The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Jedličková (* 1935  )

Normalizace odstranila lékařské elity

  • narodila se v Brně 25. července 1935
  • po roce 1948 otec JUDr. Vlastislav Karger musel opustit profesi a pracovat manuálně
  • kvůli kádrovému posudku jí režim komplikoval cestu ke studiu medicíny
  • na přelomu 50. a 60. let se vdala a založila rodinu
  • spolu s manželem se stala svědkem likvidace lékařských kapacit ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně v době normalizace

Kdyby si pro otce přišlo gestapo, věřím, že by se zastřelil

“Za nacistů mohl otec dál vykonávat svou právnickou profesi, i když k německým soudům nesměl. Několik let po nástupu komunistů k moci ho opakovaně vyslýchala StB a musel nastoupit do výroby. Ještě v 50. letech ale jako advokát zastupoval Tomáše Baťu a jiné známé osobnosti,” říká téměř pětaosmdesátiletá lékařka Jiřina Jedličková. Cestu na medicínu jí režim vytrvale komplikoval, sama později neunikla hledáčku tajné policie a spolu s manželem byla v 70. letech nechtěnou svědkyní dopadů normalizace na lékařské kapacity ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. 

Jiřina Jedličková se narodila v roce 1935 a vyrůstala jako jedináček v rodině JUDr. Vlastislava Kargera a jeho ženy Jiřiny. “Tehdy to bylo tak, že maminka byla milostivá paní a já měla na výchovu slečnu Lidušku, kterou jsem zbožňovala. Maminka uměla německy, francouzsky, anglicky a věnovala se umění. Rodina udržovala vztahy s významnými výtvarníky, architekty či hudebníky, jako byli například Bohuslav Martinů, Rudolf Firkušný nebo Rudolf Kundera.” Velkou osobností a vzorem byl pro Jiřinu také její otec. Při svém vyprávění vzpomíná na společné procházky a návštěvy u otcova známého, kterému za okupace předával zprávy od švagra svého bratra, náčelníka partyzánů. “To mi došlo až později, až když jsem v nočním stolku svého otce, kam jsem nesměla chodit, našla malou pistoli. Následně jsem pochopila, proč za okupace, když v noci na ulici zastavilo auto, vyskočila vždy moje máma k oknu a dívala se, jestli nejdou esesáci. Kdyby šli do domu, můj otec by se určitě zastřelil. Protože nesnášel fyzickou bolest a to by tak určitě bylo. Proto ta pistolka u mého mírumilovného tatínka.”

 

Otec odmítl kupovat konfiskovaný majetek po odsunutých Němcích

Z doby okupace vzpomíná Jiřina také na bombardování Brna v listopadu 1944. Při náletech se ukrývala přímo v krytu v Kraví hoře v Masarykově čtvrti. “Moje kamarádka při náletech křičela strachy tak, že to bylo slyšet přes celou ulici. Já se bála hlavně o maminku, která už často nestihla do krytu dojít a zůstala doma.” Konec války prožila rodina mimo Brno. I když měli rodiče pamětnice finanční možnosti, odmítl otec Jiřiny koupit po válce konfiskát po Němcích. “Řekl, že se na Němcích, kteří byli odsunuti, hojit nikdy nebude, stejně jako by se nehojil na Židech, kteří zemřeli v koncentrácích.” 

 

Komunisté potřebovali z pochopitelných důvodů zlikvidovat právníky

Po únoru 1948 bylo jasné, že režim bude advokáty likvidovat. “Lékaře potřebovali, ale právníci byli pro komunisty něco jako červená barva pro býka.” Rodiče Jiřiny začali mít existenční problémy a v roce 1953 je také citelně zasáhla měnová reforma. Otce Jiřiny i jeho kolegu dal režim do výroby. A i když se později ke své profesi vrátil, bylo to na pozici s minimálním platem. Často ho také předvolávala StB k výslechu na Leninovu ulici v Brně, kde bylo v té době známé sídlo tajné policie. “Býval z toho hodně zničený. Dlouhé hodiny na něj svítili světlem. V té době také zavřeli otcova přítele. Z vězení na Borech a v Leopoldově vyšel v 60. letech totálně psychicky i fyzicky zničený.”  

 

Ti, kteří měli dobrý kádrový posudek, mohli studovat medicínu, i když ani neudělali zkoušky

Přestože byla Jiřina skvělou žačkou a studentkou, cestu ke studiu vytoužené medicíny jí režim komplikoval. Dětem živnostníků a těch, kteří byli režimu nepohodlní, bylo v 50. letech znemožňováno studium na gymnáziu. Většině bylo doporučeno jít se vyučit na horníka. Pamětnici se nakonec podařilo vystudovat obor laborantka. “Už tehdy jsem se také seznámila se svým manželem. Lékařem, který byl o deset let starší. Pracoval ve Fakultní nemocnici u sv. Anny na II. interně, a to jako jediný lékař nestraník. Tlačili na něj, ale nikdy do strany nevstoupil.” Jiřina začala posléze pracovat ve zdravotnictví. Svého snu být lékařkou se ale nevzdala. Přestože udělala zkoušky na medicínu, nedostala pro studium uvolnění ze zdravotnictví. A to na rozdíl od jiných, kteří zkoušky ani neudělali, ale protože se svým kádrovým posudkem režimu vyhovovali, uvolnění dostali a studium jim bylo umožněno. “Napsali mi, abych nepočítala s tím, že půjdu studovat. Hnala jsem se tehdy naivně jako osmnáctiletá k ministrovi zdravotnictví Plojharovi. Samozřejmě mě k němu nepustili. Ale přijal mě sekční šéf a nakonec jsem medicínu vystudovala.” V roce 1963 nastoupila Jiřina na III. interní kliniku Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně.

 

Zvažovali jsme emigraci, následná normalizace odstavila lékařské kapacity

Komunistickou éru Československa v 60. letech minulého století popisuje Jiřina jako dobu uvolnění, ovšem jen částečného. Oproti 50. letům se sice už nepopravovalo, ale stále byli mnozí intelektuálové ve vězení a elita národa zůstávala po roce 1948 v emigraci. K výraznému uvolnění docházelo ale podle Jiřiny zejména v kulturní oblasti. Jako zajímavost také uvádí, že se objevilo novum v podobě slova stres. Jeho objevitelem byl lékař rakousko-maďarského původu Hans Selye, který je považován za otce moderního výzkumu stresu, a v 60. letech přednášel v Brně.

V době obsazování Československa sovětskými vojsky byla Jiřina s manželem a dětmi na dovolené v Jugoslávii. Při návratu zpět se zastavili ve Vídni u přátel a zvažovali emigraci. Nakonec se vrátili a stali se svědky dopadů normalizace na lékařské elity ve Fakultní nemocnici u sv. Anny. Mezi těmi, kteří v důsledku normalizačních postupů museli III. interní kliniku opustit, byl profesor Jaroslav Pojer, který do jejího čela nastoupil v roce 1955. Jeho osobnost, široké vzdělání, aktivní znalost šesti jazyků nenašly v tehdejších politických poměrech nikdy dostatečné uznání a prostor. Pro své náboženské přesvědčení a neskrývané filozofické pohledy nebyl nikdy do funkce přednosty kliniky oficiálně jmenován. A i když rok 1968 přinesl určitou naději na změnu, normalizace donutila profesora Pojera v roce 1971 definitivně z kliniky odejít. Normalizační praktiky se dotkly i jeho spolupracovníka a další osobnosti III. interní kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny, profesora Edgara Ningera. Podobně jako profesor Pojer byl také on režimem pronásledován pro své náboženské a politické přesvědčení. V roce 1970 ho odvolali z funkce vedoucího interní katedry a v roce 1971 musel ve svých šestapadesáti letech kliniku zcela opustit. Spolu s ním ztratila klinika i řadu dalších nadějných lékařských osobností.

 

Režim vám dával neustále najevo, že o vás ví, abyste měli strach

Ani Jiřina se posléze v době normalizace nevyhla hledáčku StB. “Byla na mě nasazena nějaká osoba. Přišlo na mě nějaké udání, že jsem se setkala s jistým člověkem. Dělali to tak, že pak volali manželce toho člověka, aby vyprovokovali rodinné rozepře. Chtěli jediné, vzbudit v člověku strach, aby si moc dobře uvědomoval, že o něm režim ví.”  

Sametovou revoluci přivítala MUDr. Jiřina Jedličková s nadšením. Svou profesi vykonávala až do roku 2019. Je stále aktivní. S manželem žije v Brně. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století