Margarete Koppe

* 1928

  • "Ano, ten sběrný tábor v Žatci, kde jsme byli šest neděl. My jsme tedy byli na vesnici a z té vesnice jsme přišli do Žatce do té prázdné obytné čtvrti, oni [bývalí obyvatelé] byli přece všichni pryč. Byly tam palandy a slamníky. A odtamtud jsme museli vycházet, byla to uzavřená oblast, ale bohudík to bylo v létě. Byl tam vevnitř tak akorát jeden stůl a jedna židle. Pro všechny. Jedna židle. Byl to malinký pokojík. A přes den jsme museli chodit okolo stráží, vždycky jsme dostali rozkaz, kam musíme. A tam si nás vyzvedli na práce. Vím ještě, že jsem musela umývat láhve, v cihelně museli někteří dělat těžké práce nebo museli stěhovat těžký nábytek. Dříve přece byl jen takový těžký nábytek z masivního dřeva, to všechno šlo pryč. A večer jsme prostě byli uvnitř a nesmělo se nikam ven. Já jsem se zabavovala opisováním ze zpěvníku Spolku německých děvčat (BdM). A také jsme se hodně modlili. S Bohem nejsi nikdy sám, to je také stará moudrost. A ten tábor? Že tam postávali? Těch jsme se přirozeně také báli. Těch strážných, kteří tam kontrolovali."

  • „Tak za prvé jsme museli nosit 'N', bílou pásku, nebo to písmeno. Bílou pásku s černým 'N' na ní. Někteří nosili něco tady [na hrudi]. Nesměli jsme chodit po chodníku, jen po ulici. Takové bylo nařízení, ale ne každý ho dodržoval. A potom nám psal bratr dopisy, on šel jako čtrnáctiletý na nucené práce do českého vnitrozemí. Do jedné vesnice u Olomouce, jméno si teď nevzpomínám. Ale byla jsem to tam později navštívit. Musel obstarávat čtyři koně, ve svých čtrnácti letech.“

  • „Po pár dnech, asi tak po týdnu, přišel už nový český farář, Hroznata. Musím říct, že to byl napůl svatý. Lidé jinak rádi českým duchovním podsouvali, že jsou v prvé řadě nacionální a až potom křesťanští. Ale to u tohoto faráře vůbec neplatilo. Byl tam nasazen jako nový farář. A protože maminka uměla hrát na varhany, v tom kostele bylo ale jen harmonium s měchem, tak jsme jako děti pilně šlapali na měch. K tomu musím ale říct, že naše rodina patřila k těm málo ve vesnici, které chodily k novému českému faráři na mši. Maminka, jak jsme tak byli vychováváni k toleranci, maminka řekla: 'Půjdeme k novému faráři, ať je to Čech, nebo Číňan, nebo kdo jiný. Chodíme na mši kvůli Pánu Bohu.' A maminka tam taky pilně varhaničila. A potom jsme tak každé tři čtyři týdny byli od pana faráře a jeho kuchařky zváni na oběd, ale to se muselo dít trochu tajně, tiše. Ostatní lidé se to nesměli dozvědět, ani první Češi, kteří tam přišli, vybrali si dům a ty z domu vyhnali pryč. Nám to bylo jedno, my už jsme nic neměli, my jsme museli jen změnit pokoj. A farář samozřejmě říkal: 'Ach, paní Koppe, já si vás nemůžu v domě nechat, to nejde, ale postarám se vám o pokoj.' Tak se postaral a pak nás zval na jídlo. A pak jsme museli chodit na práce, přes národní výbor.“

  • „My jsme v Opavě bydleli v Hradecké ulici. A jak už jsem říkala, naproti byla vstupní cesta do sálu U Tří kohoutů. A když jsme dorazili do Opavy, v létě, to vím ještě úplně přesně, bylo tam právě shromáždění esesáků nebo vím já koho, v tom sále U Tří kohoutů. Celá cesta byla plná vlajek, po stranách také vlajky. A my, maminka s námi třemi dětmi, jsme přišli od města nebo od nádraží. Bratr Helmut, ten byl z nás nejchytřejší a v roce 1938 mu bylo sedm, narodil se roku 1931. A najednou nahlas zavolal: 'Podívej, maminko, to je jako v cirkusu!' A maminka: 'Pane Bože, nech toho!' Kdyby to někdo slyšel, byl by s námi ámen. Ale děti a blázni říkají pravdu.“

  • Full recordings
  • 1

    Pegnitz, SRN, 14.07.2020

    (audio)
    duration: 01:57:35
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Kdyby nebylo i dobrých Čechů, bylo by pro nás vysídlení daleko bolestivější

Margarete Koppe v roce 2020
Margarete Koppe v roce 2020
photo: Post Bellum

Margarete Koppe se narodila 17. července 1928 v Opavě do německé rodiny finančního úředníka a učitelky klavíru. Kvůli otcovu zaměstnání strávila rané dětství v Jihlavě, domov pro ni ale symbolizuje otcovo rodiště Kobylá nad Vidnavkou (německy Jungferndorf, okres Jeseník). Zpět do Opavy byl otec Rudolf Koppe přesazen v létě roku 1938, v předvečer Mnichovské dohody a přičlenění Sudet k nacistické říši. Navzdory údajně spíše antinacistickým postojům otce byla Margarete členkou Spolku německých děvčat. Otec Rudolf Koppe musel v září 1944 narukovat, ve Francii padl do zajetí a rodina se tak s ním setkala až po odsunu. Na konci ledna se k Opavě blížila fronta, Koppeovi se z města evakuovali. Konec války prožili v severočeských Staňkovicích, kde se jich ujal nový český farář, otec Hroznata, na jehož lidský přístup paní Koppe dodnes vděčně vzpomíná. Ze staňkovické fary mohla Margarete sledovat pěší pochod stovek žateckých mužů do Postoloprt, kde byli posléze většinou zmasakrováni. Týdny před odsunem strávili Koppeovi v internaci ve vylidněném Žatci, 13. května 1946 byli odsunuti v krytém dobytčím vlaku do Německa. První čas po odsunu strávila Margarete ve vybombardovaném Schweinfurtu, po letech si doplnila vzdělání a začala působit jako učitelka. Československo navštívila poprvé s otcem v roce 1968, od té doby jezdí do své někdejší domoviny pravidelně.