Jaromíra Jirků

„Mamka byla v té nemocnici trvale, a protože jsme bydleli hned vedle nemocnice a sousedili jsme plotem, tak nás chodila kontrolovat přes plot, jestli jsme v pořádku. Vždycky na nás zavolala – a oni dostávali zřejmě nějaké informace už v nemocnici, takže nám vždycky říkali: ,Tanky už se blíží, už jsou u Jihlavy, nikam nelezte. Nechoďte ven!‘ Protože jsme byli na té hlavní cestě. Táta potom přišel domů, takže ten s námi už byl. Vlastně celý ten dům, jak jsem říkala, ty příbuzné rodiny se u nás scházely a poslouchali jsme celé noci, co se děje. Jednu noc v celé té ulici parkovaly tanky a obrněná auta ruská. A my jsme měli strach, protože nemocniční plot byl polepený nápisy proti Rusům. Nejčastěji bylo: ,Ivane, jdi domů, čeká tě Nataša.‘ A další nápisy. A oni potom stříleli, oni to stahovali dolů, prostě byli nepříčetní. Bylo to nepříjemné. My jsme tenkrát měli prase, protože naši měli stavět, tak se připravovali i po téhleté stránce. A táta jenom říkal: ,Jen ať to prase nechrochtá, nebo je tu máme.‘“

„A v tu chvíli se jim začala vracet ta druhá světová válka, co prožívali oni jako děti. Takže já jsem dostala peníze a říkali mi naši: ,Běž do Kastrolu.‘ To byl tady obchod, to byl dnešní Farův dům, jak se říká, naproti muzeu, ten rohový dům pod muzeem, a tam byla samoobsluha, potraviny. Tam bylo všechno pečivo, mouka, všechno. A řekl mi: ,Co budou lidi nakupovat, tak budeš nakupovat taky.‘ Dal mi velké množství peněz a já jsem takovou kárku ještě dostala a jela jsem s tím. A to už jsem se sešla na ulici s kamarádkami, protože ty dostaly zřejmě stejný příkaz a šly jsme na to náměstí. Tam už byla fronta před tím Kastrolem a lidi měli takové malé tranzistory a poslouchali, co se děje.“