The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromíra Jirků (* 1953)

• narozena 4. září 1953 v Pelhřimově

• svědkyně invaze vojsk Varšavské smlouvy v Pelhřimově

• v lednu 1969 se zúčastnila tryzny za Jana Palacha

• vystudovala Pedagogickou fakultu UK

• od roku 1976 působila jako učitelka

• v roce 2024 žila v Pelhřimově

To vám byl tak nádherný pocit

Jaromíra Jirků se narodila 4. září 1953 v Pelhřimově, kde také většinu života žije. Její dědeček Jan Kotrba byl hlásným na věži kostela svatého Bartoloměje. „Když odešel z toho hlásnictví, tak pod nemocnicí postavil dům, kde bydlelo asi pět rodin. Tam jsem vyrůstala.“ Jaromíra vyrůstala s bratrem a hrozně ráda hrála divadlo, zpívala a chodila na krasobruslení. 

Zúčastnila se několika spartakiád, v šesté třídě jela dokonce cvičit na spartakiádu do Prahy na Strahov. „To byl takový pocit! Stáli jsme na seřadišti třeba hodinu, ale pak jsme šli na to cvičiště. A když ohlašovali, že nastupuje okres Pelhřimov a my jsme šli do té první řady, tak to vám byl tak nádherný pocit!“

Co budou lidi nakupovat, to budeš nakupovat taky

Dva týdny předtím, než Jaromíra Jirků oslavila patnácté narozeniny, obsadily zemi armády Varšavské smlouvy. Otec s bratrem měli jet 21. srpna do Prahy na bratrovo vyšetření a měl je vézt jeden pán z Pelhřimova, který vyšetření zprostředkoval. „Ráno kolem šesté hodiny k nám přišel ten pán a říká: ,Nejedeme nikam, pusťte si rádio, jsme obsazení.‘“ 

Jaromíra Jirků vzpomíná, že rodičům se okamžitě vrátily vzpomínky na válku. „Takže já jsem dostala peníze a táta mi povídá: ,Běž do Kastrolu. (...) Co budou lidi nakupovat, to budeš nakupovat taky.’“ Venku se pamětnice potkala s kamarádkami, které dostaly stejný úkol. Před obchodem byla velká fronta, někteří lidé měli u sebe malé tranzistory a poslouchali informace o tom, kam už dojela okupační vojska.

Tanky už jsou u Jihlavy, nikam nelezte

Její maminka pracovala jako porodní asistentka v nemocnici, která sousedila s jejich domem. Od začátku invaze nastoupila maminka do práce a byla v pohotovosti pro rodičky. „Dostaly takové cedulky, aby měly všude přednost, v jazycích těch států, které tady byly – to znamená v ruštině, v polštině, němčině a myslím, že v bulharštině. To říkala mamka, že to bylo nepříjemné, když zrovna tankovali u pumpy, tak tam byli ti obrněnci.“

Maminka byla ve dnech invaze stále v práci a jen chodila přes plot kontrolovat děti: „Vždycky na nás zavolala a oni dostávali zřejmě nějaké informace už v nemocnici, takže nám vždycky říkali: ,Tanky už se blíží, už jsou u Jihlavy, nikam nelezte. Nechoďte ven!‘” Jednu noc pak na náměstí před jejich domem bylo velké množství tanků a obrněných vozů. Rodina měla strach, protože zeď na plotě nemocnice byla polepená protiokupačními nápisy. Vojáci se je snažili ničit, takže se báli, aby se jejich zloba neobrátila proti nim, když bydleli hned vedle. 

Silné zážitky z okupace měla i její teta, která pracovala jako vrchní sestra na klinice foniatrie v Žitné ulici v Praze. V okolí její práce se odehrávaly tvrdé boje a jeden zraněný voják z okupačních armád byl dovezen i na její kliniku. „K nim na tu kliniku se dostal jeden z těch důstojníků, který se tam prostě zavřel a řekl, že odsud nepůjde, ať ho skryjí, že vůbec nevědí, proč jsou tady.“

Ty sešity se potom ztratily

Pár dní po invazi nastoupila Jaromíra Jirků na gymnázium. Vzpomíná na nepříjemné chvíle, kdy potkávala v ulicích ozbrojené okupanty, kteří ji několikrát doprovázeli domů ze školy. „Psali jsme první slohovou práci z češtiny na téma ‚Událost, která se ti vryla do paměti‘. Samozřejmě že většina z nás psala tuto událost a ty sešity se potom ztratily, už jsme do nich další písemné práce nepsali.“ Na gymnáziu se Jaromíra Jirků seznámila i se svým budoucím manželem Miloslavem.

V lednu 1969 se na Václavském náměstí upálil Jan Palach. Jaromíra Jirků vzpomíná, že učitelé na středních školách v Pelhřimově zorganizovali za Jana Palacha tryznu. Městem šel průvod studentů a všichni se potkali na náměstí. „Scházeli jsme se na náměstí v absolutní tichosti, vůbec nikdo nepromluvil, měli jsme trikolóry na kabátech.“ Její otec měl přístup na věž, o kterou se staral dříve dědeček, a vystoupil tam, když byli studenti na náměstí. „Šel na tu věž a troubil hymnu a Masarykovu píseň ‘Ach synku, synku’ a pak ještě troubil píseň ‘Čechy krásné, Čechy mé’.“

Zeptejte se doma, jak to bylo

Po maturitě nastoupila Jaromíra Jirků na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 1976 dostala první umístěnku jako učitelka do Božejova. V tom roce se také provdala a v Božejově se jim s manželem narodili dva synové. Na období na božejovské škole vzpomíná ráda. Našli si tam hodně kamarádů a pamětnice se tam mohla věnovat svému oblíbenému divadlu. Po deseti letech se rodina stěhovala zpět do Pelhřimova, kde žije s manželem dodnes. 

Sametovou revoluci uvítala a užívala si, že konečně může učit dějepis bez cenzury. Před revolucí třeba bojovala s tím, jak učit o kolektivizaci. Lidé kolem ní měli přímou zkušenost se zabavováním polností a hospodářství a bylo jí proti srsti jejich dětem a vnoučatům vykládat nepravdivou verzi historie. „Já jsem to vždycky vyřešila tak, že jsem jim řekla: ,Běžte a zeptejte se doma, jak to bylo.‘“

Hoši, co vy a vojna?

V 90. letech pozvalo Československo zpět do vlasti takzvané volyňské Čechy, tedy krajany z Ukrajiny. Někteří se usadili i v Pelhřimově a Jaromíru Jirků její známý požádal, jestli by je neučila češtinu. Vzpomíná, jak učila tři mladé muže. „V češtině byla věta: ,Vojáci pochodovali někde…‘ a já jsem se ptala: ,Hoši, co vy a vojna?‘“ Za Jaromírou Jirků stály ženy, které setkání organizovaly, a jedna na ni jen sykla, ať se jich na to neptá. 

Později jí pak vysvětlili, že pro Ukrajince byla vojna velmi traumatickou záležitostí. „Jdou na vojnu jen na tři roky a oni se nedostanou jen tak domů, protože tam už je cíl, aby oni v tom místě zůstali – promíchávání obyvatelstva kvůli různým bouřím, a ti kluci z toho nemají dobré zážitky, protože každé odmítnutí a neplnění rozkazu je na místě odstřel.“

Jaromíra Jirků žila v době natáčení v roce 2024 s manželem v Pelhřimově. Oba se zajímali o historii a napsali publikace především o dějinách Pelhřimova. Mimo její zájmy jí dělala radost její tři vnoučata.