Günter Klemenz

* 1941

  • „Můj děda potom kvůli té těžké práci koncem roku 1945 tam v Ostravě onemocněl. Předpokládám, že to byl zápal plic. A potom, když už téměř umíral, ho ještě jednou převezli do nemocnice v Krnově, babička ho tam ještě vídala, jednou nebo víckrát. On potom bohužel 29. prosince v krnovské nemocnici zemřel a byl pohřben na krnovském hřbitově. Můj strýc, tedy jeho syn, ten hrob v šedesátých letech vyhledal, nafotil ho, upravil ho. Ale ten hrob už teď neexistuje, já jsem v posledních dvou třech letech se na základě fotografií pokoušel na hřbitově ten hrob najít – najít, kde byl umístěn. Celý areál je plný jiných hrobů. Myslím, že ten pomníček, vzadu v rohu napravo, který připomíná oběti roku 1945, které zemřely ještě tady, tak o tom pomníčku si myslím, že zahrnuje i připomínku na něj. Já ho tedy teď vnímám i jako jeho hrob, když jsem v Krnově na hřbitově.“

  • „Šlo se pěšky. Pamatuju se na tu štěrkovou silnici. Maminka tlačila kočárek, a tomu kočárku pořád upadávalo kolečko. To kolečko jsem sbíral, ona ho nasazovala zpátky, ale nedrželo na ose, chyběla tam sponka, která by ho přidržela na místě. Tak ona potom ten kočárek po jedné straně nadzdvihovala, aby to kolečko nevypadávalo. Na to se ještě pamatuju. A také na tu druhou noc, kdy jsme přenocovali ve Frývaldově. Zase pod širým nebem, v továrním areálu. Druhého dne jsme totiž překročili hory, šli jsme hodiny a hodiny do kopce. Na Videlském sedle, když okolo pochod procházel, tam jsme, tuším, měli odpočinek. Lidé byli úplně vyčerpaní. A pak se šlo dál. A třetího dne jsme došli právě do Ostružné a směli jsme pochod opustit. Vím, že už mi bylo špatně a maminka vyprávěla, že bychom to pravděpodobně nepřežili, kdybychom v tom pochodu zůstali dál.“

  • „Maminka mi pořád vypravovala tuhle historku. Bylo to samozřejmě hrozné, muset ze den na den opustit dům, ve kterém jsme bydleli. Muži doma nebyli a ženám brutálně oznámili, že musí během krátké doby zmizet. Mámě se naskytla příležitost, když už jsme byli v táboře, nějak se ještě jednou na krátkou chvíli vrátit. Poprosila, aby si mohla přinést svůj šicí stroj. Šla domů, tam bydlel cizí manželský pár a ona poprosila tu paní, jestli by nemohla dostat svůj šicí stroj. Ta žena s tím souhlasila, přinesla ten stroj a matka s sebou vzala takový malý vozík, na ten ten šicí stroj naložili. A v tom okamžiku přišel domů manžel. Viděl to, rozzlobil se a řekl, že to nepůjde. Máma ho ještě jednou snažně prosila, ale on jí potom pohrozil pistolí, že tam musí ten šicí stroj nechat. A ona se pak musela stáhnout. Bez šicího stroje.“

  • Full recordings
  • 1

    Krnov, 27.06.2022

    (audio)
    duration: 01:28:23
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Děda hrob nemá. Vzpomínám na něj u pomníku obětem krnovských internačních táborů

Matka, Günter a bratr v kočárku 1944/1945
Matka, Günter a bratr v kočárku 1944/1945
photo: pamětník

Günter Klemenz se narodil 15. února 1941 do německé rodiny v Krnově. Matka byla krejčová, otec koželuh. Toho ale Klemenz v dětství vídal jen zřídkakdy, od roku 1939 totiž sloužil ve wehrmachtu a nakonec padl v Rusku do zajetí. Günter tedy vyrůstal s matkou a prarodiči v domě v dnešní Fügnerově ulici č.p. 9. Hned v prvních poválečných dnech musela matka s Günterem a jeho mladším bratrem dům opustit, umístěni byli v jednom z krnovských internačních táborů pro Němce, pravděpodobně v tom na Cvilíně. Odtud v červnu 1945 nastoupili do tzv. hladového pochodu, v rámci něhož byly pěšky z Krnova vyhnány asi tři tisíce Němců, z nichž odhadem tři stovky dlouhou cestu nepřežily. Pěší pochod trval několik dní a vedl z Krnova až do Králík, Klemenzovi z něj ale po dvou dnech a nocích směli vystoupit a zůstat u příbuzných v Ostružné, což vyčerpaným dětem možná zachránilo život. U matčiných příbuzných v Ostružné žili do podzimu, potom se skrývali v bytě českého příbuzného ve Valašském Meziříčí. Od ledna 1946 až do odsunu v červenci téhož roku žili v opuštěném statku v Petříkově u Ostružné. Odsunuti byli v dobytčích vagonech do Bavorska, kde zprvu žili u sedláků a po shledání s otcem v průmyslových městech v Porýní. Günter Klemenz je lékař, gynekolog. V letech 1976–1980 pracoval též v misijní nemocnici ve Rwandě. Od roku 2017 se účastní vzpomínkových akcí na hladový pochod v Krnově, 28. června 2022 se podílel na prvním symbolickém Pochodu smíření za české i německé účasti.