Jaroslava Jandová

* 1933

  • „Pracoval u toho pana Maška, který ukrýval ty potraviny. No a když pak viděl, že prostě se mu to nelíbilo, nechtěl u něj být, jakmile dostal výuční list, tak od něj odešel a vrátil mu, vrátil mu, je to i v těch dokladech, to, co on přinesl k jeho rodičům uschovat. Jenomže pan Mašek stejně nedal pokoj a přišel k jeho rodičům a ještě je naverboval, aby tam aspoň nechali nějaké to kafíčko a nějaký alkohol, vždyť toho bylo asi za pět tisíc. No a za to odseděl deset měsíců. Tři dny před soudem sebrali všechny tyhle zaměstnance. Soud trval na Pankráci v hlavní síni dva měsíce, no a pak byl deset měsíců v Jáchymově. Přišel z Jáchymova a šel do výroby. Šel do ČKD jako dělník pracovat, no a pak chtěl ke svému oboru, tak musel na rok, jo, pak šel na vojnu, co to povídám, dva roky byla vojna a po vojně byl v tom ČKD a chtěl do svého oboru, chtěl zase jít prodávat, tak musel jít na rok pracovat do stavebnictví. Takže pracoval na stavbě tady někde v Braníku, jak se stavěly ty domy kolem bazénu blízko. No a pak se dostal ke svému řemeslu, a tak začínal u firmy Zoufalý na Jungmannově náměstí.“

  • „Oni ti Němci, to bylo tak, já jsem to všechno jako holka pozorovala, protože jsem pořád běhala po ulici, že jo, tehdy ani škola nebyla. A tak jsem se vždycky dívala, jak vodili. Tam bylo strašně na Praze jedna a asi vůbec hodně v Praze německých rodin, Němců. Takže je vodili, velikánské průvody, kolem té Vltavy, jak je teď ten hotel Intercontinental. Tak tam jsem vždycky stála u té nemocnice Na Františku nebo na nábřeží. A ony šly, to byly snad desetistupy, no, po celé té ulici a chodníku, šly ty ženy, babičky a děti. Z těch domů prostě chodily jenom ženy, babičky a děti. A teď byla takzvaná RG, Revoluční garda, měly rudé, takové, jak bych to řekla, pásky na rameni, na levé ruce. A těm se říkalo rabovací garda, té Revoluční gardě. Protože jak tadyhle pochodovaly ty ubohé ženy, děti a nějaké stařečky, tak na konci vždycky byla nějaká babička, která měla kočárek. A to dítě se jí táhlo za sukni. Já to tak vidím pořád. A na kočárku měla uzel, kde asi měla zabalené nejdůležitější věci. A ta rabovací garda na ně dohlížela. A jak ony šly v těch několika stupech, tak jak viděli kočárek a balík takhle nějaký, tak do toho tou flintou šťouchali tak dlouho, až to spadlo na zem. A teď to prostě se rozvinulo. Oni čekali, jestli tam bude nějaké zlato nebo co. A ony tam byly jenom nejnutnější potřeby třeba pro malé dítě. To vidím jako dneska. A takhle pochodovaly opravdu pořád po tom nábřeží směrem od právnické fakulty k Holešovicím.“

  • „Na Letenské pláni proti našemu, po tom okraji, byla rozestavěná děla – a to jsme měli strašný strach, protože to bylo přímo namířeno na nás. Takže jsme se báli a museli jsme být v tom sklepě celý čtyři dny – až do toho devátého. A pak jsme vyšli ven devátého, ale museli jsme dávat velký pozor. Zrovna na tyhle májové dny bylo krásné počasí tehdy. A vím, že když jsme ze sklepa den předem vyšli třeba na dvorek, tak hned tam vedle maminky zasvištěla kulka, tak jsme zase zalezli do krytu, protože v těch bytech v každém domě na Starém Městě tehdy v centru bydleli nějací Němci. Takže to nebyla legrace, tak jsme skutečně až do konce, do toho devátého, byli ve sklepě. Pak jsme vyšli a opatrně jsme se s maminkou šli podívat na Staroměstské náměstí a tam z té radnice, zrovna ta hořela, ta část, která celá shořela, tak byla hořící a z té hořící radnice vynášeli Němce. Byly to různé, i vyšší funkce, i obyčejný, a nakládali je venku na nějaký vagón, teda nákladní auto, a pak je asi vezli. To bylo taky hrozné, když je vozili do té nemocnice Na Františku. Tam lidi stáli a hrozili rukou a nadávali těm Němcům raněným. Pak je začali mlátit a pak už je mlátili hlava nehlava, byla to doba po válce těsně, když ještě vlastně konec byl sice vyhlášený na osmého, ale do devátého jsme tam měli hodně horko.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.10.2025

    (audio)
    duration: 01:19:08
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Češi mlátili raněné Němce hlava nehlava

Jaroslava Jandová, 1954
Jaroslava Jandová, 1954
photo: archiv pamětníka

Jaroslava Jandová, rozená Mizerová, se narodila 8. dubna 1933 ve Zbirohu. Rodiče se v roce 1935 přesunuli do Prahy, nejprve do Maiselovy ulice k synagoze, odkud se v roce 1939 přestěhovali do blízkosti nemocnice Na Františku. V dětství chodila do Sokola, vzpomíná na pohřeb T. G. Masaryka i na mobilizaci v roce 1938. Pražské povstání v květnu 1945 přečkala s rodiči ve sklepě. Když vylezli ven, spatřili na vlastní oči hořící Staroměstskou radnici i následnou brutalitu Revoluční gardy vůči poraženým Němcům. Po vystudování obchodní akademie pracovala v tajném oddělení Živnostenské banky, později přešla díky znalosti angličtiny do Obchodní banky. Se svým budoucím manželem Jiřím Jandou se seznámila v roce 1949, o rok později byl nespravedlivě odsouzen za přechovávání zboží z obchodu bývalého zaměstnavatele Rudolfa Maška. Devět měsíců strávil v Jáchymově, pak ho ještě čekala vojna a povinná práce na stavbě, takže se mohli vzít až v roce 1954. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se jim podařilo na tři dny vycestovat do Londýna, než spadla klec a začala normalizace. Během sametové revoluce se pamětnice účastnila demonstrace na Václavském náměstí. V roce 2025 žila v Praze.