Jaroslava Jandová

* 1933

  • „Pracoval u toho pana Maška, který ukrýval ty potraviny. No a když pak viděl, že prostě se mu to nelíbilo, nechtěl u něj být, jakmile dostal výuční list, tak od něj odešel a vrátil mu, vrátil mu, je to i v těch dokladech, to, co on přinesl k jeho rodičům uschovat. Jenomže pan Mašek stejně nedal pokoj a přišel k jeho rodičům a ještě je naverboval, aby tam aspoň nechali nějaké to kafíčko a nějaký alkohol, vždyť toho bylo asi za pět tisíc. No a za to odseděl deset měsíců. Tři dny před soudem sebrali všechny tyhle zaměstnance. Soud trval na Pankráci v hlavní síni dva měsíce, no a pak byl deset měsíců v Jáchymově. Přišel z Jáchymova a šel do výroby. Šel do ČKD jako dělník pracovat, no a pak chtěl ke svému oboru, tak musel na rok, jo, pak šel na vojnu, co to povídám, dva roky byla vojna a po vojně byl v tom ČKD a chtěl do svého oboru, chtěl zase jít prodávat, tak musel jít na rok pracovat do stavebnictví. Takže pracoval na stavbě tady někde v Braníku, jak se stavěly ty domy kolem bazénu blízko. No a pak se dostal ke svému řemeslu, a tak začínal u firmy Zoufalý na Jungmannově náměstí.“

  • „Oni ti Němci, to bylo tak, já jsem to všechno jako holka pozorovala, protože jsem pořád běhala po ulici, že jo, tehdy ani škola nebyla. A tak jsem se vždycky dívala, jak vodili. Tam bylo strašně na Praze jedna a asi vůbec hodně v Praze německých rodin, Němců. Takže je vodili, velikánské průvody, kolem té Vltavy, jak je teď ten hotel Intercontinental. Tak tam jsem vždycky stála u té nemocnice Na Františku nebo na nábřeží. A ony šly, to byly snad desetistupy, no, po celé té ulici a chodníku, šly ty ženy, babičky a děti. Z těch domů prostě chodily jenom ženy, babičky a děti. A teď byla takzvaná RG, Revoluční garda, měly rudé, takové, jak bych to řekla, pásky na rameni, na levé ruce. A těm se říkalo rabovací garda, té Revoluční gardě. Protože jak tadyhle pochodovaly ty ubohé ženy, děti a nějaké stařečky, tak na konci vždycky byla nějaká babička, která měla kočárek. A to dítě se jí táhlo za sukni. Já to tak vidím pořád. A na kočárku měla uzel, kde asi měla zabalené nejdůležitější věci. A ta rabovací garda na ně dohlížela. A jak ony šly v těch několika stupech, tak jak viděli kočárek a balík takhle nějaký, tak do toho tou flintou šťouchali tak dlouho, až to spadlo na zem. A teď to prostě se rozvinulo. Oni čekali, jestli tam bude nějaké zlato nebo co. A ony tam byly jenom nejnutnější potřeby třeba pro malé dítě. To vidím jako dneska. A takhle pochodovaly opravdu pořád po tom nábřeží směrem od právnické fakulty k Holešovicím.“

  • „Na Letenské pláni proti našemu, po tom okraji, byla rozestavěná děla – a to jsme měli strašný strach, protože to bylo přímo namířeno na nás. Takže jsme se báli a museli jsme být v tom sklepě celý čtyři dny – až do toho devátého. A pak jsme vyšli ven devátého, ale museli jsme dávat velký pozor. Zrovna na tyhle májové dny bylo krásné počasí tehdy. A vím, že když jsme ze sklepa den předem vyšli třeba na dvorek, tak hned tam vedle maminky zasvištěla kulka, tak jsme zase zalezli do krytu, protože v těch bytech v každém domě na Starém Městě tehdy v centru bydleli nějací Němci. Takže to nebyla legrace, tak jsme skutečně až do konce, do toho devátého, byli ve sklepě. Pak jsme vyšli a opatrně jsme se s maminkou šli podívat na Staroměstské náměstí a tam z té radnice, zrovna ta hořela, ta část, která celá shořela, tak byla hořící a z té hořící radnice vynášeli Němce. Byly to různé, i vyšší funkce, i obyčejný, a nakládali je venku na nějaký vagón, teda nákladní auto, a pak je asi vezli. To bylo taky hrozné, když je vozili do té nemocnice Na Františku. Tam lidi stáli a hrozili rukou a nadávali těm Němcům raněným. Pak je začali mlátit a pak už je mlátili hlava nehlava, byla to doba po válce těsně, když ještě vlastně konec byl sice vyhlášený na osmého, ale do devátého jsme tam měli hodně horko.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 02.10.2025

    (audio)
    duration: 01:19:08
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

Češi mlátili raněné Němce hlava nehlava

Jaroslava Jandová, 1954
Jaroslava Jandová, 1954
photo: archiv pamětníka

Jaroslava Jandová, rozená Mizerová, se narodila 8. dubna 1933 ve Zbirohu. Rodiče se v roce 1935 přesunuli do Prahy, nejprve do Maiselovy ulice k synagoze, odkud se v roce 1939 přestěhovali do blízkosti nemocnice Na Františku. V dětství chodila do Sokola, vzpomíná na pohřeb T. G. Masaryka i na mobilizaci v roce 1938. Pražské povstání v květnu 1945 přečkala s rodiči ve sklepě. Když vylezli ven, spatřili na vlastní oči hořící Staroměstskou radnici i následnou brutalitu Revoluční gardy vůči poraženým Němcům. Po vystudování obchodní akademie pracovala v tajném oddělení Živnostenské banky, později přešla díky znalosti angličtiny do Obchodní banky. Se svým budoucím manželem Jiřím Jandou se seznámila v roce 1949, o rok později byl nespravedlivě odsouzen za přechovávání zboží z obchodu bývalého zaměstnavatele Rudolfa Maška. Devět měsíců strávil v Jáchymově, pak ho ještě čekala vojna a povinná práce na stavbě, takže se mohli vzít až v roce 1954. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se jim podařilo na tři dny vycestovat do Londýna, než spadla klec a začala normalizace. Během sametové revoluce se pamětnice účastnila demonstrace na Václavském náměstí. V roce 2025 žila v Praze.