The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Slavomil Janov (* 1958)

• narozen 19. července 1958 v Levoči na Slovensku

• pochází z dělnického prostředí

• v letech 1968–1970 skautoval v Popradu

• 1973–1977 studoval na Střední průmyslové škole stavební v Prešově

• od roku 1973 byl v pravidelném kontaktu s Jaroslavem Foglarem

• v letech 1977–1980 studoval geodézii a kartografii na ČVUT v Praze

• od roku 1980 pracoval v redakci středočeského krajského deníku Svoboda

• v letech 1983–1985 absolvoval vojenskou službu

• od pol. 90. let náměstkem pro vydavatelskou činnost nakladatelství Melantrich

• v roce 2024 žil v Praze

Svůj život zasvětil skautingu, i když to většinou bylo ilegální. Inspirací mu byl, jako mnohým jiným, Jaroslav Foglar, kterého měl možnost lépe poznat coby mladý vedoucí turistického oddílu a později i jako novinář. Slavomil Janov se skautským aktivitám věnuje dodnes, například v projektu Lavičky Jaroslava Foglara v Praze. 

Legálním skautem jen krátce

Narodil se ve slovenské Levoči 19. července 1958, s rodiči a třemi sourozenci vyrůstal v Popradu. Pocházel z dělnického prostředí. Tatínek pracoval jako klempíř, maminka se starala o domácnost a později, když děti odrostly, pracovala v nemocnici nebo jako prodavačka v trafice. V době uvolnění v roce 1968 se dostal ke knihám Jaroslava Foglara, což do jisté míry určilo jeho další směřování. 

Když ho 21. srpna 1968 ráno maminka probudila se slovy, že bude nejspíš válka, poprvé začal vnímat politické dění v Československu. Ještě než se společnost začala takzvaně normalizovat, přišel jeho spolužák do třídy v neúplném skautském kroji, díky čemuž ho přivedl do svého oddílu a ke skautingu vůbec. „Vzpomínám si, že u klubovny, která byla vedle fary v Popradě, zastřelil sovětský voják v srpnových dnech Jozefa Bonka. To jméno si pamatuju dodnes, protože měl pamětní desku hned vedle klubovny,“ vypráví pamětník. Skaut na Slovensku byl zakázán už v únoru 1970, o trochu dříve než v Čechách, a tak Slavomil Janov nestihl ani letní skautský tábor. Přesto se chlapci scházeli dál, v utajení.

Podle jména poznáš skauta

V roce 1973 odešel studovat Střední průmyslovou školu stavební do Prešova, kde záhy založil a vedl turistický oddíl mládeže, který fungoval jako ilegální skaut. „Nebyli jsme zdaleka jediní,“ vypráví. „Každoročně se jezdilo na srazy turistických oddílů a ilegální skauty člověk poznal třeba podle názvu oddílu. Hodně původních skautů se schovalo taky pod hlavičku Pionýra, ale většinou hlavně pod ty turistické oddíly.“ Jako student sportoval, dělal hokej, fotbal, atletiku a orientační běh. V té době už také přispíval do různých novin a časopisů krátkými články.

Hned po založení oddílu kontaktoval písemně Jaroslava Foglara a při celorepublikovém srazu turistických oddílů na koupališti Džbán v roce 1975 ho jel navštívit na jeho chatu, kde žil společně s maminkou. Ve skautských kruzích se na něj nikdy nezapomnělo, i když byl komunisty jako autor zakázán a jeho knihy nesměly vycházet. Od té doby byli v pravidelném kontaktu až do Foglarovy smrti v roce 1999. 

Rychlé šípy obstály i u zkoušky z vědeckého komunismu

Po maturitě odešel do Prahy na ČVUT studovat geodézii a kartografii, především kvůli tomu, že ho bavily mapy. Po třech letech ale školu opustil a v roce 1980 nastoupil jako elév do středočeského krajského deníku Svoboda, kde se postupně vypracoval na pozici vedoucího sportovní rubriky. Díky tomu měl možnost odjet v polovině 80. let s týmem našich ragbistů do Walesu a do Itálie. 

Ještě na vojně, kterou absolvoval v letech 1983–1985, si podal přihlášku na fakultu žurnalistiky do Prahy, kam ho přijali. Kromě studia předmětů potřebných pro žurnalisty ho jako všechny ostatní čekal každý rok jeden ideologický předmět. Například vědecký komunismus, ke kterému sice byla skripta a učebnice, ale ani jedno nikdy neotevřel. Na zkoušku přesto šel. „Tam seděl zkoušející, měl titul profesor, a něco si pořád psal na nějaké papírky a takhle byly rozložené lístečky s otázkami… A on se mě ptal, aniž by zvednul hlavu, pane kolego, vyberte si otázku..., a jestli se budete připravovat, nebo půjdete rovnou... Já jsem to otočil a tam byla morálka v socialistické společnosti. Tak jsem říkal, že půjdu rovnou, nebudeme se těšit na to za chvilku, ale vůbec jsem netušil, o čem budu mluvit, protože jsem věděl, že jestli bude chtít nějaké poučky nebo definice z učebnic, tak to jsem vůbec neuměl. Tak jsem začal, že morálka vůbec je vlastně poměrně složitý jev hodnot a chování člověka, ale k morálce lze vychovávat už od dětství, třeba i literaturou pro děti a mládež, jako Arkadij Gajdar, Timur a jeho parta, nebo Jaroslav Foglar, Rychlé šípy. A on se na mě poprvé podíval, usmál se a říkal: ‚Rychlé šípy? To byli takoví barevní kluci, viďte?‘ Já jsem říkal: ‚Soudruhu profesore, barevní kluci, asi myslíte ty postavičky z komiksu, z kresleného seriálu?‘ A on: ‚Jo jo, to si pamatuju, po válce jsem to jako kluk četl, počkejte, jak se ten časopis jmenoval?‘ Tak jsem to nahrál na tu roli žurnalistiky a řekl mu, tak asi pravděpodobně po válce Vpřed, nebo před tím možná předválečný Mladý hlasatel. ‚Jo, to oni dělali takové dobré skutky, ano, to je morálka, dejte sem index, za jedna,‘“ vypráví se smíchem Slavomil Janov, kterak mu Jaroslav Foglar pomohl složit úspěšně zkoušku z vědeckého socialismu. 

Dočkat se svobody, demokracie a prosperity

Když v listopadu 1989 přišla revoluce, do studentských demonstrací se nezapojoval. 17. listopadu večer měl zrovna službu v redakci deníku Svoboda, kde připravoval do vydání stránku se sportovní rubrikou. Po událostech na Národní třídě cítil naději, že by se společnost konečně mohla dočkat toho, co tu tolik let chybělo: svobody, demokracie a hospodářské prosperity. Redakce se rychle rozdělila na dva tábory. Na ty, co jsou zastánci starých pořádků, a ty, kteří přijali pád komunismu s nadšením. Záhy bylo jasné, že se deník přidá na stranu demonstrantů. V lednu roku 1990 se jeho vedení vzdalo funkcí a Slavomil Janov byl pověřen jeho vedením, protože jako pracovník sportovní rubriky nebyl zatížen ideologickými a politickými články. 

Do roku 1991, kdy deník přestal vycházet, v něm působil jako šéfredaktor. Poté přešel do nakladatelství Melantrich, kde se postupně vypracoval na pozici náměstka pro vydavatelskou činnost. Po roce 1989 se aktivně zapojil do obnovy skautingu v Čechách a začal úzce spolupracovat s Jaroslavem Foglarem, který po letech zákazu činnosti mohl opět začít vydávat svoje knihy. 

Dnes se Slavomil Janov, skautskou přezdívkou Nashville, věnuje historii skautingu, inicioval v Praze projekt Lavičky Jaroslava Foglara, cestuje a setkává se se skauty po celém světě. V roce 2024 žil v Praze.