The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kreibich (* 1946)

• narozen 23. dubna 1946 v Praze

• roku 1967 odjel do Francie

• roku 1968 cestoval po západní Evropě

• v 70. letech pracoval ve Výzkumném ústavu vlakové techniky

• založil knihkupectví na Vysočině

Záviděl jsem klukům tátu

Jaroslav Kreibich se narodil 23. dubna 1946 v Praze. Jeho maminka pochází z české vesnice Bohemka, která leží na ukrajinském Krymu. Za druhé světové války byla jako ročník 1924 poslána na práci do Německa.  „V Německu se seznámila s mým otcem, který bojoval proti fašismu. Byl poštovním úředníkem a roznášel letáky.“ Otec byl za svou činnost během války vězněn v Darmstadtu. Ten byl na konci války bombardován a tatínek spolu s dalšími vězni utekl z rozbořené věznice. „Několik týdnů se skrýval v troskách města.“

Po válce se rodiče vzali, ale manželství nebylo šťastné a po čtyřech letech se rozvedli. Mezitím se jim narodil Jaroslav a těsně před rozvodem ještě dcera. „To dětství bylo trošku problematický, protože maminka už se nikdy nechtěla vdát.“ Jaroslav vyrůstal jen s maminkou, která musela chodit do práce, aby rodinu uživila. Nejvíc času tedy trávil Jaroslav se sestrou a babičkou, která byla jeho velkým vzorem. Tatínek mu v životě velmi chyběl. „Záviděl jsem klukům, že mají tátu, co jim poradí.“

Vyčítal jsem mamince, že nemáme obrazy

Kreibichovi bydleli v Praze ve starých Holešovicích, kde žilo mnoho umělců.  „Od dětství jsem inklinoval k malování. Vždycky jsem mamince vyčítal, že nemáme doma žádný obraz.“ Jaroslav tedy maloval na čtvrtky obrázky ze svých oblíbených knížek a věšel je po bytě místo obrazů. Maminka seznámila Jaroslava se dvěma kolegy z továrny, kteří byli malíři a ti Jaroslavovi pomáhali v rozvoji malby.

Jaroslavova babička hodně četla a vnuk jezdil do knihovny, kde si půjčoval knihy pro babičku i sobe. Během komunistické doby se však kvalitní literatura sháněla těžko a zlepšení přišlo kolem roku 1968.  „Čtvrť, kde jsem žil, byla čtvrtí, kde žilo hodně umělců.“ Na ulici tak Jaroslav pravidelně potkával například Františka Hrubína. Sám začal psát básně a s ostatními umělci se scházel tajně po sklepích, kde si představovali své výtvory. „Chodilo tam spoustu básníků, spisovatelů a výtvarníků.“

Chtěl jsem zjistit, jak se živí malíři

Po střední škole chtěl Jaroslav nastoupit na akademii, ale maminka ho od kariéry malíře odrazovala.  „V roce 1967 jsem jel na několik měsíců do Francie zjistit, jak se tam živí malíři.“ V roce 1967 se začínal komunistický režim pomalu uvolňovat a Jaroslav si obstaral pozvání do Francie od místní dívky, se kterou si léta dopisoval.

Během několikaměsíčního pobytu procestoval velkou část Francie a musel si vydělávat na živobytí. „Hledal jsem práci, kterou nechtěl dělat nikdo z Francouzů.“ V Paříži tak Jaroslav umýval schody, v Marseille přebíral ryby a v Lyonu a v Bordeaux nosil na tržištích bedýnky se zeleninou. Všechen volný čas trávil poznáváním Francie, a to zvlášť míst spojených s malíři a umělci.

Chtěl po večerech jen mluvit česky

Osudové setkání připravila Jaroslavovi cesta do přímořských Alp, kde se setkal s Bedřichem Konvicou, který za první republiky emigroval z Československa do Francie. Ten ho vzal do hotelu, který vlastnil. „Říkal mi, že nemusím nic dělat, ať cestuji po okolí a on, že bude rád, když s ním budu po večerech mluvit česky.“

Jaroslav nakonec v hotelu pomáhal s obsluhováním hostů, i když vzpomíná, že v tom byl nešikovný. Pan Konvica mu během jejich večerních posezení ukázal knihu Babička od Boženy Němcové, kterou mu darovala jeho česká babička před cestou do Francie jako vzpomínku na rodnou zemi. Uměl z ní citovat celé pasáže a knihu měl velmi rád. Jaroslav se zastyděl, že knihu nečetl, protože na škole neměl rád knihy z povinné četby.

Rozdala ho svým nejbližším

Bedřich Konvica Jaroslava požádal, aby mu po návratu do Prahy zkusil najít vydání Babičky ve francouzštině, aby se krásou knihy mohla potěšit i Bedřichova francouzská manželka. Přání mu Jaroslav splnil a během toulek po antikvariátech ho nadchla krásná vydání této knihy a začal je sbírat.

Sbírku rozšiřuje Jaroslav dodneška (2021) a vlastní již téměř 300 vydání románu Babička. „To druhé je nejvzácnější, protože ho předal nakladatel Boženě Němcové pár hodin před tím, než v Litomyšli zemřela. Ona ho rozdala svým nejbližším, co byly v době její smrti okolo ní.“ Knihu Jaroslavovi darovala paní, která se zúčastnila jedné z jeho přednášek o Boženě Němcové. Poslala mu jí s tím, že pochází z rodiny osobního lékaře Boženy Němcové, který byl u ní v době její smrti. Pro Jaroslava je tak toto vydání opravdovým pokladem.

Skládal jsem o tom básně

V roce 1968 se Jaroslavovi podařilo vyjet do Francie znovu a tentokrát procestoval i Nizozemí, Itálii a další západní země.  „Všude, kde jsem byl, jsem maloval a skládal jsem o tom básně.“ Když se vrátil do Československa, tak období svobody skončilo okupaci armádami varšavské smlouvy. Během normalizace nemohl Jaroslav nastoupit na akademii a začal pracoval jako technik ve Výzkumném ústavu vlakové techniky v Hloubětíně. Dostudoval si tříletou pedagogickou nástavbu, a navíc pracoval jako vedoucí výchovy a vzdělávání pro učně. Oženil se a měl děti.

Výzkumný ústav po revoluci zanikl a Jaroslav se rozhodl podnikat. Otevřel si v Golčově Jeníkově knihkupectví s galerií a postupně otevíral další v Havlíčkově Brodě, Světlé nad Sázavou nebo Třemošnici. V roce 2021 byl Jaroslav v důchodu, ale věnoval se stále své vášni pro knihu Babička a osobnost Boženy Němcové, o které pořádal mnoho přednášek. Ve svém domě ve Vilémově měl ateliér, kde trávil hodně času malbou krajin. Kromě toho se nějakou dobu živil i psaním reportáží do novin ze svých cest. Rád cestoval hlavně po Španělsku a o svých dobrodružstvích mluvil na besedách.