Naděžda Kantová

* 1940

  • „A když jsme šli třeba do lesa, tak jsme měli přikázáno, že nesmíme nic v lese sbírat. To tam byly třeba takový krabičky nebo takový oválný jak vejce. A to nám řekli, že to jsou granáty nebo miny, a to kdybysme vzali do ruky, tak že zemřeme, že to bouchne. Kolikrát jsem je tam viděla u stromu ležet, ale nikdy mě nenapadlo, že bych to vzala, nikdo. Pak to chodili a sbírali to, jako dospělí.“

  • „No, když byla válka, tak vlastně to jsem byla malá, tátu zavřeli. Byly mu... byly mně tři roky, tak ho zavřeli, že měl letáky nějaký jako proti Němcům a tak. No a pozavírali tam moc lidí, to jako, to si pamatuju, že jsme s mámou šly na město, na tu vesnici, a dívaly jsme se, jak je odvážijou na nákladních autech.“

  • „Utíkali jsme vždycky pryč anebo jsme šli k Petrovicím do polí. A tam dřív byly jako pole a vždycky meze velký, tak pod tema mezama jsme leželi. A to jsme tam byli víc nás z vesnice. A říkali nám ty dospělí, že nesmíme ani hlesnout, jinak nás zastřelijou. No a oni odjížděli Němci z Třebíče, přes Okříšky na Jihlavu, a to nám vždycky zapálili... nasedali třeba do nákladního auta a ty osobáky zapálili. Tanky tam hořely po cestě, jen to bouchalo, my jsme byli přikrčený, ani jsme nemukali. A když jsme vystrčili trochu hlavu, tak nás rodiče vždycky srazili, aby nás nebylo vidět.“

  • Full recordings
  • 1

    Jihlava, 26.11.2018

    (audio)
    duration: 28:32
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Když jsem viděla, jak všechno hořelo, houkání sirén, nálety, na to se nezapomene

Naděžda Kantová
Naděžda Kantová
photo: archiv pamětnice

Naděžda Kantová se narodila 15. srpna 1940 v Okříškách u Třebíče. Přestože byla během války malé dítě, říká, že ji poznamenala na celý život. Její otec Josef Drholec byl za držení protiněmeckých letáků zatčen a dva roky vězněn v Buchenwaldu. Odtamtud se vrátil s tuberkulózou a poškozenou páteří. Naděžda vzpomíná na konec války – na nálety, ukrývání i granáty, které zůstávaly v okolních lesích. Do prvního zaměstnání nastoupila ihned po vychození základní školy, ve čtrnácti letech. V roce 1957 se vdala a s manželem se přestěhovali do Brtníků na sever Čech. Pracovala tam v továrně Mikov v Mikulášovicích a zároveň bydlela přímo na hranici. Nerada vzpomíná na peripetie spjaté se životem těsně u střežené státní hranice. Po třech letech se z pohraničí přestěhovala do Jihlavy.