PaedDr. Jindřiška Jirsová

* 1933

  • "Takže z obou tříd čtrnácti studentům nepovolil okresní výbor KSČ, aby šli k maturitě. Byli to studenti z takových politicky nepřijatelných rodin pro tehdejší režim. Ministerstvu se to zdálo moc, tak když přijeli, tak ředitelství nebo OV KSČ musel sedmi studentům maturitu povolit. A těm sedmi ne. A v těch sedmi byl i dálkově studující manžel. Takže i když měl písemky, tak nemohl udělat ústní maturitu."

  • "Tam několik lipnických mladíků na stanici přišlo a chtěli ty Němce...jestli je chtěli nějak lynčovat, nevím, to bych jim křivdila. Ale tatínek právě vlastním tělem kryl dveře do kanceláře k těm dvěma Rakušanům, a protože těch lipnických mladíků bylo víc, tak někteří, mezi nimi Bedřich Plichta a Ladislav Havel, vnikli do otevřených dveří tatínkovi kanceláře a vzali si jeho pistoli. A ta pistole byla podepsaná, pouzdro té pistole. Když byli u Květinova, když jeli na motorce do Brodu pro zprávy a vraceli se do Humpolce, byli zatčeni u Květinova, kde Němci už vlastně decimovali zajaté Čechy. Tak to tatínkovo pouzdro u nich našli a jeli si pro tatínka na stanici na Lipnici."

  • "Velice se spřátelili s mým manželem. Vím, že ještě na svatbu mi Honza přinesl kytici žlutých růží. Ale my jsme se rozešli kvůli mně, protože tehdy moje spolužačka mi smlouvala schůzku s Honzou odpoledne po vyučování v Humpolci, než mi pojede autobus. Takže jsme stáli u zábradlí na chodbě a já viděla, že k nám po schodech jde latinář, dostala jsem strach a řekla jsem, že nikam nepřijdu. Honzy se to dotklo a tím jsme se rozešli, jako studenti. Ale přáteli jsme zůstali a nakonec byli i velcí přátelé s mým manželem."

  • "Pamatuji si to velice dobře, protože to mělo být během tří dnů, když začaly poúnorové čistky. Tak tatínka předvolali na akční výbor a tam tedy bylo rozhodnuto do tří dnů se z Lípy vystěhovat. Pro tatínkovu angažovanost v národně socialistické straně a v Sokole."

  • "Manžel byl velice zvídavý, rád tak nějak nové vědomosti získával. Rozhodl se přes odpor rodičů, že vystuduje gymnázium. Sám si napsal na ministerstvo školství, dostal osnovy, nakoupil si učebnice a začal se učit. Začal se učit tak, že pracoval. Vzpomínal, že například latinu ho vyučoval tamější farář, učil se slovíčka, jeho mladší sestra ho zkoušela a on nakládal hnůj. Všechno učení bylo při práci, nebo v noci. V roce 1951, v době maturit, když už měl všechny zkoušky z gymnázia, psal písemné práce - to se ještě psala latina, písemka. A vzpomínám si, že mně o přestávce říkala spolužačka: 'Vojta už je pryč? To ho buď vyhodili, nebo už je hotový.' Prostě tu latinu tak ovládal, že tu písemku zvládl velice lehce, rychle. Takže složil ty písemné maturitní zkoušky. Těsně před maturitami, v době, kdy je takzvaný svatý týden, přijeli z okresu s tím, že ve třídě, to byly dvě maturitní třídy,čtrnáct lidí nepřipustí k maturitě rozhodnutím OV KSČ a místní KSČ. Z různých důvodů, například manžel byl synem vesnického boháče, takže byl nepřítel režimu. A až po šesti letech, v roce 1957, kdy já jsem končila vysokou školu, bylo zaměstnavatelem manželovi povoleno, aby si maturitu dokončil. A teprve začal studovat dálkově zemědělské inženýrství, obor zootechnik."

  • "Tatínek byl v té době na četnické stanici na Lipnici. Vzpomínám si na událost, která mě nejvíc zasáhla jako dvanáctileté dítě. Květen 1945. Na té stanici četnické, to je blízko hradu, tak na té četnické stanici vlastně v té revoluci zůstal jen tatínek. V té době tam byli ve vedlejší místnosti dva takzvaní polní četníci, byli to Rakušané. Byli tam odveleni, aby tam udržovali pořádek. V takové té napjaté situaci a takových těch horkokrevných mladíků se najednou tam objevila na stanici celá skupina mladých lidí a chtěli lynčovat ty dva ubohé, už starší pány Rakušany, kteří asi taky ne moc dobrovolně odešli ze svých domovů. Tatínek jim zastoupil cestu, vlastním tělem bránil ten vstup do té místnosti, a vyžadoval, aby respektovali ženevská ustanovení o ochraně zajatců. A protože to byla poměrně početná skupina, tak aniž by tatínek tušil, část z nich vtrhla do jeho kanceláře, kde měl na věšáku pistoli. Prve po odchodu, když tedy ti horkokrevní mládenci odešli, tatínek zjistil, že pistole mu zmizela. Mělo to velikou nešťastnou dohru, protože ti dva mladíci ještě s jinou skupinou chtěli zaútočit na německou posádku v Havlíčkově Brodě. Ovšem ti byli plně vyzbrojeni, takže spoustu lidí zajali. A u Květinova, když se jede z Havlíčkova Brodu na Humpolec, tak celou tu skupinu tam velice, úplně cynicky popravovali."

  • Full recordings
  • 1

    Humpolec, 07.05.2019

    (audio)
    duration: 01:54:11
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Jihlava, 28.07.2021

    (audio)
    duration: 02:22:32
Full recordings are available only for logged users.

Tatínka hledalo gestapo, manžela šikanovali komunisté

Jindřiška Jirsová v roce 2021
Jindřiška Jirsová v roce 2021
photo: archiv pamětníka

Jindřiška Jirsová, rozená Pospíšilová, se narodila 30. srpna 1933 v Libčevsi v severních Čechách. Její otec Rudolf Pospíšil byl příslušníkem čsl. četnictva a v Sudetech sloužil do roku 1939, kdy byl přeložen na Českomoravskou vrchovinu do Lipnice nad Sázavou. Tam se za ním přestěhovala i rodina. Otec během německé okupace vypomáhal místním občanům a za vlastenecké zásluhy byl po válce oceněn. Pamětnice v den začátku druhé světové války, kdy Němci napadli Polsko, nastoupila do první třídy. Rudolf Pospíšil se měl v revolučních dnech roku 1945 zastat dvou rakouských polních četníků a zřejmě zabránit jejich údajnému lynčování. Při incidentu mu mladíci, pravděpodobně Bedřich Plichta a Ladislav Havel, kteří na Lipnici přinášeli situační zprávy z Německého Brodu, měli odcizit revolver. Ti se 5. května z okresního města nevrátili, byli gestapem zajati a 6. května umučeni v Lázničkově stráni. Rudolf Pospíšil si po zbytek života vyčítal, že mladíci byli kvůli jeho odcizenému revolveru zabiti. Rodina se po válce stěhovala do nedaleké Lípy, odkud byla po roce 1948 vystěhována a žila v Senožatech u Humpolce. Pamětnice maturovala na humpoleckém gymnáziu v roce 1951. Jejího manžela coby syna vesnického statkáře k maturitní zkoušce nepustili. O několik let později rodinu jejího muže Vojtěcha Jirsy během kolektivizace vystěhovali z rodinného statku. Maturitu získal manžel až v roce 1957. Po promoci začala Jindřiška stejně jako její muž vyučovat, což manželovi vydrželo až do roku 1971, kdy byl nucen ze školství odejít. Ke kantorské profesi se vrátil po listopadu 1989. V restitucích byl rodině navrácen statek. Pamětnice žila v době natáčení (červenec 2021) v Humpolci.