Karel Kocourek

„Já jsem v tom čtyřicátém devátém, v srpnu, kdy moje babka a matka toho Hajdíka z Pasek… On přijel k nám. Proto, že ten Trochta byl v Litoměřicích. A jak byl na inauguraci s Gottwaldem, tak spolu seděli. A on mu říkal, že by si chtěl chlapce z dělnické třídy vzít na kněžská povolání. A Gottwald mu řekl, že může. Tak on to ústní přislíbení chtěl plnit a vydal v Ostravě nějaké plakáty, kde to bylo písemně. A on, když tam v té Ostravě býval, přijel s tím a řekl mně to. A já říkám: ‚Tak já bych šel.‘ Tak jsme napsali tomu Lepaříkovi. A on: ‚Přijeďte.‘ Tak já jsem vlastně v tom srpnu odjel.“

„Chovali se prostě tak, že měli třeba u sousedů koně. Jednou tam byl takový konflikt, že chtěli toho jednoho málem zastřelit, toho Kuňáka. Nevím přesně už ten důvod, on se něčemu ‚spáčil‘. A oni, když se tam shromáždili, to byl myslím ten čtvrtý květen, oni se dali do Huslenek. Tam už od Karlovic byli ti Němci. Tak museli zpět a měli s sebou jedno nebo dvě auta, nebo koňský povoz, a jeli na Lužnou. Jenomže tam je taková zúžená cesta, kde to auto zapadlo. A já takový zvědavý, to bylo ráno, to se stalo během toho večera, ještě za tmy. Jim se podařilo to přejít. A já jsem tam vyšel navrch a díval jsem se, jak tam z toho auta nosili různé věci, co tam měli. Oni tam měli, co někde nakradli, nějaké povlečení či co, psací stroj, benzin a náboje a já jsem to takhle sledoval. Už se vědělo, že je konec.“

„Potom vzpomínám na jednu dobu, kdy přišli Němci a chodili po sklepech a po půdách a chtěli vidět zásoby a chtěli odebírat pro vojsko. Jenomže když přišli, a nás bylo sedm sourozenců, a viděli tolik dětí, tak mávli rukou nad tím, co bylo, a odešli, když to viděli. Byli soucitní. Sklep, který jsme měli pod stodolou, ten býval plný brambor. A ty brambory se říkalo, že byl valašský chleba. Protože, když nebylo toho chleba… No a vzpomínám, že naše večeře bývaly takové, že bylo mléko s bramborami. Ať to byla kyška, nebo i jiné mléko, podmáslí. To nás udržovalo. Vím, že v tu dobu toho hladu, strýc měl známého, který vozil do Zděchova chleba, tak od něho šel, protože to bylo všechno na lístky. Protože na lístky u nás bylo všechno až do třiapadesátého roku. Až komunisti říkali, že vlivem toho, že se založily ty JZD, že jsou tak produktivní, že můžou lístky zrušit. Jenomže to bylo takové, skoro bychom řekli, nalhané. Tím pádem jsme se na ten chleba všichni vrhli, protože jsme byli hladoví.“