Jiří Voves

„Měl jsem kamaráda, Zdeněk Kirchner se jmenoval, malíře. On emigrovat nikdy neměl, on byl člověk, kterej miloval Prahu, miloval pražský hospody a byl to tenhleten typ, bez toho vůbec nemohl žít. Nikdy se nenaučil francouzsky a nikdy se sem už nemohl podívat a to tu nechal svoji maminku a nikoho jiného. Když umřel, protože jsem věděl, že ho (Pavel) Tigrid zná a (Jiří) Kolář ho zná, tak Tigrid byl velmi rád, říkal, že bude velmi rád. V tý době byl ministrem kultury a říkal: ‚Jo, přivez to a já ti připravím nějakej papír na hranice.‘ Celou tu pozůstalost po něm, protože on tam tvořil, byl tam v nějaké skupině, ale moc se neprosadil, ale jinak to dílo bylo velice celistvý. Byl tam plnej ateliér věcí a sklad, takže já to všechno přivezu sem a tady se to podaří dát do sbírek nebo se s tím něco udělá, ale tam to shnije. No, tak jsem zajel do Paříže. Když jsme přijeli na hranice, tak celník listoval papíry, co vezeme, a já jsem mu říkal, že tu určitě bude mít něco z ministerstva kultury. On říkal, že tam nic není, a když to tak lehce spočítal, tak mu vyšlo 1,5 milionu cla. Já mu říkám: ‚Počkejte, ale my tady zachraňujeme hodnoty sem, to není žádnej kšeft. Je to se souhlasem ministra.‘ Osvícenej celník pochopil a říká: ‚Heleďte se, tak jestli to je takhle, tak já vám poradím, jediná možnost je občanské sdružení. A to vám pustíme.‘ (Takže jste na hranicích založili občanské sdružení.) Ne, ne, ne, to ne. On říkal: ‚Dám vám tejden, materiály tady pozdržím.‘ Pustil nás teda s tím, že jsme museli založit občanské sdružení a pak to přes celnici normálně proběhne. To jsme udělali, a na co si vzpomněli, to jsme udělali. Občanské sdružení jsme nazvali Paměť a bylo to. S tím vzniklo občanské sdružení Paměť a s ním i studio Paměť, protože nám dali kamarádi, kteří restituovali barák v Truhlářský, kde nám dali sklepy, ať to použijem na ty sbírky...“

„Potom jsem odešel z Akademie a musel jsem na vojnu. To ale zpočátku vypadalo docela příjemně, protože se mi povedlo jít do Armádního výtvarnýho studia v Praze, kam jsme chodili jako do práce. Tam jsem ale nebyl dlouho. V těch 60. letech a v tom 68. obzvlášť jsme byli dost aktivní študáci a podepisovali jsme, co se dalo. Jak jsem tak šel jednou ráno do toho výtvarnýho studia jakoby do práce, tak tam přijeli dva pánové, posadili mě a řekli, že půjdu s nima, plus ještě vytáhli jednoho kamaráda a vzali nás do auta. Když jsme se ptali, co se děje, tak nám jen řekli ‚všechno se dovíte‘, odvezli nás na Julisku a tam nás zavřeli v nějaké místnosti. Už nás tam bylo asi patnáct vojáků. Sebrali nám vojenské svršky, neřekli nám vůbec nic, nechali nás tam asi čtyřiadvacet hodin a pak nás v noci naložili do autobusu (to nám furt nic neřekli) a začali nás rozvážet po jednotlivejch útvarech, jak jsme pak pochopili. Jezdili jsme po nějakejch kasárnách, a tenhle má vystoupit a tenhle má vystoupit. No a s tímhletím mým kamarádem nás nechali vystoupit (to jsme ještě nevěděli, kde jsme, ale vzápětí jsme se to dozvěděli) v kasárnách v Jincích. To byl bojovej útvar a oni v rámci nějaký čistky našli, že tam jsou nějaký studenti, kteří podepsali todle, todle a todle, a udělali z nich nespolehlivý. To bylo v pořádku, my jsme nespolehliví byli. No ale takhle nás rozvezli do různejch útvarů a já jsem nakonec měl štěstí, protože Jince nebyly daleko.“

„Ten velitel toho tábora (v Jincích) byl docela rozumnej, pravděpodobně, protože mu přivezli v noci dva vojáky absolventy. Předtím jsme měli pecku, tu nám sundali, jako že nás degradujou. Místo tý pecky jsme byli vojíni. Nám to bylo úplně jedno, ale vojín absolvent je docela zajímavá figura. Hlavně jsme s sebou měli papíry pro toho velitele, v kterejch bylo, že nesmíme ke zbraním a jinak, že si s námi může dělat, co chce. No jo, ale to je pro něj dost hrozná věc, když dostane najednou dva lidi do bojového útvaru, kde nedělají nic jiného, než že chodí střílet, jezdit někam atd. On s námi udělal úžasnou dohodu, v podstatě si s námi nevěděl rady, tak jsme udělali gentlemanskou dohodu. Přidělili nám v kasárnách jednu místnost a říkal: ‚Sem budete chodit ráno a večer půjdete spát. Budete tady takhle od pondělka do pátku a pak jeďte domů, abych vás tady neměl, abyste tu nepřekáželi přes víkendy. Kdyby náhodou přišel poplach, tak vy poběžíte tady do tý místnosti, vlezete tam a nebudete rozsvěcet. Takhle přežijete ten poplach, protože já vás nesmím vzít na žádnou bojovou akci.‘ A touto dohodou jsem to tam vyklepal. (Co jste v té místnosti dělali?) No šíleně jsme se nudili, tak jsme jim potom vymysleli (částečně to byl nápad toho chlapíka)... V každejch kasárnách je místnost, něco, čemu se říká Síň tradic, což je taková nějaká pakárna, kde mají vojáci školení. No a on pak přišel s tím, že mu na tu velkou bílou stěnu namalujeme (tu sochu dělal Pokorný, myslim) sousoší dvou vojáků, jak se objímaj, říkalo se tomu Sbratření, to je takový známý bolševický sousoší. No a že mu to uděláme na tu zeď.“

„Na Národní jsem nebyl, to jsme zrovna byli tady (na Zadní Kopanině) s kamarádem. Večír přijela Majda a informovala nás. Samozřejmě jsme to ještě honem zapili, no a pak už jsme se v rámci Prahy snažili, jak jsme mohli. Bylo to pěkný a euforický a zasloužili jsme si to všichni. Jak jsem tam měl tu zmínku, nějakou souvislost to má, když jsem byl plnej optimismu v tom roce 1968, jak jsem tomu tátovi říkal, jak jsem ho přesvědčoval úplně naivně, používal jsem takový ty velký slova, že už s tím národem nic neudělaj. Tak udělali během dvou let. Ale upřímně řečeno, ne se všema. Tak ta euforie po tom roce 1989 se taky trochu mírnila.“