Jiřina Jedličková

* 1935

  • "Po prověrkách řekli profesoru Ningerovi, že musí hned odejít. Byl světový hepatolog, odborník přes játra, tak si myslel, že se jen vymění s tím nově příchozím šéfem. To se samozřejmě nestalo. Zachránil ho profesor Švejda, který ho vzal na onkologický ústav, ale nesměl k pacientům, jen do laboratoře. No a pak přišel proděkan za profesorem Pojerem, že od druhého dne už nesmí do práce a do třech dnů musí vyklidit pracovnu a konec. Ale toho nemohli vyhodit, protože za ním stála církev, Vatikán, a ten si zase nechtěli (komunisté) rozházet. To (totalita) bylo neustálé sledování pokud možno všech ve všech oblastech života, že."

  • "Já jsem se sice dostala na medicínu, měla jsem ze zkoušek samé jedničky, ale nedostala jsem uvolnění ze zdravotnictví. Napsali mi, abych nepočítala s tím, že na medicínu nastoupím. Nechápu, kde jsem v osmnácti letech vzala tu odvahu - tenkrát bylo Ministerstvo zdravotnictví na Vinohradech a já jsem se hnala za ministrem Plojharem. No naivita osmnáctileté holky - samozřejmě že jsem se k němu nedostala. Ale dostala jsem se k jeho sekčnímu šéfovi, který náhodou pocházel z Brna. A tomu jsem říkala, jaká je to nespravedlnost, že já tady v ROH něco dělám, a nepřijmou mě, a ta, která je jen v SSM a vůbec neudělala zkoušky, se dostala a má uvolnění a tak dále. Vyjeveně na mě koukal a zavedl mě za hlavním kádrovákem Ministerstva zdravotnictví a tři dny před říjnovým zápisem jsem to uvolnění dostala."

  • "Můj otec byl pro mě osobnost, která mě vedla k morálnímu životu. Pokud mohl, chodili jsme spolu každý večer na procházky a vykládali jsme si. Bydleli jsme na Grohové ulici a hned za rohem byl na Údolní jeden dům, kde bydlel docent Peler, kam jsme spolu také chodili. Já si hrála se svou spolužačkou a otec si s panem docentem vždy něco vykládali. Když jsem v roce 1945 objevila jeho malou pistoli, kterou měl ve svém nočním stolku, kam jsem měla velmi přísně zakázáno chodit, tak mi to došlo, že on zřejmě předával nějaké zprávy od švagra svého bratra, který byl náčelník partyzánů na Novoměstsku. A když za okupace zastavilo u nás v noci na ulici auto, tak matka vždy vyskočila k oknu a dívala se, jestli to nejsou esesáci. Kdyby šli do toho domu, bylo mi jasné, že by se otec, stejně jako třeba pan Löw Beer nebo pan Neumark, britský honorární konzul, zastřelil, protože nesnášel fyzickou bolest a určitě by to tak bylo. Proto ta pistolka u mého mírumilovného tatínka."

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 01.04.2020

    (audio)
    duration: 01:46:34
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Normalizace odstranila lékařské elity

Jiřina Jedličková, dobová fotografie
Jiřina Jedličková, dobová fotografie
photo: archiv pamětníka

Jiřina Jedličková, roz. Kargerová, se narodila 25. července 1935 v Brně do rodiny významného právníka JUDr. Vlastislava Kargera a jeho ženy Jiřiny. Po roce 1948 režim jejího otce jako nestraníka odstavil do výroby, a i když se ke své původní profesi po čase vrátil, bylo to na pozici s minimálním platem. Následky špatného kádrového posudku svého otce nesla i sama pamětnice. I přes skvělé studijní výsledky jí režim znemožnil studium na gymnáziu a posléze jí také komplikoval cestu k vytoužené medicíně. V roce 1968 spolu s manželem zvažovala emigraci. Nakonec v Československu zůstala a stala se tak nechtěným svědkem normalizačních dopadů na lékařskou elitu ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Pamětnice čelila zájmu StB. Lékařskou praxi vykonávala do roku 2019.