The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kocourek (* 1932)

• narodil se 15. února 1932 ve valašské podhorské obci Zděchov do rodiny drobných hospodářů

• vyrůstal v početné rodině sedmi sourozenců, za války dvě sestry umřely na záškrt

• rodina se živila hospodařením na šesti hektarech kopcovité půdy, děti od malička pomáhaly s prací na poli a s dobytkem

• pamětník navštěvoval základní školu ve Zděchově a měšťanku ve Vsetíně, kam dojížděl vlakem

• ovlivněn vírou své babičky odešel v roce 1949 studovat do kněžského semináře v Litoměřicích

• v dubnu roku 1950 komunistické bezpečnostní složky seminář obsadily, profesory odvedly a studenty postupně poslaly domů

• vrátil se do rodné vesnice, krátce pracoval v cukrovaru a poté nastoupil do vsetínské Zbrojovky

• od roku 1953 absolvoval dvouletou vojenskou službu ve Znojmě

• v roce 1958 se oženil, s manželkou vychoval čtyři děti a vybudoval vlastní bydlení ve Zděchově

• dálkově studoval na gymnáziu a studium zakončil maturitou

• po převratu v roce 1990 začal studovat teologii v Olomouci a přijal jáhenské svěcení

• jako jáhen se aktivně zapojil do života zděchovské farnosti

Karel Kocourek vyrůstal v chudých podmínkách valašské vesnice během druhé světové války. Víra, ke které ho vedla především babička, ho přivedla až do kněžského semináře v Litoměřicích. Jen několik měsíců po jeho nástupu však seminář obsadila komunistická policie a studium bylo násilně ukončeno. Mladý student se musel vrátit domů a začít pracovat. K studiu teologie se mohl vrátit až o čtyřicet let později.

Dětství na valašském hospodářství

Karel Kocourek se narodil 15. února 1932 ve valašské podhorské obci Zděchov. Pocházel z rodiny drobných hospodářů. Vyrůstal v prostředí, kde byla práce na poli přirozenou součástí každodenního života. Kocourkovi obývali dřevěný dům číslo 66, kde se odehrála většina jeho prvních životních vzpomínek. Otec byl tesařem a zároveň hospodařil na rodinných pozemcích, matka se starala o domácnost a o děti. Rodina hospodařila přibližně na šesti a půl hektarech půdy, z toho asi dva hektary tvořil les. Zbytek byly louky a pole, rozeseté po svazích nad obcí. V krajině, kde většina polí ležela ve strmých kopcích, byla práce náročná a vyžadovala velkou fyzickou námahu. Jak pamětník říká, roviny tam bylo jen málo a většina práce se dělala ručně.

Pěstovali především brambory, obilí a krmivo pro dobytek. Měli několik krav, slepice a později také další drobná hospodářská zvířata. Pamětník pásl krávy, pomáhal při žních a účastnil se práce na poli. Dodnes si pamatuje horké léto roku 1947, kdy se pracovalo brzy ráno a pak až večer, protože polední horka byla nesnesitelná. „V takových dnech se vstávalo ještě před svítáním. Muži kosili trávu nebo obilí, ženy sbíraly klasy a děti pomáhaly, kde bylo potřeba. Po krátkém odpočinku uprostřed dne se práce rozběhla až večer, když slunce přestalo tolik pálit,“ vzpomíná Karel Kocourek.

Rodina žila velmi skromně. Často se stávalo, že hlavním jídlem byly jen brambory s mlékem nebo podmáslím. Bramborám se tehdy říkalo „valašský chleba“, protože mnohdy nahrazovaly skutečný chléb. V době války a krátce po ní byly potraviny na příděl a lístkový systém fungoval ještě dlouho po roce 1945.

Pamětník měl sedm sourozenců. Dvě sestry však zemřely brzy po narození na záškrt. V domě bývalo těsno. Spalo se v jedné světnici, někdy i po dvou na jedné posteli nebo na peci, a když někdy přišli potulní řemeslníci nebo opraváři hrnců, ustlalo se jim na zemi. Přesto Karel Kocourek vzpomíná, že mezi sourozenci panovala soudržnost a rodina držela pohromadě. Významnou postavou jeho dětství byla babička. Když maminka odjížděla za prací na brigády na Hanou, starala se o děti. „Když mamka odjela pryč, spával jsem s babičkou. Ona mě učila modlit se a vykládala mi různé věci. Myslím, že ona mě k víře přivedla,“ vypráví pamětník. 

Válka přišla i do Zděchova

Jeho dětství poznamenala také druhá světová válka. Ve Zděchově byli ubytovaní němečtí vojáci, kteří hlídali hranici mezi protektorátem a Slovenskem. Podle jeho vzpomínek jich bylo ve vesnici kolem čtyřiceti. Někteří bydleli i v domech obyvatel vesnice. Často procházeli po domech a kontrolovali zásoby potravin. V mnoha rodinách zabavovali část zásob pro armádu. V jejich případě však odešli bez zásahu. „Když viděli, kolik dětí je doma, tak jen mávli rukou a šli dál.“

Ke konci války se v okolních lesích pohybovali partyzáni. Pamětník vypráví, že měli v lese dobře ukrytou zemljanku. Někteří místní jim potají nosili jídlo a pomáhali jim přežít. Němci jejich přítomnost tušili, ale ne vždy dokázali zjistit, kde se skrývají. Byla to velmi nebezpečná pomoc, protože německé tresty za podporu odboje byly kruté. V okolí se šířily zprávy o vypálených obcích a popravených lidech. Tragédie Ploštiny nebo Prlova byly varováním, co může přijít. Ve Zděchově se však nic takového nestalo, patrně i proto, že partyzáni byli opatrní a otevřeným střetům se vyhýbali. Karel Kocourek si dobře pamatuje také závěr války, kdy se německé jednotky začaly stahovat. Na jedné z cest zůstalo zapadlé auto, které vojáci opustili. V něm se našly různé věci, které s sebou vezli. „Bylo tam povlečení, benzin, spousta nábojů, a dokonce i psací stroj,“ popisuje pamětník. 

Po válce chodil Karel Kocourek do školy ve Zděchově a později do měšťanské školy ve Vsetíně. Do školy musel chodit pěšky na vlak a cesta nebyla vždy jednoduchá. V zimě bývaly silné mrazy a sníh. 

Cesta mladého studenta do litoměřického semináře

Po skončení školy pomáhal doma v hospodářství. V tom čase se objevila možnost studovat na kněze v Litoměřicích. „Když přijel jeden známý a říkal, že by se mohli hlásit mladí kluci do semináře, řekl jsem si, že bych šel,“ vzpomíná na své rozhodnutí jít studovat na bohoslovce. V srpnu roku 1949 tedy odjel do Litoměřic. Pro chlapce z malé vesnice to byl velký krok. Najednou se ocitl ve městě a mezi studenty. Litoměřický kněžský seminář byl tehdy důležitým centrem vzdělávání budoucích kněží. Po odsunu německého obyvatelstva zůstala v severních Čechách řada farností bez duchovních a církev se snažila připravit novou generaci kněží. Do semináře přicházeli mladí muži z různých částí republiky. Podle pamětníka jich bylo v tom čase asi padesát. Mnozí z nich pocházeli z venkova. Litoměřickou diecézi tehdy vedl biskup Štěpán Trochta. Patřil k výrazným osobnostem české katolické církve. Za druhé světové války byl zatčen nacisty a prošel několika koncentračními tábory, mimo jiné Terezínem a Dachau. Po válce byl jmenován litoměřickým biskupem a snažil se obnovit církevní život v oblasti, která byla po odsunu německého obyvatelstva výrazně oslabena. Studenti semináře se s ním setkávali především při bohoslužbách a různých příležitostech. Karel Kocourek vzpomíná, že měl velký respekt mezi studenty. „Byl to člověk, kterého si všichni vážili,“ říká. Trochta podporoval myšlenku výchovy nové generace kněží a snažil se, aby seminář fungoval i v obtížných poválečných podmínkách. 

Seminář měl přísný režim. Výuku vedli salesiánští kněží, profesoři, kteří měli vysokoškolské vzdělání a snažili se studenty připravit jak ke studiu teologie, tak na maturitu. V semináři se vyučovala latina, filozofie a další předměty potřebné pro další studium. „Učili jsme se do jedenácti nebo do půl dvanácté, pak byla modlitba a oběd. Odpoledne jsme pomáhali na zahradě nebo někde kolem domu,“ popisuje pamětník běžný den v semináři. Studenti bydleli společně v jednoduchých pokojích. „Bylo nás asi šestnáct na jedné světnici,“ vypráví. Živobytí bylo skromné, ale mezi studenty panovalo silné přátelství. Mnozí z nich věřili, že se jednou stanou kněžími a budou sloužit lidem. Tato naděje však neměla dlouhého trvání. Situace se brzy změnila. Po únoru 1948 začal komunistický režim postupně omezovat činnost církve a snažil se ji dostat pod svou kontrolu. Semináře a kláštery se dostaly pod dohled státních orgánů a bylo jasné, že jejich další existence je ohrožena.

Noc, kdy seminář obsadila policie

V dubnu roku 1950 přišel zásah, který znamenal konec studia mnoha mladých bohoslovců. Jedné noci pamětník zaslechl zvonek, který obvykle ohlašoval ranní budíček. Vstal, vzal si ručník a šel do umývárny. Teprve tam zjistil, že chodby hlídají policisté. „Otevřu dveře a tam stojí policajt s esenbákem,“ popisuje okamžik, kdy si uvědomil, že se děje něco neobvyklého. Bezpečnostní složky tehdy seminář obsadily a odvedly profesory i vedení školy. Studenti zůstali několik dní v budově a čekali, co bude dál. Nikdo jim přesně nevysvětlil, co se stalo. Po několika dnech jim bylo oznámeno, že studium končí a že mají odjet domů. Odjížděli postupně po dvojicích. Někteří měli před sebou dlouhou cestu přes celé Československo. Karel Kocourek se vracel vlakem a poslední úsek cesty šel pěšky – několik kilometrů domů do Zděchova. V kufru měl jen několik knih a pár osobních věcí. Tím jeho studium skončilo. Mladí studenti se tak náhle ocitli bez školy, bez perspektivy a často i pod dohledem Státní bezpečnosti.

Respektovaný biskup Trochta 

Biskup Štěpán Trochta byl po roce 1950 izolován a prakticky zbaven možnosti řídit diecézi. Státní bezpečnost ho sledovala a omezovala jeho kontakty. V lednu 1953 byl zatčen a obviněn ze špionáže pro Vatikán a z protistátní činnosti. Po krátkém procesu byl odsouzen na pětadvacet let vězení. Následující roky strávil v nejtvrdších československých věznicích, například v Leopoldově nebo ve Valdicích. Podmínky byly velmi tvrdé – izolace, těžká práce a psychický nátlak. Trochta později dokonce říkal, že některé metody komunistických vyšetřovatelů byly horší než to, co zažil v nacistických táborech. V roce 1960 byl sice amnestován, ale stále nesměl vykonávat kněžskou službu. Živil se jako instalatér nebo stavební dělník. Teprve během politického uvolnění v roce 1968 se mohl částečně vrátit k vedení litoměřické diecéze. Jeho utrpení a věrnost církvi však nezůstaly bez povšimnutí v zahraničí. Papež Pavel VI. ho v roce 1969 jmenoval kardinálem „in pectore“ (tajně), aby ho ochránil před dalším pronásledováním. Veřejně bylo jeho jmenování oznámeno až v roce 1973. Štěpán Trochta zemřel 6. dubna 1974 v Litoměřicích.

Od přerušeného studia k jáhenské službě

Po návratu domů začal Karel Kocourek pracovat. Nejprve krátce nastoupil do cukrovaru, kde pomáhal několik týdnů během kampaně. Později nastoupil do Zbrojovky ve Vsetíně, která byla v regionu významným zaměstnavatelem. V roce 1953 odvedli pamětníka na dvouletou vojenskou službu ve Znojmě. Vojáci tehdy sídlili v budovách bývalého premonstrátského kláštera. Podle Karla Kocourka jich tam umístili několik stovek. „Bylo nás tam snad osm set padesát,“ vzpomíná. Po návratu z vojny se rozhodl založit rodinu. Se svou budoucí ženou se seznámil na zábavě. Vzali se v roce 1958 a postupně vychovali tři syny a dceru. Postavili si vlastní dům.

Vedle zaměstnání se pamětník snažil doplnit si vzdělání. V roce 1959 si dálkově dodělal maturitu na gymnáziu v Hrozenkově. Do školy dojížděl z práce a část cesty absolvoval na kole. Po převratu v roce 1989 se otevřela i pro laiky možnost studovat teologii. Této příležitosti využil a studoval pět let teologii v Olomouci. Studium probíhalo dálkově a účastnilo se ho velké množství zájemců. „Bylo nás tam snad kolem stovky.“ Později přijal jáhenské svěcení a zapojil se do života farnosti a církve.

Vedle práce a služby ve farnosti měl ještě jednu velkou zálibu – včelařství. O včely se začal zajímat už dříve a postupně se mu staly důležitou součástí života. Postavil si vlastní úly. Péče o ně a o včely pro něj znamenala nejen práci, ale i způsob, jak zůstat v kontaktu s přírodou a krajinou, ve které vyrůstal. V závěru svého vyprávění se pamětník vyznává ze své hluboké víry v Boha, říká, co je pro něho v životě důležité, a natáčení uzavírá přesvědčením, že do nebe se nic nečistého nedostane. Život Karla Kocourka ovlivnily pohnuté dějiny 20. století. Sen o kněžství mu v mládí přerušily zásahy komunistického režimu. Přesto se k službě církvi po desetiletích znovu vrátil jako jáhen. Zůstal spojený se svojí rodnou obcí i s krajinou, ve které prožil celý život.

V době natáčení, v únoru 2026, žil Karel Kocourek s rodinou svého syna ve Zděchově.