Kurt Kempe

* 1932  †︎ 2023

  • "A bylo to tedy tak. Museli jsme ve Vidovli devět měsíců vykonávat prakticky nucené práce. A v únoru byla pořádná zima, a my museli nastoupit jednoho rána před toho nového majitele, Čecha, už nevím z jakého důvodu, údajně někdo něco ukradl. Oblečení, které jsme měli na sobě – já měl například takový vojenský fráček a vojenské kalhoty a dřeváky a v těch dřevácích byla díra. A ono sněžilo a mrholilo a my stáli tři hodiny venku na dvoře. Omrzl mi palec u nohy a taky nos. Ale to bylo to menší zlo."

  • "Protože když jdete dnes podél postoloprtských kasáren, tak ta už neexistují, ta byla loni či před dvěma lety stržena, protože to bylo to poslední ostudné místo, kam přicházeli Němci a fotografovali. Kde byl protitankový příkop, stojí dnes nádherný park, aby nic neupomínalo na to, co tam jednou bylo. V postoloprtské bažantnici nepřipomíná vlastně nic, že tam byl tábor s baráky. Dnes tam stojí sportovní hřiště."

  • "Já jsem stál také u mužů. A když šel kolem syn (souseda) z našeho domu, s puškou a rudou páskou na rukávě, on byl u takového spolku, „revolucionáři“ si nadávali, vzal mě a přeřadil mě k dětem. A dneska vím, že mi tím zachránil život. Protože jinak bych byl také u mužů. A muži byli 27. (května), ještě téhož dne, všichni popraveni. Všichni. Veškeré postoloprtské mužské obyvatelstvo od třinácti do pětašedesáti. A ti jsou všichni u české školy. Tam byl vykopaný velký protitankový příkop, byl přibližně 40 m dlouhý, 5 m široký a 4 m hluboký. A do tohohle příkopu postříleli přes noc pět set lidí. To jsme ale v té době ještě nevěděli."

  • Full recordings
  • 1

    Weidenberg, Německo, 28.05.2019

    (audio)
    duration: 02:27:17
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Jsem dnes jedním z posledních svědků masakrů v Postoloprtech

Kurt Kempe na setkání postoloprtských rodáků v Lichtenfelsu (zcela vlevo), 1947
Kurt Kempe na setkání postoloprtských rodáků v Lichtenfelsu (zcela vlevo), 1947
photo: Pamětník

Kurt Kempe se narodil 5. srpna 1932 v Postoloprtech (německy Postelberg) jako syn truhláře Ernesta a jeho ženy Emilie, rozené Neumann z Blšan (Flöhau). V září 1938 nastoupil do první třídy v české škole, nicméně měsíc nato přišel zábor Sudet, Postoloprty se ocitly v Německé říši a Kurt společně se svými českými spolužáky musel přestoupit do školy německé. Hrůzy války si začal Kurt uvědomovat až na podzim 1944, kdy městem procházeli němečtí utečenci z Východu, a zejména potom v dubnu 1945, kdy v chladírně postoloprtského pivovaru přenocovali účastníci pochodu smrti z jednoho koncentračního tábora „poblíž Drážďan“. Kurt zubožené účastníky pochodu na vlastní oči viděl, vzpomíná, jak z hladu pojídali trávu. V posledních dnech války byl třináctiletý Kurt spolu s dalšími chlapci jakožto člen Hitlerjugend organizován v improvizované občanské obraně Volkssturm, náhodně kolem projíždějící němečtí četníci ale klukům zbraně zabavili a hodili je do městské studny, aby je s nimi nechytili Sověti a nezastřelili je. Rudá armáda dorazila do Postoloprt 9. května, už 15. května se ale z města stáhla a uvolnila místo z Prahy poslané vojenské jednotce (tu Kurt Kempe dává do souvislosti se „Svobodovou armádou“), která měla za pomoci místních Revolučních gard město „vyčistit od Němců“. Již v sobotu 26. května 1945 byli v budově místního soudu koncentrováni němečtí funkcionáři, nacisté a podobně, již té noci slyšel Kurt střelbu. V neděli 27. května se muselo do budovy místních kasáren shromáždit veškeré zbylé německé obyvatelstvo Postoloprt, včetně Kempeových. Odevzdávali cenné papíry, spořitelní knížky, šperky. Postoloprtští muži stáli stranou v zadním traktu kasáren, zpočátku byl mezi nimi i Kurt, dokud si ho nevšiml syn spřátelené rodiny Bernardových. Rudá páska na paži (znak Revolučních gard) mu dodala dostatečnou autoritu na to, aby nic netušícího Kurta převedl mezi děti. Kurt dnes ví, že mu tak zachránil život. Zatímco ženy a děti směly domů, muži ve věku 13-65 let v kasárnách zůstali. A Kurt slyšel druhou noc po sobě střelbu. Již den po masakru bylo oznámeno, že si zbylé německé obyvatelstvo musí zabalit tři kilogramy věcí na osobu, byli potom odvedeni do tábora v bažantnici. Tam Kurt strávil přibližně měsíc, v té době byli do Postoloprt přivedeni muži ze sousedního Žatce, kteří byli též postříleni. Po čtyřech či pěti týdnech pobytu v postoloprtské bažantnici byl Kurt spolu se skupinou přibližně stejně starých chlapců odveden na polní práce do nedaleké Vidovle. Vzpomíná, jak musel za trest v únoru stát tři hodiny na sněhu a utrpěl omrzliny či jak ho bili, když se pokusil ukrást brambory. Po devíti měsících nucených prací byl Kurt v březnu 1946 převezen do shromažďovacího střediska v Žatci, odkud byl po přibližně dvoutýdenním pobytu odtransportován v otevřených dobytčácích přes Cheb do Bavorska. Tam ho pomocí Červeného kříže našel jeho strýc, který později identifikoval i Kurtovu matku a sestru. V roce 1950 se vrátil ze sovětského zajetí i otec. Ještě před tím, v roce 1947, se ale Kurt zúčastnil setkání postoloprtských rodáků v Lichtenfelsu. Na tomto setkání Kurt vyslechl z první ruky svědectví přeživších mužů, až tehdy pochopil rozsah postoloprtské katastrofy. Do Postoloprt by se dnes již vrátit nechtěl – nesmířil se ani s tím, že si místní masakry na Němcích nedostatečně připomínají.