Slavomil Janov

„Já jsem šel na zkoušku z toho vědeckého komunismu, možná že existovaly nějaké tlusté knihy a učebnice, skripta. Já se přiznám, že jsem ani jedno nečetl, ne že by mě to, dneska by mě to asi možná že zajímalo, protože člověk se vyvíjí a v dětství mě moc nebavil dějepis, dneska mám historii rád a jsem v podstatě i historikem třeba v oblasti skautingu. Takže dneska bych si to možná že ne přečetl, ale alespoň prolouskal. V té době jsem to ani neměl v ruce a šel jsem na tu zkoušku, dost důležitou, jako už vlastně… To ještě byl pořád socialismus, já jsem vlastně, to bylo v tom osmdesátém sedmém roce. Přišel jsem na zkoušku, tam seděl ten zkoušející, profesor, titul profesor měl, byl vzdělaný, a něco si tak jako psal pořád na nějaké papírky a takhle byly rozložené lístečky s otázkami… A on se mě ptal, aniž by zvednul hlavu, říkal, tak pane kolego – říkal pane kolego, to si pamatuju, neříkal soudruhu – prostě byl takový na úrovni trochu. To zase nesmíme jako bych řekl někdy dogmaticky přehánět, já to nechci obhajovat, ale že všechno za socialismu bylo na odstřelení, to není pravda. Samozřejmě ideologie byla nesmyslná, nebyla svoboda, nebyla demokracie, ale zase některé věci byly úplně normální. Tady žilo patnáct milionů Čechoslováků v tom systému, chodili do práce, měli rodinu, život, svoje radosti a tak, ale bylo to samozřejmě omezené. To si pamatuji, říkal pane kolego, vyberte si otázku, a jestli se budete připravovat, nebo půjdete rovnou. Já jsem si to otočil a tam byla morálka v socialistické společnosti, otázka. Tak jsem říkal, půjdu rovnou, nebudeme se těšit na to za chvilku, ale vůbec jsem netušil, o čem budu mluvit, protože jsem věděl, že jestli bude chtít nějaké poučky nebo teorie nebo definice z učebnic, tak to jsem neuměl vůbec. Tak jsem se tak ... a on pořád si tam něco psal, vůbec mě nevnímal, nekoukal na mě. Já jsem tak začal, jako že morálka vůbec je vlastně poměrně složitý jev hodnot a chování člověka, ale k morálce lze vychovávat už od dětství. Takže já jsem už utekl od toho, co je to morálka, a začal jsem, lze vychovávat od dětství, a třeba i literaturou pro děti a mládež, jako Arkadij Gajdar, Timur a jeho parta, a nebo Jaroslav Foglar, Rychlé šípy. A on poprvé se podíval na mě, usmál se a říkal: ‚Rychlé šípy? To byli takoví barevní kluci, viďte?‘ Já jsem mu říkal: ‚Soudruhu profesore, barevní kluci, asi myslíte ty postavičky z toho komiksu, z kresleného seriálu?‘ Říkal: ‚Jo jo, to si pamatuju, po válce jsem to jako kluk četl, počkejte, jak se ten časopis jmenoval?‘ Tak jsem to nahrál na tu roli žurnalistiky a říkal, tak asi pravděpodobně po válce Vpřed, nebo před tím možná předválečný Mladý hlasatel. ‚Jo jo jo, to oni dělali takové dobré skutky, ano, to je morálka, dejte sem index, za jedna.‘“