Jaroslava Jandová

„Oni ti Němci, to bylo tak, já jsem to všechno jako holka pozorovala, protože jsem pořád běhala po ulici, že jo, tehdy ani škola nebyla. A tak jsem se vždycky dívala, jak vodili. Tam bylo strašně na Praze jedna a asi vůbec hodně v Praze německých rodin, Němců. Takže je vodili, velikánské průvody, kolem té Vltavy, jak je teď ten hotel Intercontinental. Tak tam jsem vždycky stála u té nemocnice Na Františku nebo na nábřeží. A ony šly, to byly snad desetistupy, no, po celé té ulici a chodníku, šly ty ženy, babičky a děti. Z těch domů prostě chodily jenom ženy, babičky a děti. A teď byla takzvaná RG, Revoluční garda, měly rudé, takové, jak bych to řekla, pásky na rameni, na levé ruce. A těm se říkalo rabovací garda, té Revoluční gardě. Protože jak tadyhle pochodovaly ty ubohé ženy, děti a nějaké stařečky, tak na konci vždycky byla nějaká babička, která měla kočárek. A to dítě se jí táhlo za sukni. Já to tak vidím pořád. A na kočárku měla uzel, kde asi měla zabalené nejdůležitější věci. A ta rabovací garda na ně dohlížela. A jak ony šly v těch několika stupech, tak jak viděli kočárek a balík takhle nějaký, tak do toho tou flintou šťouchali tak dlouho, až to spadlo na zem. A teď to prostě se rozvinulo. Oni čekali, jestli tam bude nějaké zlato nebo co. A ony tam byly jenom nejnutnější potřeby třeba pro malé dítě. To vidím jako dneska. A takhle pochodovaly opravdu pořád po tom nábřeží směrem od právnické fakulty k Holešovicím.“

„Na Letenské pláni proti našemu, po tom okraji, byla rozestavěná děla – a to jsme měli strašný strach, protože to bylo přímo namířeno na nás. Takže jsme se báli a museli jsme být v tom sklepě celý čtyři dny – až do toho devátého. A pak jsme vyšli ven devátého, ale museli jsme dávat velký pozor. Zrovna na tyhle májové dny bylo krásné počasí tehdy. A vím, že když jsme ze sklepa den předem vyšli třeba na dvorek, tak hned tam vedle maminky zasvištěla kulka, tak jsme zase zalezli do krytu, protože v těch bytech v každém domě na Starém Městě tehdy v centru bydleli nějací Němci. Takže to nebyla legrace, tak jsme skutečně až do konce, do toho devátého, byli ve sklepě. Pak jsme vyšli a opatrně jsme se s maminkou šli podívat na Staroměstské náměstí a tam z té radnice, zrovna ta hořela, ta část, která celá shořela, tak byla hořící a z té hořící radnice vynášeli Němce. Byly to různé, i vyšší funkce, i obyčejný, a nakládali je venku na nějaký vagón, teda nákladní auto, a pak je asi vezli. To bylo taky hrozné, když je vozili do té nemocnice Na Františku. Tam lidi stáli a hrozili rukou a nadávali těm Němcům raněným. Pak je začali mlátit a pak už je mlátili hlava nehlava, byla to doba po válce těsně, když ještě vlastně konec byl sice vyhlášený na osmého, ale do devátého jsme tam měli hodně horko.“