Jaroslav Kreibich

* 1946

  • „Ale řekl bych nejvzácnější, kterou vlastním, je vlastně druhý vydání z roku 1855. To je vlastně druhý vydání, je to kniha, kterou dostala Božena Němcová v podstatě na smrtelném loži, kdy vlastně už umírala a přijel za ní nakladatel Augusta z Litomyšle, který jí slíbil na podzim předcházejícího roku, že vydá knihu Babička. A on, když se dozvěděl, že Němcová je na smrtelném loži, tak jí chtěl udělat radost a dovezl jí pár vydání této knihy a předal jí to v podstatě pár hodin předtím, než zemřela. A Němcová měla kolem sebe nejen děti a manžela, ale byl tam i ten nakladatel a ošetřující lékař, tak ona tu knihu rozdala svým nejbližším.“

  • „Teďka, když jsme se poznali, tak mě dovedl do restaurace, do takového hotýlku. Já jsem si myslel, že je pouze návštěvník stejně tak jako já, ale pak vlastně jsem zjistil, že on je majitelem toho hotýlku. A on mi nabídl, zda bych nechtěl tam tak týden deset dní pobýt a říkal: ,Nemusíš nic dělat, budeš cestovat, abys poznal tady okolí a já budu strašně rád, když večer budeme spolu hovořit česky.‘ No, a když jsem viděl poprvé první večer, jakou má práci jako kuchař, protože tam měl asi čtyřicet hostů v tom hotýlku. A jeho žena pracovala tam u baru, měli ještě číšníka a byla tam žena z Jugoslávie, která jim poklízela v hotelu, takže jsem se nabídnul, že bych mu pomohl.“

  • „A tak jsem v roce 1967 jel na několik měsíců do Francie, abych zjistil, jestli je možno se uživit jako malíř. No, a tam jsem se dostal tím způsobem, protože to bylo v době, kdy cestovat na západ byl velký problém, ale já jsem si dopisoval už na střední škole s dívkou, která byla z Francie a psali jsme si vlastně několik let. A já jsem jí potom napsal dopis, kde jsem ji požádal, jestli by byla tak laskavá a poslala mi pozvání, protože to byla jediná možnost, jak se do této země dostat. Pozvání jsem nakonec dostal a došel jsem si vyřizovat ty veškerý doklady, to znamená nejenom vízum, ale šel jsem i do banky, která mi slíbila, že dostanu i nějaký devizový příslib. Dostal jsem tenkrát patnáct franků, to bylo tak strašně malá částka. To bylo tak akorát tak vystoupit na nádraží z vlaku a dojít si na sendvič.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 14.12.2021

    (audio)
    duration: 01:01:47
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Záviděl jsem klukům tátu

Jaroslav Kreibich v roce 1971
Jaroslav Kreibich v roce 1971
photo: archiv pamětníka

Jaroslav Kreibich se narodil 23. dubna 1946 v Praze. Rodiče se rozvedli a Jaroslav vyrůstal s maminkou a sestrou v pražských Holešovicích, kde si užíval uměleckou atmosféru. Od dětství rád maloval. Po střední škole odjel v roce 1967 do Francie, aby zjistil, jak žijí místní malíři. Strávil tam několik měsíců a mimo jiné se tam seznámil s českým imigrantem, který zbožňoval knihu Babička do Boženy Němcové. Tuto vášeň přenesl i na mladého Jaroslava a ten od té doby sbírá vydání této knihy. V roce 1968 se Jaroslav odjel na cestu po západní Evropě. Po okupaci už cestovat nemohl a ani nesměl studovat na akademii. Našel si tedy práci ve Výzkumném ústavu vlakové techniky. Později pracoval ve vzdělávání, založil na Vysočině knihkupectví, psal reportáže do novin a jezdil po republice s přednáškami o Boženě Němcové.