Věra Kopejsková

„Můj strejda z Unhošti byl největší statkář, vzal si tátovu sestřenici. Já jsem ho pamatovala, když jsme se po válce šli k němu podívat na statek a on mi ukazoval své koně – a že se mu narodilo zrovna hříbátko. Říkal: ‚Pojď, podíváš se na mý hříbátko.‘ To bylo v roce asi 1946. No a pak přišla kolektivizace. Ale jelikož on byl největší statkář, tak ho vystěhovali. On je prosil: ‚Vezměte si všechno, všechno si vezměte, jenom mi nechte koně.‘ Ne, koně musel odvést na popravu. Odstěhovali je do Horoměřic a bydleli tam v takové boudě, div ne jako čekárna na autobus. Tak tam on bydlel. No a dlouho jsem strejdu neviděla. A pak, když jsem nastoupila do Vojenské nemocnice jako sestra, tak najednou na operačním sále říkám: ‚Ježíši, strejdo, ahoj, ty jsi tady.‘ A on: ‚Já teď dělám v cihelně zedníka a je to dobrý.‘ A tak jsem mu řekla: ‚Pozdravuj tetu.‘ No a pak přišel šedesátej osmej rok a titíž komunisté si vzpomněli, že Šimáčkům ukradli statek. Protože mezitím statek, bylo tam JZD, že jim to vrátí. Tak jim v roce 1968 vrátili statek. Teta se strejdou se vrátili, statek byl zplundrovaný, prázdný, akorát její kachlový kamna tam zůstala. Říkala: ‚Já jsem si sedla k těm kamnům a brečela jsem, brečela. Strejda, že se podívá po hospodářství. Šel se podívat po hospodářství, ale dlouho nešel domů. Teta ho šla hledat a našla ho. On se v té maštali oběsil.“

„Najednou jsme slyšely dusot těch esesáků, oni měli okovaný boty, takže to bylo tak slyšet. A nás vynechali naštěstí, ale vlezli vedle do statku, takže ten strašný nářek, křik, to jsem jako dítě slyšela hodně dlouho. A šli těm našim pomoct lidi z vedlejší vesnice, ale ty esesáci je z toho zámku, z věžičky, postříleli kulometem. A Strejc, pan inženýr Strejc a ještě jeden, který si vzal uniformu, československou, a s bílým praporem, šli s nimi vyjednávat, tak je bez milosti postavili tam do jedné uličky a zastřelili je. Takže tam to asi jedenáct lidí zbytečně odneslo.“