal, tak jsem to přiznala, a dost mě to mrzí. Tak jsem si řekla, když tam to bylo napsáno tak šikovně, že prostě... A oni mi to taky říkali, že kdybych viděla nějakou nespravedlnost nebo něco špatného, tak abych jim to řekla. Což já jsem byla vždycky strašně spravedlivá.“

  • „Byli to nějací ti od té strany, od StB nebo co, a nevím, co už mi tam povídali. Vím jenom, že jsem sledovala, kudy jedeme. Já jsem ty vesnice tak nějak moc neznala a opravdu jsme dlouho jeli pořád nějakými jinými vesnicemi, až jsme jednou zakotvili u nějaké vily. Tam jsme vystoupili, šli jsme do prvního patra do takové místnosti, kde nebylo nic než dvě židle a stůl, ani snad světlo, tam byla jen žárovka. Tak tam na mně chtěli... předložili mi nějakou listinu a chtěli na mně, abych to podepsala. No a já jsem to nechtěla podepsat, protože už jednou kdysi taky chtěli, abych něco podepsala. Jeli jsme do západního Německa a já jsem to nepodepsala. To jsme jeli se Spartou a ti Sparťani řekli, že jsem hloupá, že jsem to nepodepsala, že to podepsali všichni, takže jsem to měla podepsat.“

  • „To si pamatuju, jak jsem vyšla tady na tu hlavní, teď Palacha, k tomu místu, a jak jsem kousek šla, tak už byl vidět náš štít. A to právě nebyl. Každý dvojdomek měl to podkroví a já jsem ty štíty neviděla. On nebyl snad ani ten mých prarodičů a my jsme měli opravdu jenom ruiny a přitom dole ještě byl zasypaný bratr, tatínek a maminka. A ta bráchova žena, ta vystoupila, jak jsem říkala, po tom prvním bombardování se tam utvořila taková díra, tak ona tam odsud vylezla a šla k sousedovu baráku, ten náhodou nebyl rozbitý. A pak přišla ta druhá vlna, tak tam ještě byli, takže sem chodili lidi, známí, které jsme znali. Třeba z Dolan přišel nějaký tatínkův bývalý učedník, přišel pomáhat.“

  • Full recordings
  • 1

    Kralupy nad Vltavou , 31.10.2019

    (audio)
    duration: 03:08:17
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Říkali mi Czech baby

Eliška Krejčová v mládí
Eliška Krejčová v mládí
photo: archiv pamětnice

Eliška Krejčová, rozená Fürstová, se narodila 11. září 1927 v Kralupech nad Vltavou. Odmalička milovala sport, a to především stolní tenis. Během války začala reprezentovat ve stolním tenise pražskou Spartu a v roce 1947 už vyhrávala na Mistrovství světa v Anglii. Za války byl jejich rodinný domek vybombardován, její rodina uvízla v troskách domu, ale naštěstí přežila. Se závodním stolním tenisem Eliška brzy přestala. Jako reprezentantka byla dohnána k podpisu spolupráce s StB. Po smrti manžela se ke stolnímu tenisu vrátila a za veteránské družstvo ho hraje dodnes.