Josef Karafiát

* 1957

  • „My jsme prostě chtěli do Anglie, my jsme se nechtěli učit francouzsky nebo německy. My jsme se chtěli učit anglicky. Já jsem tam jel, a uměl jsem tři věty. A já si pamatuju první zážitek, když jsem tam přijel a šel jsem tam do… jsem si tam nějakou colu koupil, že jo, a šel jsem si… to bylo hezky v létě... šel jsem si lehnout do Green Parku nebo Hyde Parku, už nevím, co to bylo, a nějaká dáma, Angličanka, tam šla kolem a něco mi říkala. Já jí říkám: ‚Já vám nerozumím, já neumím anglicky.‘ Ona se ptala: ‚Odkud jste?‘ A to bylo druhej den, co jsem tam přijel do toho Londýna. Já říkám: ‚No, já jsem z Československa.‘ A ona na to česky: ‚Tak tady zůstaňte.‘ Jo. Což je úplně neuvěřitelná věc, jo. Předtím jsem s žádným Angličanem nemluvil a tady jsem potkal tuhle dámu. Tak jsem říkal: ‚Jo, to určitě, no. Tady zůstanu.‘“

  • „No tak já si vzpomínám na to velice dobře. Já jsem hrál v kapele Domácí kapela. To byl takovej docela dobrej alternativní projekt Honzy Brabce, a to byl původní bubeník Plastiků. A v devadesátým sedmým prezident Havel je oslovil, jestli by nezahráli na Hradě. A oni se dali dohromady a udělali tam koncert, což bylo výborný naprosto v tý době. No po tom koncertě se rozhodli, že by si teda ještě zahráli, no tak mně Honza Brabec, ten kamarád, mně volal, jestli bych nešel s nima jako jejich host. Takže byly plakáty, tam měli jména, a pak bylo: ‚Karafiát J. H.‘ Jejich host. Takže mě nevzali jako hnedko. Asi chtěli zápisný, nevím. Takže takhle, no.“

  • „Lidi nemohli odjet ani, že jo, tady do Rakouska, oni prostě potřebovali nějaký povolení, že jo, to byly ty výjezdní doložky. To dávali policajti. A hlavní bylo v bance dostat devizák, což bylo, že vám dali na čtrnáctidenní pobyt třeba na Západě… vám dali sto marek. Což bylo jako na jednu noc, jo, takže důležitý bylo dostat ten devizový příslib i takhle na těch málo peněz. Tak tady v Dejvicích v bance byla nějaká slečna a ta se nechala uplatit. Takže za pět set korun ten devizovej příslib nám dala. Nás bylo víc kluků, který jsme takhle prostě to… zařídili, že jo. A tak jsem dostal devizák, že jo, tak jsem zažádal o tu výjezdní doložku. A když člověk nebyl zrovna chartista – jako že já, ta moje parta, my jsme nebyli moc chartisti, my jsme byli takový schovaný, aby se o nás nevědělo – tak ten devizák i dostal. Jo. Takže pak se to dělalo tak, že se šlo za vekslákama a šmelily se valuty. Takže jako jsme vezli… já jsem vezl v polobotkách, v podrážce, asi tisíc marek, že jo, to bylo hrozně peněz. No a vlakem jsme odjeli do Frankfurtu nebo někam a pak jsme jeli stopem do Londýna.“

  • Full recordings
  • 1

    v Praze, 17.12.2020

    (audio)
    duration: 42:31
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Člověk nesmí mít strach

Josef Karafiát v zimě v Kanadě roku 1987
Josef Karafiát v zimě v Kanadě roku 1987
photo: archiv pamětníka

Josef „Joe“ Karafiát se narodil 16. února 1957 na pražských Vinohradech a svá školní léta prožil v Praze 6. V roce 1968 byl svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Během učňovských let se začal věnovat hudbě. Ve svých dvaceti letech se i s přáteli rozhodl emigrovat přes Frankfurt do Londýna. V Anglii prožil dva roky, kdy se učil anglicky, přivydělával si pouličním hraním v metru a výukou hry na kytaru. Poté vycestoval do Kanady, kde žil nejprve v Ottawě a později v Torontu, i zde se věnoval hudbě. V devadesátých letech se Josef vrátil kvůli nemocné matce do Československa. V roce 1992 začal hrát s kapelou Garáž, od roku 1997 se stal členem obnovené kapely The Plastic People of the Universe a později účinkoval i v sólovém projektu Milana Hlavsy Šílenství. Tehdy se seznámil také s Václavem Havlem. S kapelami, jejichž byl členem, procestoval svět, domovem je mu i nadále Česká republika.