The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Karafiát (* 1957)

• narozen 16. února 1957 v Praze na Vinohradech

• svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy v Praze

• v roce 1980 emigroval s přáteli do Velké Británie

• v Londýně prožil dva roky

• následně odešel do Kanady

• v 90. letech se vrátil do Československa

• roku 1997 se stal členem obnovené kapely The Plastic People of the Universe

• celý život se věnuje hudbě

• v roce 2025 žil v Praze

Život v komunistickém Československu pro něj byl tíživý, přišel si jako ve vězení. „Sedět v hospodě s pivem a nadávat mě nebavilo. Byla to ztráta času,“ říká Josef Karafiát. Brzy se proto rozhodl, že svou rodnou zem opustí, což se mu také v roce 1980 podařilo. Následující roky tak mohl strávit svobodně v zámoří.

Otec byl těžký komunista

Josef „Joe“ Karafiát se narodil 16. února 1957 v Praze Margit a Josefu Karafiátovým. Matka měla už syna z předchozího manželství, který byl o 16 let starší než Josef Karafiát. Margit Karafiátová pocházela ze Slovenska a půlka její rodiny byla maďarského původu. Do Prahy odešla poměrně brzy v mládí – utekla před slovenským klerofašistickým režimem. Láska si však nevybírá, a tak se v Čechách zamilovala do německého úředníka, se kterým přivedla na svět syna. Její muž však později tragicky zahynul. Po osvobození musela znovu prchat – tentokrát zpátky do své rodné země. „Nechtěla, aby ji tady označili za kolaborantku kvůli tomu, že měla muže Němce,“ vysvětluje Josef Karafiát. 

Otec byl o něco starší než jeho žena, se kterou se po válce oženil. Aktivně sportoval a zaznamenal řadu úspěchů v přespolním běhu. Válku prožil v Německu, kam ho nacistické úřady poslaly na nucenou práci. Původně se živil jako holič, ale po osvobození působil jako úředník na ministerstvu dopravy. „Byl to těžký komunista, oddaný. Vzpomínám si, jak pořád mluvil o Rusku, chtěl tam jet,“ vypráví Josef Karafiát a dodává: „Zas tolik vzpomínek na něj ale nemám, protože zemřel, když mi bylo 14 let. Měl slabé srdce.“ Matka naopak režimu na chuť nepřišla a nepodporovala ho. 

Na pražských Vinohradech žil Josef Karafiát s rodiči do svých sedmi let. „Vůbec nic si z toho nepamatuju, maximálně mám fotky, kde běhám kolem rozbořených baráků,“ konstatuje pamětník. Následně se rodina Karafiátových přestěhovala na Prahu 6. Na základní škole se hodně věnoval sportu, hlavně běhu a skoku do výšky.

Už to tady bylo nesnesitelné

Když mu bylo 11 let, do Československa v roce 1968 vpadla vojska Varšavské smlouvy. „Máma mě vzala na Letnou a tam mi ukazovala: ‚Podívej, ty svině jsou tady.‘ Já jsem to ještě moc nevnímal, vím, že to bylo zděšení. Nikdo nevěděl, co se bude dít,“ vzpomíná. Po devíti letech základní školní docházky šel do učení, u Československých drah (ČSD) se připravoval na práci elektromechanika. Tehdy začal vnímat dění kolem sebe, vlivem svých přátel upustil od sportu a ponořil se do světa hudby. Od 17 let hrál na kytaru, s přáteli sháněli všemožně desky, často chodil na burzy. Po vyučení musel ještě dva roky u ČSD zůstat v zaměstnaneckém poměru. Práce ho však nebavila, atmosféra mezi kolegy nebyla příjemná. Po uplynutí smluvené doby dal výpověď a šel pracovat jako elektrikář do nemocnice v Motole. Právě tam získal kontakty potřebné k cestě do zahraničí. Roku 1979 mohl odjet do Velké Británie, aby si koupil kytaru. Ačkoli už tehdy měl v hlavě myšlenku na emigraci, v cizině nezůstal. „Jel jsem tam zkrátka jen koupit tu kytaru,“ říká.

V té době si už uvědomoval, že v Československu žít nevydrží. „Mně bylo kolem 20 let, a to už to tady bylo úplně nesnesitelné,“ začíná vyprávění o své emigraci. Prvním krokem k ní bylo získat devizový příslib, který pamětníkovi a jeho přátelům obstarala podplacená pracovnice banky. „V práci byl takový borec a ten měl milenku a ta dělala v bance. Pak se žádalo o výjezdní doložku, to byl problém věčně, ale já jsem to uplatil všechno,“ vysvětluje. Ještě se dvěma přáteli – Jiřím Janečkem a Evženem Hejnyšem – se vydali na cestu vlakem do Frankfurtu. „My jsme s sebou měli marky, které jsme koupili od veksláků před Tuzexem. Ten kámoš, co se mnou jel, tak měl asi dva tisíce, což bylo obrovské množství peněz. Měl to v ruličce a já mu říkám: ,To máš u sebe, jo? Vždyť přijdou fízlové, pohraničníci. Já to mám v botách, tak pokud mě nezujou, tak to nenajdou. Ty bys ale měl problém. To by byl signál, že chceme emigrovat,’“ vypráví a pokračuje: „On nakonec vzal tu ruličku a jak jsou šoupací dveře v kupátku, tak to hodil do toho šoupátka tam. Přišel voják ozbrojený a s baterkou se díval do té škvíry. Jenže on to měl vysvícené.“ Díky tomu, že policistovi nefungovala svítilna, mladíci unikli problémům.

Z Frankfurtu už byla cesta náročnější, celá skupina stopovala tak dlouho, až se dostala do vysněného Londýna. „My jsme prostě chtěli do Anglie. Nechtěli jsme se učit francouzsky nebo německy, ale anglicky,“ vzpomíná Josef Karafiát. Po příjezdu nastoupil do místní jazykové školy, našel si byt a po roce, během kterého prodělal kvůli londýnskému počasí revma, si začal chodit přivydělávat hudbou, takzvaným buskingem (pouličním hraním) v metru. Vedle toho také dával hodiny hry na kytaru. Druhý rok v Londýně, v době „železné lady“ Margaret Thatcherové, místní představitelé vlády chtěli, aby emigranti bez povolení k trvalému pobytu opustili zemi. A zatímco jeho přátelé povolení nakonec dostali, on sám nikoli. 

Raději dělat svoji muziku

V české organizaci v Londýně pamětník potkal otce Langa, který mu zařídil přestěhování do Kanady, jelikož žádost o pobyt ve Spojených státech mu byla zamítnuta, protože v té době Amerika přijímala emigranty především z Německa, a ne již tolik z Anglie. Po překonání oceánu se ocitl v Ottawě a následně v Torontu. „Kanaďani jsou hodně otevření. To bylo úplně jiné než v Anglii,“ vzpomíná na své přesídlení. Pracoval jako poslíček na úřadě a za nějaký čas měl také více energie a možností se zase věnovat hudbě. Jak ale říká, velké uplatnění nenašel, jelikož mu nebyl blízký koncept hraní převzaté hudby v barech, která byla v té době pro muzikanty hlavním zdrojem obživy. „Mě vždycky bavilo víc dělat svoji alternativní muziku, takže jsem neměl šanci se do těch barů moc dostat. Dělali jsme různé takové mejdany a tak jsme fungovali. Dodneška to tak vlastně funguje,“ konstatuje pamětník. Vedl také kapelu s doprovodnými muzikanty slepého bluesmana Jeffa Healeyho, skupinu Basement. Měl také svou vlastní kapelu s názvem Joe Carnation Band. Mimo jiné s členem The Plastic People of the Universe Vratislavem Brabencem natočil několik jeho básní, kde ho doprovodil na elektrickou kytaru.

Po sametové revoluci se Josef Karafiát do Československa vracet nechtěl, ale když onemocněla jeho matka, neměl jinou možnost, a tak byl již na počátku 90. let zpátky ve své rodné zemi. I když se ještě na chvíli do Kanady vrátil, nakonec v České republice zůstal. Kanadu ale stále navštěvoval. „Oproti západní Evropě tady byla v devadesátkách hrozná svoboda. Policajti byli zalezlí, ti měli strach. Tady byla absolutní svoboda, což bylo vynikající. Užívali jsme si to,“ vzpomíná na svůj návrat.

Už v roce 1992 začal hrát se skupinou Garáž (později Tony Ducháček & Garage), s níž se vydával na turné do zahraničí, ať už to bylo Německo, Francie nebo Spojené státy americké. Později hrál ve skupině Domácí kapela, která byla alternativním projektem Jana Brabce. Ten ho roku 1997 přizval jako hosta do legendárních The Plastic People of the Universe. Ti se po letech dali dohromady kvůli jednorázovému koncertu na Pražském hradě při výročí zveřejnění Charty 77, kam je pozval tehdejší prezident Václav Havel. Pro kapelu tohle setkání znamenalo impulz k obnovení její činnosti a pamětník se stal sólovým kytaristou. S kapelníkem Plastiků Milanem Hlavsou také spolupracoval na jeho projektu Šílenství.

Díky The Plastic People of the Universe Josef Karafiát procestoval svět a setkal se také s Václavem Havlem, na kterého vzpomíná dodnes: „To byl umělec, hodný chlap. Prohlásil, že je nehrající člen skupiny. A jednou za mnou přišel, bylo to v MeetFactory, a říkal: ‚Hele, já bych si s vámi tady sednul.‘ Tak jsem mu přinesl židli. A tak si mezi nás sednul – nehrající člen.“

Vedle členství v řadě kapel má Josef Karafiát vlastní hudební projekty a před časem vydal bilanční album s názvem Joe Karafiát 1985–2015. Během covidové epidemie založil skupinu Dr. VyKaPe, jejímiž členy jsou herec Jiří Vyorálek, Kamil Janský a Antonín Pěnička (zakládající člen skupiny Garage). V roce 2025 žil Josef Karafiát v Praze a stále se věnoval hudbě.