Михайло Іванків Mykhailo Ivankiv

„Byl to šok. Bezmezný šok. Zase jsem nevěděl, co mám dělat, jak se zachovat. V prvních dnech, vzpomínám si, jsem jel na kole – do holičství, abych se nechal ostříhat – a viděl jsem, že Ukrajinci stojí na náměstí Dam. Tak jsem k nim zamířil, měl jsem v úmyslu – jak jsem si myslel – k nim jen klidně přijít, zeptat se, jak se mají. Ale všechno skončilo tím, že jsem na ně začal křičet; začal jsem křičet nějakým hlasem, který nebyl můj, co tam sakra stojí, co tu dělají, když vás nikdo neslyší. Tam je válka, tam… tam umírají přátelé, příbuzní, tam zabíjejí prostě jen tak, zabíjejí bezdůvodně. A my tu stojíme a snažíme se proniknout k lidem, kterým jsme naprosto lhostejní. A dokonce se ani nesnažíme k nim proniknout; my jen stojíme a vzájemně si pláčeme, jeden druhému křičíme. Je to stejné jako před dvěma týdny, před začátkem, když jsme stáli a jeden druhému říkali: ‚Oj jo joj, Putin co nevidět zaútočí.‘ Teď stojíme a říkáme: ‚Oj jo joj, Putin zaútočil.‘ Ale my pořád děláme totéž, stojíme s vlajkami. A pláčeme. Ten den jsme se nějak spontánně sešli, přijeli jsme na spontánní akci před sídlo NATO. Trochu jsme si popovídali s mluvčími a rozešli jsme se. Zkoušeli jsme se znovu scházet, abychom organizovali nějaké protesty, nějaké hnutí v samotném Nizozemsku, abychom něco dělali. Velmi rychle jsem byl z toho všeho zklamaný. A z těch lidí, které jsem potkal na začátku v Nizozemsku, na začátku totální… – hodně jsme ztratili kontakty. Byly tam nějaké společné chaty, kde se pokoušeli něco organizovat. Z mé strany bylo hodně agrese, hodně ostrých slov. Například, když mi jeden z organizátorů ukrajinské diaspory v Nizozemsku řekl: ‚Potřebujeme vytvořit webové stránky.‘ Zeptal jsem se ho: ‚Dobře, můžu, ale proč?‘ No, protože ty původní vypadají nějak nehezky. Tak jsem mu..., prostě jsem ho poslal…, řekl jsem mu něco jako: ‚Na Ukrajině je válka, a ty máš nevyhovující webové stránky? Hej, chlape, čím se to zabýváš?‘ Také jsem měl mnoho, velmi mnoho osobních požadavků ohledně toho, jak by to mělo být, čím by se měla zabývat ukrajinská diaspora v Nizozemsku. Bohužel jsem nenašel na své požadavky odezvu. Ale protože jsem udržoval kontakty se svými studenty, kteří odešli studovat magisterský program do Evropy – konkrétně s Jarynou –, tak jsme se s nimi jednou pokusili něco podniknout. Byla tam organizace Bamberg, německá Bamberg:UA, která se snažila nějak pomáhat, dobrovolničit, pomáhat, posílat auta, posílat pomoc na Ukrajinu. A také mi zavolal můj přítel Ješka, Maksym, a řekl: ‚Mychajle…‘ Už si nepamatuji, jestli jsem mu volal já, nebo on mně. Zdá se, že já jemu. Tehdy jsem uvažoval o návratu na Ukrajinu, tak jsem mu napsal. No, on je voják, účastník bojů na Donbasu, ‚kyborg‘. Napsal jsem mu: ‚Maksyme, já uvažuju o návratu na Ukrajinu.‘ On mi odepsal: ‚Misko, tady jsi kurva k ničemu, já teď potřebuju tři auta, pojď, sežeň ty auta. Takže seď v Evropě, vydělávej peníze, podporuj frontu.‘ A já jsem se nějak pustil do řešení toho problému. Pro mě to bylo: ‚Cože, koupit auta? Jak? Já nenávidím auta.‘ Ale byla tam potřeba, nějak se našli správní lidé; ale zpočátku jsme to dělali absolutně chaoticky.“

„Večer jsme hlídkovali, snažili jsme se trochu převzít povinnosti milice, dohlíželi jsme na dodržování pořádku. Stáli jsme u brány, hlídali jsme, aby nikdo nevstupoval se zbraněmi nebo obušky do samotného Svatomichalského [chrámu]. Když přicházelo hodně lidí, nával, snažil jsem se je někam poslat, říct jim, kam přesně mají jít, nebo prostě někoho vzít k sobě, aby se mohli umýt, najíst a vyspat se v relativním klidu. Tohle, a také věci denní potřeby – přinést a postavit stan – no, všelijak tak různě. Promluvit s mnichy, zeptat se jich, co se děje. Tehdy, vlastně… je nějak zvláštní, že když jsem tam byl, u chrámu svatého Michala, vůbec jsem nevěděl, co se kolem děje. Pamatuji si, že ke mně přišel kamarád; my – no, on mě uviděl, stál jsem u brány – nějak jsme se objali, popovídali si s Lysým. A ještě řekl, že ‚my jdeme dolů, jdeme tam, na samotný Majdan.‘ A pak mi za tři hodiny zavolal Mychajlo a řekl, že Bohdana Solčanyka zabili a že teď vezou jeho tělo do Lvova. Něco takového tam bylo. Ještě si pamatuji, že jsem prostě nějak naprosto chladně a bezmyšlenkovitě odpověděl: ‚No ano, ano, to se tu stává, trochu tu střílejí.‘ Pak jsem si vyčítal, že se ve mně v tu chvíli neprojevily absolutně žádné emoce, protože všechno bylo v mlze. Všechno bylo jako bych..., nevěděl jsem, co se děje, nevěděl jsem, kde jsem, co jsem, co je kolem. Byly jen nějaké momenty. Nebo, vzpomněl jsem si, byla jedna epizoda, která mě velmi dojala a která ukázala, že Ukrajina má budoucnost, že Ukrajina má naději. Stál jsem u brány Svatomichalského, díval se, kdo kam vstupuje, prostě taková běžná rutina. A všiml jsem si, že tam přišla dvojice, starší manželé, muž se svou ženou. A manželka ho tak šťouchá loktem do břicha a říká mu: ‚No tak, vyndej občanku.‘ Oba vytáhli občanky, přistoupili ke mně, otevřeli je a říkají: ‚Podívejte se, my jsme sem přijeli…‘ – už si nepamatuji, odkud přesně. Přijeli, ukazují mi, ruce se jim třesou, říkají: ‚ Jsme tady…‘ Přišli ke mně a říkají: ‚Přijeli jsme sem, ale nevíme, co máme dělat.‘ Jsou to věkem důchodci, starší lidé, ne z Kyjeva, ne z Kyjevské [oblasti], a říkají: ‚Jsme tu, nevíme, co dělat, ale víme, že nemůžeme sedět doma, že teď nejde prostě sedět a sledovat to všechno v televizi. Víme, že musíme být tady.‘ A to mi ukázalo, že ještě není všechno ztraceno. Že existuje nějaký ukrajinský duch, který ti říká, že nemůžeš, nesmíš sedět doma. Když se děje nějaká nespravedlnost, když se děje neštěstí, znamená to, že je třeba vstát a něco dělat.“

„Ráno jsem se probudil, chystal se do práce a rozhodl se podívat na Twitter, co se tam děje, co tam píšou. Vzpomínám si, že jsem… Na Twitteru jsem sledoval Sašu Kolcovu, ta tehdy aktivně informovala o událostech, které právě probíhaly. A pamatuji si jeden z jejích tweetů: ‚Na Chreščatyku je potřeba sanitka.‘ No, já jsem se už dál nezabýval tím, co se vlastně děje. Rychle jsem navlékl neprůstřelnou vestu, vzal nějakou tyč, nasadil si snowboardovou helmu a běžel k Mariinskému [parku]. Doběhl jsem k první barikádě, a dál mě nepustili. A z Mariinského, z této barikády, jsem běžel na [ulici] Instytutskou. Dorazil jsem tam těsně předtím, než se zformoval Berkut, když začali vytlačovat lidi. Ještě si pamatuji…, běžel jsem tam, zastavil se – helmu jsem měl v batohu –, nasadil jsem helmu na hlavu, sledoval jsem, jak létají gumové projektily. Kdosi tam s kýmsi něco prohodil, a pak nás začali vytlačovat, z Instytutské nás táhli na Majdan Nezávislosti. Vzhledem k tomu, že jsem byl muž a cítil jsem se trochu při síle, snažil jsem se zadržet Berkut, nějak tam ještě… Vlastně jsme tam byli tři nebo čtyři kluci, kteří se snažili vytvořit alespoň nějakou překážku, vyhrožovat Berkutu – na několik minut mlátit holemi do dlažby nebo do nějakých dřevěných štítů nebo něčeho podobného, a tím zastavit Berkut, aby lidé, kteří ustupovali, měli čas se stáhnout. Bohužel, času bylo málo, a ne všichni stihli ustoupit; natlačili nás k první barikádě – ze sněhu, a tam se vytvořila velká tlačenice. Vzpomínám si ještě na několik momentů, kdy už vlastně došlo ke střetu. Vedle mě stál starší muž, a jeden berkutovec se po něm rozmáchl; pak jsem se tam snažil mávat rukama nebo něco podobného, berkutovec se podíval, že je to starší muž, podíval se na mě, že mám helmu, a řekl: ‚Oukej, radši jeho.‘ Třískl mě do hlavy, ztratil jsem vědomí, upadl jsem, dál mě v tom davu zvedli, znovu jsem dostal po hlavě tím obuškem, po uších. Nějak po mně trochu šlapali, ale pak jsem v těch mžitkách, které mi normálně přiletěly do hlavy…, přelezl jsem barikádu a nějak se tam potácel. Ještě jsem se pokoušel dovolat Jurkovi, říct: ‚Jurko, je tu bída, masakrují tu lidi; je to nutné, rychle sem; jestli máš nějaké kontakty, pošli sem nějakou setninu sebeobrany, abychom berkutovce alespoň trochu zatlačili, aby tady…‘ No, jak se později ukázalo, dva lidi tam ušlapali k smrti, takže tam zůstalo… Jedno tělo zůstalo, druhé, zdá se, nějak sebrali. Už si na ty události [vzpomínám] trochu jako v mlze. Šel jsem tehdy za odboráři, tenkrát jsem slyšel od Jurka, že i oni taky – jejich setnina odešla, Jurka měl zhmožděninu, pod nohama mu explodovala výbušnina. Jednomu z našich... utrhlo to ruku, Andrijovi. Sebrali ho, hned odvezli do Polska na léčení. No a jednoho našeho kluka tam zbili tak, že pak byl na JIPce – a z JIPky se nedostal, zemřel.“

„Měli jsme schůzky asi třikrát týdně. Diskutovali jsme o různých událostech, mluvili jsme o tom, jak na ně reagovat, a přemýšleli jsme, jak na danou událost odpovědět. Například jsme byli první, kdo zareagoval na to, že Rusko kopalo hráz na ostrově Tuzla [snaha Rusko spojit ostrov s Tuzlovou kosou v roce 2003]. Jakmile jsme tuto zprávu dostali, doslova za dvě hodiny jsme se sešli a postavili stan, stanové městečko; malé stanové městečko ze tří nebo čtyř stanů – naproti oblastní státní správě. A měli jsme tam nepřetržitou službu. Byla to zábava, protože v noci byla nuda; trochu jsme se nudili, tak jsme hráli fotbal na náměstí před lvovskou oblastní státní správou. Byla to veselá, skvělá doba. Tedy, byli jsme poněkud lehkomyslní. Měli jsme konkrétní zásady, že nespolupracujeme s žádnou politickou silou. Byli jsme nezávislí, veselí a kreativní. A celou tu dobu… Co jsem vlastně dělal já… No, v samotném Sprotyvu nebyla hierarchická struktura, a co jsme dělali já a ostatní – vymýšleli jsme nějaké akce, připravovali se na ně, malovali nějaké plakáty. Měli jsme akci Bij v baraban [Bij na poplach] nebo Nam ne po barabanu [Nám to není jedno], tak jsme sháněli vybavení. Když zavřeli Ljalku – mimochodem, to byla jedna z našich prvních úspěšných akcí, kterou jsem organizoval... –. tehdy jsme teprve zakládali občanské hnutí Suprotyv. Když se ve Lvově snažili zavřít podniky a potlačit opozici přišli ‚maskovaní muži‘ k Markijanovi Ivaščyšynovi [ukrajinský veřejný, politický a kulturní činitel, podnikatel, jeden z vůdců Revoluce na žule v roce 1990]. Pak ho na určitou dobu zatkli, myslím na týden, a ve stejnou dobu se pokusili zavřít kavárenský klub Ljalka. To byl legendární undergroundový klub, kde bylo velmi mnoho…, scházelo se tam velké množství mládeže, ale zároveň to byl pravděpodobně největší zdroj příjmů pro celou Dzygu [Art Centrum ve Lvově]. Kavárenský klub Ljalka jim pomáhal jakžtakž se udržet nad vodou a řešit některé finanční otázky. No a kromě toho se v Ljalce konala spousta různých undergroundových koncertů a rozvíjela se alternativa. Okean Elzy [jedna z nejpopulárnějších ukrajinských pop-rockových skupin] poprvé vystoupil v Ljalce. Takže když zavírali Ljalku, když to všechno začalo, my… Prostě tam nejdřív přišlo nějakých pět šest levicových lidí, namalovali si plakáty, přišli k Ljalce – k Loutkovému divadlu – a vyjádřili svůj postoj, jako že jsme proti tomu, aby se ten klub zavíral. Dále jsme se spojili přímo s Markijanem Ivaščyšynem. No, on bohužel měl tehdy problémy trochu jiného druhu, takže se toho přímo neúčastnil, ale tehdy jsme se seznámili a velmi aktivně spolupracovali se Solomijou Čubaj [ukrajinská zpěvačka a muzikantka]. Takže jsme uspořádali, vzpomínám si, velký koncert – ach, kolik nervů to stálo. Týden před tím koncertem jsme přímo před Ljalkou pořádali sejšny, odráželi skinheady, opravovali, za deště pájeli aparaturu, tahali pódia… Tahali, nosili, na noc to všechno schovávali, aby nám to nerozbili. Odráželi jsme policii – ne policii, milici. Odráželi jsme skinheady, všechno jsme odráželi. Dělali jsme si starosti, hádali se kvůli tomu, že…, no, protože to byly… všední dny, tak na naše sejšny, které trvaly celý den, chodilo poměrně málo lidí. Takže to bylo docela intenzivní a vypjaté období, ale… bylo.“