Amálie Jakubovská

* 1940

  • "Dřív jsme neměli televizi. Zkraje, když jsem se vdala, dostali jsme rádio od tety z Oršavy. Byli v Čechách a přinesli si víc rádií. Jedno nám prodali, říkali mu TESLA. Neuměli jsme ho spouštět ani zastavit, tak jsme ho dávali do té prízy [elektřiny], jak říkáme, a vyndali, a tak jsme to hnali. Chodili k nám lidi poslouchat. Je to hanba povídat, ale tak to bylo. Ale níčko je televizorů už ...[?] vyhodíme a koupíme si jiný a je prý zle. Není zle, nebudu to povídat. Níčko mladí nevědí, jak to bylo dřív. Televizi jenom zmáčkneme, ležíme na posteli, jen co se nám líbí. Důchod přijde, je malý, ale je. Koupíme si, co chceme. Tak co ještě bych chtěla? Někteří se ženou a mají peněz a peněz a stavení a vil a všeho, co slyším na televizi. A padne jako ten chudý a nemá z toho nic. Jenom ty hříchy si vezme s sebou."

  • "Víru jsme si jako katolíci hnali furt stejně. Jednou tu byl jeden učitel z Nadlacu a uměl česky. Tady se oženil a vzal si jednu Češku. Zapovídal dětem, aby do kostela nechodily. Já tentokrát neměla kluka ve škole, ty maminky se mrzely. To víte, kněz přijde a chce ministranty. A ty děti plakaly, bály se rodičů i učitelů. Šel kluk mé švagrové do kostela, že musí jít do kostela. 'Já tě vyrostla, já poroučím.' Kluk šel a plakal, bál se. Akorát vyšel [učitel] ze školy a vrátil ho zpátky. A ona se do něj [učitele] pustila a kluk musel jít do kostela a jemu vynadala. Povídá: 'Ať se stane, co se stane, ale kostela se nesmíme nechat!'"

  • "Za Ceausesca jsme žili ne baš pěkně. Všechno se stahovalo, chleba se dával jenom na lístky. Museli jsme si shánět po poli na chleba. Na lístky nám dávali, jak jsme nosili prodej, dostávali jsme od těch paní, co nesnědly, tak lístky. A s těmi lístky jsme si vyzvedávali chleba, co jim vybýval. A potom už to bylo kapku lepší, ale lid nebyl spokojen, tak se to pozvedlo a pobilo se hodně lidu. A níčko je všeho. Chleba, jaký chcete, všeho na světě je. Dávají nám i důchody, ale nejsou lidi spokojení, že jinde se žije lépe. Tak já nevím, co z toho bude. Víte, kteří neprošli skrz to zlé, tak si myslí, že by to mělo být lepší. Jenže my jsme prošli skrz to zlé, tak víme, že to bylo zlé. Byl hodně hlad."

  • Full recordings
  • 1

    Šumice, 13.09.2023

    (audio)
    duration: 01:21:42
    media recorded in project Paměť Banátu
Full recordings are available only for logged users.

Šest neděl po porodu jsme už pracovaly na polích

Pamětnice spolu s vnoučetem, krátce po smrti manžela, proto má na hlavě uvázaný černý šátek, který vyjadřuje smutek, 1989
Pamětnice spolu s vnoučetem, krátce po smrti manžela, proto má na hlavě uvázaný černý šátek, který vyjadřuje smutek, 1989
photo: archiv pamětnice

Amálie Jakubovská (rumunsky Iacubovschi), rozená Veverková, se narodila 29. června 1940 a vyrůstala v české vesnici Šumice v rumunském Banátu. Jako malé dítě prožila závěr války, kdy se s rodinami z vesnice ukrývali v okolí. Její rodiče vlastnili malé hospodářství a od dětství zapojovali pamětnici do zemědělských prací. Otcovi sourozenci se po válce zapsali na seznamy reemigračních transportů do Československa. Rodina pamětnice však odmítla Šumici opustit a nadále zde zůstali žít. V rodném místě vychodila čtyři třídy a po jejich splnění pracovala v hospodářství. Docházela prodávat na trh do několik desítek kilometrů vzdálené Oršavy. V 18 letech se provdala za místního muzikanta Jana Jakubovského a spolu vychovali jednoho syna. V době budování rumunského socialismu odváděli státu povinné zemědělské dodávky. Prakticky celý život pamětnice pracovala v hospodářství. Po svržení komunistů a nastolení pluralitního systému v zemi jí přiznali penzi po zesnulém manželovi, který zemřel na sklonku 80. let. S otevřením státních hranic poskytovala turistům ubytování, které až donedávna na Šumici provozovala. V době natáčení (září 2023) žila tamtéž.