The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kopejsková (* 1942)

• narozená 15. dubna 1942 v Praze

• dětství prožila střídavě v Praze-Vysočanech a v obci Pátek u Loun

• vzpomíná na letecké útoky na pražské Vysočany, během jednoho z náletů byl zničen dům, ve kterém s rodiči bydlela

• konec války prožila v obci Pátek, kterou obsadili Němci a zastřelili 11 místních obyvatel

• vystudovala střední zdravotní školu, celý život pracovala jako zdravotní sestra

• je vdaná, žije (r. 2025) v Praze

Věře byly pouhé tři roky, když končila válka. Příliš málo, aby si mohla vybavit souvislejší vzpomínky. Útržky obrazů, pocitů i smyslových vjemů v její paměti ale zůstaly a dokázaly svou intenzitou přehlušit i zážitky z pozdějších let. Zvuk sirén před náletem, nářek lidí ve smrtelném ohrožení, vlastní strach i pach vojáků, se jí v paměti prolínají s omamnou vůní kvetoucích šeříků i sladkou chutí bonbonu od pana Albína. 

O máminu lásku jsem musela bojovat

Věra se narodila 15. dubna 1942 v Praze. Vyrůstala jako jedináček, přesto se jí od rodičů nedostávalo tolik lásky, jakou očekávala a potřebovala. „Maminka byla vůči mně chladná, v životě mi pusu nedala,“ vzpomíná. I pro svého otce byla podle svých slov zklamáním, přál si, aby se mu narodil syn. A citlivou a vnímavou Věru jako chlapce vychovával. Příčilo se jí to, ale i přes občasné neshody měla k otci blíž. „Táta byl přísný, ale on to myslel dobře. Vychovával mě v masarykovském duchu. Když jsem s ním byla sama, bez mámy, tak to byl fantastický táta,“ dál Věra vzpomíná. Její tatínek Antonín Holub před válkou pracoval jako dělník v jedné z kladenských továren a osobně se odsud znal s pozdějším komunistickým prezidentem Antonínem Zápotockým. On sám ale do komunistické strany nikdy nevstoupil, ač to po něm právě Antonín Zápotocký, se kterým chodil na „buřty s cibulí“, chtěl. Věřina maminka Marie se živila jako vyšívačka. Vytvářela krásné výšivky na krásné šaty pro dámy z vyšší společnosti. 

Laskavou náruč, dokonce tři laskavé náruče, malá Věra našla u své babičky a dvou bezdětných tet. Všechny tři bydlely v domku s malým hospodářstvím v Pátku nad Ohří, v malebné vesnici blízko Loun. Venkovský život jí oproti pražským průmyslovým Vysočanům, kde žila s rodiči, přinášel mnoho rozptýlení a zážitků.  

A na obloze světla

Během války Věřin tatínek nuceně pracoval v jednom z vysočanských závodů ČKD, tehdy přejmenované na Böhmische-Mährische Maschinenfabrik. Všechny tamní továrny v té době vyráběly pro německý zbrojní průmysl. Na konci zimy roku 1945, přesně 14. února, zažila Praha první velký nálet, během kterého byla zničena část vnitřní Prahy. V tomto případě se mělo jednat o navigační chybu. O měsíc později, 25. března 1945, zaútočily americké bombardéry na vysočanské továrny. Tentokrát se jednalo o cílený útok. Věra si na výstražné zvuky sirén pamatuje, pokaždé s ní maminka pospíchala do protileteckého krytu. Na jedné z fotografií z rodinného alba je malá Věra zachycená, jak sedí na sáňkách, zachumlaná v teplém oblečení. „Vím, že byla strašná zima. Máma mě vzbudila, oblíkla a na saních mě vezla do krytu. Cestou jsem se dívala na oblohu, jak se tam pohybují světlomety a sledují ta letadla. V tom krytu jsem zase usnula, zpáteční cestu si už nepamatuju. Ale náš dům tenkrát dostal zásah a ještě hůř na tom byly protější domy v ulici, ty byly zničené úplně,“ vypráví Věra. 

V rodinném archivu Věra uchovává i fotografii, na které je jejich dům těsně po zásahu leteckou pumou. Bydlet se tam nedalo a Marie Holubová proto svou malou dceru odvezla k babičce do Pátku. Nálet z 25. března 1945 zničil nejen jejich dům, ale z provozu především vyřadil většinu vysočanských továren. 

Volá Londýn

Věřina maminka se pravděpodobně domnívala, že na venkově budou v bezpečí a daleko od hrozby náletů. Nebyla to tak úplně pravda, Pátek nad Ohří ležel blízko tehdejší protektorátní hranice, za kterou spojenci masivně bombardovali všechny průmyslové továrny, jež sloužily nacistům. Tedy i poměrně blízkou litvínovskou chemičku. A Věra si také vybavuje, jak rudé bylo nebe, když po náletu hořely více než sto kilometrů vzdálené Drážďany. V Pátku se zdálo být všechno v pořádku, válka byla daleko a malá Věra si užívala radostí venkovského života. Chodila s babičkou na trávu pro králíky, společně se staraly i o další zvířata v hospodářství, těšila se na nákupy v místním konzumu, kde od majitele dostávala pokaždé „bonbon do pusy“. „Každý večer mě nechávali dlouho vzhůru, a tak jsem viděla, jak ucpávají okna peřinami. A pak se ozvalo ‚bum, bum, bum, bum‘, pak chrčení a nakonec hlášení: ‚Vysílá Londýn,‘“ vypráví Věra a dál pokračuje: „A jednou jsme šly s tetou nakoupit do konzumu k panu Albínovi a ženský si tam pak povídaly a mě posadily na nějaký pytel s ječmenem. A mě už to pak nebavilo a chtěla jsem si s nimi taky povídat. Tak jsem nejdřív začala napodobovat sirény, protože jsem je z Prahy dobře znala. A pak jsem spustila to ‚bum, bum, bum, bum‘.“ Vyděšená teta malou Věru popadla a utíkala s ní domů. Na všech protektorátních rozhlasových přijímačích byla nalepená výstražná cedulka se slovy: „Poslouchání zahraničního rozhlasu se může trestat i smrtí.“ Věra vypráví dál: „Takže teta donutila strýce, aby to rádio zakopal na zahradě. Jenže když přistáli v lese na Peruci partyzáni, tak ho nenapadlo nic jiného, než že přinesl domů padák. A tak i ten padák nakonec skončil zakopaný na zahradě.“ 

Vysazení sovětských parašutistů a formování partyzánských skupin v okolních lesích byly, stejně jako intenzivní nálety, dalším znamením, že spojenci vítězně postupují a válka se chýlí ke konci. I v Pátku lidé věděli, že američtí a sovětští vojáci jsou už na našem území, a nechtěli jen nečinně přihlížet. 5. května 1945 vypuklo povstání v Praze a přidávaly se další města a vesnice. Přidal se i Pátek, kde povstalci odzbrojili německé důstojníky ubytované na páteckém zámku a následně je uvěznili ve sklepě místní hospody.   

Na ten nářek jsem dlouho nemohla zapomenout

Obyvatelé Pátku očekávali, že jim na pomoc přijedou vlasovci, případně Američani. Dokonce chystali na jejich přivítání americké vlaječky. „Až později mi máma řekla, že nikdo nepočítal s tím, že nás osvobodí sovětská armáda,“ říká Věra. Rudá armáda ale do vesnice dorazila až 10. května. Věra pokračuje: „V Libochovicích, asi 12 kilometrů od Pátku, byli vlasovci a oni (povstalci z Pátku) počítali, že jim pomůžou.“ Místo vlasovců, kteří z Libochovic vyrazili na pomoc Praze, přijela ale 7. května do Pátku tři nákladní auta plná Němců. Věra vypráví dál: „Když přijelo to komando z Loun, tak jsme akorát s mámou pásly na louce kozu. Nejdřív přiletělo letadlo a začali z něj střílet, a tak jsme se honem schovaly do krytu na poli. Ale to byla jen díra do země překrytá prkny a ta koza si na ta prkna stoupla. Kdyby po ní začali střílet, tak nás zabijí. Když to letadlo odletělo, běžely jsme honem domů a schovaly se i s tou kozou do chlívku. A pak už byl slyšet dusot okovaných bot těch Němců. Náš dům naštěstí vynechali, ale z vedlejšího statku byl slyšet strašný nářek a křik. To jsem pak v hlavě ještě dlouho slyšela… my jsme byly celou dobu schované v tom chlívku a já jsem se strašně bála. Strašně jsem se bála… objímala jsem tu kozu a říkala si, že ona mě zachrání.“

Jediný den zbýval do konce války, ale vesnice Pátek byla celá obsazená německými vojáky. Věra vypráví dál: „Naši se rozhodli, že s nimi budou vyjednávat. Vratislav Voral si oblékl československou uniformu a Karel Strejc nesl bílý prapor. Ale oni je bez milosti zastřelili. A Pátku pak na pomoc vyrazili taky lidi z vedlejší vesnice a na ně začali Němci střílet kulometem z věže zámku. Celkem to zbytečně odneslo asi jedenáct lidí.“ 

Omamná vůně šeříků

Předposlední den války skončil v Pátku tragicky, o život mohl přijít ten den i manžel jedné z Věřiných tet. „Můj strýc vozil mouku z páteckého mlýna do pekárny v Lounech. A některé ty lidi, kteří šli Pátku na pomoc, vzal do svého nákladního auta. Říkal pak, že když dojeli, měl všechna kola prostřílená. Celý život si pak vyčítal, že pátecké povstání nebylo vymyšlené dobře. Litoval těch zbytečně zmařených životů,“ dál vzpomíná Věra. Teprve 10. května 1945 byla vesnice oficiálně „osvobozena“ Rudou armádou. „Lidi čekali buď vlasovce, nebo Američany. Nikdo z nich nepřijel a Rusové přijeli, až když bylo po všem. Chudáci, takoví špinaví byli. Hned ale pokračovali na Prahu a jen se divili, co to máme za vlajky. Mávali jsme jim americkými. Pak už to ale bylo hezké, bylo po válce, svítilo slunce a všude kvetl šeřík. Nikdy jsem ho už tolik kvést neviděla,“ pokračuje Věra Kopejsková.

Věřin otec musel zůstat v posledních dnech války v Praze, teprve 7. května Němci všechny nuceně zaměstnané propustili. Vydal se hned za svou rodinou, musel ale pěšky, vlaky nejezdily. Věra vzpomíná: „Vyprávěl pak, kolik potkával cestou vojáků. Všechny, Rusy i Němce, kteří se vzájemně jen míjeli… Myslím, že obyčejní lidé by se mezi sebou domluvili spíš než ti, co je pořád rozeštvávají.“

Neznámý hrdina

Po návratu do Prahy dostali Holubovi náhradní byt. Věřin tatínek se ale do něj odmítl nastěhovat se slovy, že nechce stavět svůj další život na neštěstí druhých. Byt nesl zřejmé známky toho, jakým způsobem byli vystěhováni původní obyvatelé, Němci. Dostali proto jiný byt na Žižkově, blízko rozsáhlých Olšanských hřbitovů, kam pak chodila s maminkou na procházky. Během jedné z nich, ještě krátce po skončení války, se na hřbitově setkali s vojákem, o kterém jí maminka později řekla, že to byl vlasovec. Pravděpodobněji se ale muselo jednat o vojáka Rudé armády, vlasovci v té době již v Praze nebyli. „Šel proti nám, v hrozné, špinavé uniformě a popadl mě a začal mě líbat. Vyprávěl a plakal, že musel nechat taky takovou holčičku doma,“ vypráví Věra. Lítost a soucit se v ní mísily s odporem, voják silně zapáchal, Věra si to vysvětluje i tím, že se vracel od hromadných šachtových hrobů, do kterých se pohřbívali bezejmenní padlí z Pražského povstání. „I okolo nákladového nádraží pak bylo asi pět pomníčků, vždycky tam stálo, že zde zemřel neznámý hrdina,“ dodává Věra.

I přes všechny intenzivně prožívané události posledních válečných dnů bylo stále největší starostí a trápením malé Věry, jakým způsobem si „zaslouží“ lásku své maminky. Všechno se ještě změnilo k horšímu, když se jedné z jejích tet narodil syn a Věra tak přišla o další pozornost. „Chtěla jsem, aby si mě všímaly a pochválily, tak jsem prala plenky mého bratrance. A pak jsem jednou zaslechla, jak si mezi sebou říkají: ‚Jen ji nech, ať ty pleny vypere.‘ Jenže ony to řekly trochu hruběji. No, tak mi to bylo líto. Nějak jsem měla celý život pocit, že jsem zbytečná,“ říká Věra.

Zabili nám Honzu Masaryka

Do školy šla poprvé v roce 1948. „Vzpomínám si, jak jsem šla tenkrát s mámou ze školy a ona povídá: ‚Tak nám zabili Honzu Masaryka,‘“ vypráví dál. Tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Masaryk zemřel za dodnes nevyjasněných okolností jen několik dnů po převzetí moci komunisty v únoru 1948. A Věra má tuto dobu spojenou ještě s dalšími výmluvnými vzpomínkami: „V Pátku bývalo zvykem, že tam chodil bubeník, nosil uniformu, bubnoval a četl zprávy. To se mi moc líbilo. V padesátých letech to zrušili a zavedli tam rozhlas. A z něj pak vyřvávaly budovatelský písně. Nejhorší ale byla kolektivizace, všichni kradli. Asi si mysleli, že když to teď patří všem, tak si to můžou vzít. V Pátku to nebylo tak hrozný, ale můj strýc byl největší sedlák v Unhošti, tak toho vystěhovali. Odstěhovali je do Horoměřic, do takové boudy, skoro jako čekárna na autobus.“

V roce 1968 statek Věřiným příbuzným, manželům Šimáčkovým, vrátili. Po téměř dvaceti letech, kdy v něm hospodařilo jednotné zemědělské družstvo. Věra pokračuje: „Byli to titíž komunisté, kteří jim ho vzali. Statek byl zplundrovaný, prázdný, jen kachlová kamna tam zůstala. Teta si k těm kamnům sedla a brečela a strýc šel obejít hospodářství. Dlouho se nevracel a teta ho pak našla oběšeného v maštali. Tohle byl ten důvod, proč jsem nikdy nechtěla vstoupit do komunistické strany.“

S tím bylo těžké se vyrovnat

Věra vystudovala střední zdravotní školu, kde v roce 1960 odmaturovala. Na své první místo nastoupila jako zdravotní sestra chirurgického oddělení Vojenské nemocnice v Praze. Tehdejším primářem tamní chirurgie byl Bedřich Placák, nejen významný lékař a spoluzakladatel české kardiochirurgie, ale také veterán druhé světové války. Účastnil se partyzánských bojů během Slovenského národního povstání. Původně komunista, který v roce 1969 odsoudil okupaci vojsk Varšavské smlouvy a zpochybnil vedoucí úlohu komunistické strany. A byl za to v roce 1969 z komunistické strany vyloučen, odňali mu také post primáře. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a poté, co se stal jedním z jejích mluvčích, musel opustit i místo nočního hlídače. Věra na něj vzpomíná nejen jako na vynikajícího lékaře, ale též na respektovanou osobnost. Ve Vojenské nemocnici pracovala i v období tzv. karibské krize, jednoho z nejvypjatějších momentů studené války. Vzpomíná, jak se chystali na provoz nemocnice v případě vypuknutí válečného konfliktu. Po dvou letech Vojenskou nemocnici opustila a začala pracovat jako zdravotní sestra na dětském oddělení Všeobecné nemocnice. Pro citlivou Věru to bylo emočně náročné období. „Bylo hrozné, když mi dítě řeklo: ‚Sestřičko, já už budu brzy andělíčkem.‘ S tím bylo těžké se vyrovnat,“ vzpomíná.

V té době také poznala studenta Českého vysokého učení technického Josefa Kopejsku. „A protože jsem byla pořád ve službách, tak za mnou chodil do nemocnice. A tam mi pomáhal, přebaloval, krmil, měřil dětem teplotu. A tak jsem si řekla, že on za to stojí,“ říká Věra. Dnes jsou spolu už víc než šest desítek let. Doc. Josef Kopejska je vyučujícím na ČVUT, přestože se jedná o vynikajícího odborníka, docenturu získal až po roce 1989. Stejně jako Věra odmítal vstoupit do komunistické strany. Věra až do odchodu do penze zůstala profesně zdravotní sestrou a pro životy mnohých se s jistotou stala nepostradatelnou.