Peter Klepsch

* 1928

  • "Ženy a děti musely napochodovat do kasáren a nesměly si nic vzít s sebou. Byl to proud lidí, který téměř nebral konce. Ze všech ulic a uliček přicházely ženy a děti do kasáren. Nedostávaly jsme nic k jídlu, já jsem potom dál už nevyrostla, bylo to velice, velice zlé a smutné. Protože kojenci všichni zemřeli, nedostávali nic k jídlu a stály tam ty kočárky s mrtvými kojenci. Bylo to zlé. A my jsme se potom také nevrátily domů, roztrousili nás po vesnicích."

  • "Byli jsme tak nějak letargičtí. Já tedy každopádně. Byl jsem úplně chladný. Neměl jsem potom už žádný strach a nic takového. Jaro mi vyprávěl, že jsem se pořád ptal po příbuzných a on vždycky jenom řekl: ‘Je už po smrti.‘“

  • "To byl kapitán Langer. Kapitán Langer byl klempířský mistr ze Žatce a byl také v Postoloprtech a přihlásil se u Marka a řekl, že chce zemřít, že je důstojník a že už to nevydrží a že žádá o ránu z milosti. A potom řekl Marek, ještě dnes to slyším: ‘Co, ty chceš ránu z milosti? Máš ji mít!‘ Potom vzal pistoli a střelil ho do temene. To jsem viděl."

  • "Dne 3. června přišla moje sestra k posteli a řekla: ‘Musíš okamžitě ven na rynek, jinak tě zastřelí!‘ Potom přijeli čeští vojáci na koních a s biči a hnali nás na žatecký rynek, tedy tržiště. Tam se všichni žatečtí Němci shromáždili a museli během dne po kolonách odcházet do Postoloprt. A já byl také v jedné takové koloně. V samotných Postoloprtech padly první výstřely ze strany českých vojáků. A třetího dne jsme museli všichni nastoupit a říct, jakého jsme politického smýšlení, jestli byl člověk u armády nebo Hitlerjugend, SA nebo SS nebo jinde. A já jsem se přihlásil a řekl jsem, že jsem byl politicky pronásledovaný. A potom za mnou přišel pan Marek a vyslýchal mě a já jsem řekl: ‘Co to je za zacházení, já jsem byl přece obětí nacistů.‘ Načež po mně Marek švihl hůlkou, byla to bambusová hůlka. Přesto mě ale potom, společně s asi dvanácti dalšími, vzali ven a až do konce týdne jsme měli separátní zacházení."

  • "Nejprve vůbec nic. Ve středu dostalo patnáct lidí jeden kus chleba." - "A k pití?" - "K pití? Vím, že jsem den nebo dva předtím pro kapitána Schöna, to byl můj první velitel baterie v protiletecké obraně, toho jsem znal. A on mě poslal k příkopu s jeho kloboukem, abych mu donesl vodu. A tak jsem mu přinesl klobouk plný vody. Na to si přesně vzpomínám. Já sám jsem nic nepil, protože v tom vodním příkopu plavaly kusy mrtvol."

  • "Já jsem žádného neznal, možná jen tak od vidění. Věděl jsem jenom, že dva byli údajně bratři a že byli všichni ještě velice mladí, byli asi nejmladší z nás všech zařazených do pochodu. Předpokládám, že utekli z hladu a že je přitom chytli. A potom přišel… slyším ještě Marka, jak říká: ‘Kdo uteče, toho zastřelíme, stejně jako teď zastřelíme těchhle pět kluků.‘ To jsem zažil. Marek. A to poté, co předtím mluvil s jedním českým důstojníkem. Pravděpodobně dostal od toho důstojníka rozkaz, aby nám to teď řekl. Kluky postavili k jižní, ne k severní zdi kasáren a ke každému klukovi postavili jednoho střelce. A já vím jenom, že jednoho střelili do krku, vyrazil proud krve, jeden, dva metry daleko. A jeden volal svoji maminku, to jsem taky viděl."

  • "Některé jsem viděl a některé jsem také pohřbíval. Tedy některé z těch lidí, kteří byli zastřeleni na dvoře kasáren, ty jsem pohřbíval. Byl tam – kdo tam byl jen se mnou? Kapitán Langer tam byl se mnou a také jeden zlatník byl s námi. Znal jsem ho, ale jeho jméno jsem teď momentálně zapomněl. Na dvoře to bylo asi dvanáct až patnáct lidí, které jsem viděl, že tam pohřbívali. A u dvou nebo tří jsem se na tom jako hrobník také podílel."

  • "Viděl jsem, jak zavraždili poštovního asistenta Heinze (nebo já už nevím, jak se jmenoval). To jsem viděl. On přišel pozdě a nějak ho na náměstí zastřelili. A on tam potom ležel a vykrvácel. To jsem viděl. Ganzel se jmenoval ten poštovní asistent, teď už to zase vím." - "Ten pochod na Postoloprty, jak dlouho trval?" - "Tam byla mezitím přestávka. Udělali jsme přestávku dole na nádraží nebo v blízkosti nádraží a to nám potom vzali hodinky a všechny cennosti, co jsme ještě měli u sebe. A řekli nám, že už nebudeme nikdy žádné potřebovat. To vím ještě dneska. A jeden soused, byl to zlatník v Žatci, měl v kapse pytlík s diamanty, ten potom schoval do krtčí díry. To jsem viděl. A ten člověk přežil a můj syn ho potom po válce potkal ve Forchheimu."

  • "Já ještě vím, že tam byl kriminální asistent dr. Hassberger, to jméno jsem si zapamatoval. Ten výslech byl vlastně relativně mírný. Jednou jsem dostal pohlavek, když se mě ptali, do jaké strany jsem patřil před rokem 1933. Řekl jsem: ‘Do školky!‘, což taky byla pravda, ne? A to jsem potom dostal pohlavek. Ale jinak se mnou gestapo nějak krutě nezacházelo."

  • Full recordings
  • 1

    Spalt, Německo, 15.07.2020

    (audio)
    duration: 05:41
    media recorded in project Odsunutá paměť
  • 2

    Spalt, SRN, 16.07.2020

    (audio)
    duration: 01:15:23
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Kopal jsem hroby obětem masakrů v Postoloprtech

Peter Klepsch, Spalt, 2020
Peter Klepsch, Spalt, 2020
photo: Natáčení

Peter Klepsch se narodil 10. července 1928 v Žatci (německy Saaz) do německé rodiny úspěšného obchodníka s chmelem Alfreda Klepsche. Jako patnáctiletého ho v lednu 1944 povolali k obsluze protiletadlových kanonů (FlaK) na Mostecku. V lednu následujícího roku byl ale zatčen, vyslýchán gestapem a vězněn za údajný podíl na pokusu o dezerci svých tří kamarádů. V poslední den války z transportu vězňů utekl domů. Dne 3. června 1945 byli všichni žatečtí muži shromážděni na náměstí a pod vedením vojáků československé armády pěším pochodem odvedeni do Postoloprt. Tam byl Peter jakožto někdejší politický vězeň zařazen do komanda hrobníků, a na rozdíl od stovek svých sousedů proto unikl popravám. Po několik nocí pravidelně slýchal salvy, o nichž se později přesvědčil, že byly masovými popravami. Byl svědkem řady násilností a několika vražd, jak v Žatci a v Postoloprtech, tak na pochodu zpět do Žatce. Některé z obětí sám pohřbíval na dvoře postoloprtských kasáren. Dne 7. června 1945 se směl vrátit do Žatce, po měsících nucených prací na polích byl v březnu 1946 odsunut vlakem přes Cheb do Bavorska. V Německu dokončil školu, usídlil se v oblasti proslulé pěstováním chmele, s nímž po otcově vzoru až do důchodu obchodoval. Kromě toho je autorem populárně vědeckých knih.