Naděžda Kantová

„Teď už jsme byly velké, tak jsem byla na ortopedii, a tak jsme se tak s doktorkou bavily a říkala jsem jí to, že otec byl v koncentráku. Když jsme něco provedli nebo tak a přišel domů, tak nás nemlátil, ale doslova nás zkopal, že jsem ani nemohla sedět, nic. Ona říká: ,Za to nemohl, to byl člověk, který měl být léčený psychicky.´ Jenže tenkrát po válce se to neléčilo a my jsme to odnesly.“ – „A co maminka, jak to zvládala?“ – „Ona taky dostala.“

„No a když byl konec války, tak za Okříškami jsou Petrovice, mezi tím byla pole – dneska jsou tam taky – a byly takové ty meze, tak jsme leželi všichni. Z vesnice přišli a řekli: ,Jak budete křičet, děcka, stačí jen promluvit, tak jezdí Němci a střílí všechny.´ Tak jsme ani nemukali, i když nás bylo tolik. To jsme leželi za tou mezí schovaní a jezdila auta. Teď je tam postavená benzinová pumpa. A tam zastavila vždycky auta v tom místě a naskákali z osobních aut na nákladní, aby byla kratší kolona, a jeli pryč. Auta tam hořela, tanky, to jsme vždycky jenom takhle zvedli hlavu a koukali, jak to tam bouchá, hoří. Bylo to hrozné. Zažít bych to znova nechtěla.“ – „Ta hořící auta, to bylo právě při tom náletu?“ – „Ne, když odcházeli Němci, tak to tam takhle hořelo. Oni si to zapalovali sami, ta auta – Němci, aby se zkrátila ta kolona. Naskákali na náklaďáky, na velká auta a odjížděli na Jihlavu. Tam za Okříškami, jak se jede na Jihlavu, tam byly tanky, auta taky, co shořely. Zapálili a jeli.“

„A když jsme šli třeba do lesa, tak jsme měli přikázáno, že nesmíme nic v lese sbírat. To tam byly třeba takové krabičky nebo takové oválné jak vejce. A to nám řekli, že to jsou granáty nebo miny, a to kdybychom vzali do ruky, tak že zemřeme, že to bouchne. Kolikrát jsem je tam viděla u stromu ležet, ale nikdy mě nenapadlo, že bych to vzala, nikdy. Pak chodili a sbírali to, jako dospělí.“

„No když byla válka, tak to jsem byla malá, tátu zavřeli. Byly mně tři roky, tak ho zavřeli, že měl letáky nějaké proti Němcům a tak. No a pozavírali tam moc lidí, to si pamatuju, že jsme s mámou šly na město, na tu vesnici, a dívaly jsme se, jak je odváží na nákladních autech.“

„Utíkali jsme vždycky pryč anebo jsme šli k Petrovicím do polí. A tam dřív byla pole a vždycky meze velké, tak pod těmi mezemi jsme leželi. A to nás tam bylo víc z vesnice. A říkali nám ti dospělí, že nesmíme ani hlesnout, jinak nás zastřelí. No a oni odjížděli Němci z Třebíče, přes Okříšky na Jihlavu, a to nám vždycky zapálili... Nasedali třeba do nákladního auta a ty osobáky zapálili. Tanky tam hořely po cestě, jen to bouchalo, my jsme byli přikrčení, ani jsme nemukali. A když jsme vystrčili trochu hlavu, tak nás rodiče vždycky srazili, aby nás nebylo vidět.“